ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.603.2003.1
sp. zn. 29 Odo 603/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr.Pavla Severina v právní věci žalobkyně M. P., spol. s r.o., proti žalovanému Ing. L. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1.397.580.- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 414/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2003, č.j. 19Co 589/2001-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. června 2001 č.j. 14 C 414/98 – 101 (správně 14 C 414/98 – 93), jímž byla uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1.397.580.- Kč s příslušenstvím.
Žalobou uplatněná pohledávka představuje, dle tvrzení žalobkyně, nezaplacenou úhradu za ubytovací služby, které žalobkyně poskytla klientům žalovaného podle jeho objednávek. Po skutkové stránce soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný jako provozovatel cestovní kanceláře, využíval pro své klienty ubytovacích služeb žalobkyně v H. M. P. podle jím předkládaných a žalobkyní akceptovaných rezervací a tyto služby žalobkyně vyúčtovala fakturami jimiž současně prokazovala výši uplatněné pohledávky. Žalovaný nezpochybnil tvrzený rozsah poskytnutých ubytovacích kapacit a vyúčtovanou cenu ubytování považoval soud prvního stupně za přiměřenou. Soud prvního stupně právně kvalifikoval žalobou uplatněný nárok jako nárok z konkludentně zavřené smlouvy o ubytování dle §754 občanského zákoníku. Obranu žalovaného spočívající v tom, že mu vůči žalobkyni nevznikl žádný závazek, neboť měl uzavřenu „smlouvu o spolupráci“ ze dne 12. srpna 1996 s obchodní společností A., s.r.o. podle níž mu měla ubytovací kapacity pro jeho klienty zajišťovat a poskytovat právě tato společnost a jí měl i platit cenu ubytování, soud prvního stupně neuznal a zmíněnou smlouvu o spolupráci vyhodnotil jako absolutně neplatnou podle §37 odst. 2 občanského zákoníku pro nemožnost plnění. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho závěrem, že žalobkyně poskytovala ubytování žalovanému na základě konkludentně uzavřených dohod, pročež shledal jeho rozhodnutí věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že jsou dány dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nedostatečně zjištěného skutkové stavu a v důsledku toho odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Nedostatky při zjišťování skutkového stavu se projevily v tom, že nebyly provedeny jím nabízené důkazy, které mohly ovlivnit právní závěr o platnosti „smlouvy o spolupráci“, kterou uzavřel se společností A., s.r.o. a v důsledku toho i otázku jaké ceny mohly být účtovány v souvislosti s ubytováním jeho klientů v hotelu žalobkyně. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přestože rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když předchozí rozsudek soudu prvního ze dne 23. března 2000, č.j. 14 C 414/1998 – 51, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 21. července 2000, č.j. 19 C 316/2000 – 78, pro nepřezkoumatelnost, aniž odvolací soud vyslovil závazný právní názor jímž by byl soud prvního stupně vázán. Již v rozhodnutí sp. zn. 7 Cdo 67/92, ze dne 29. ledna 1993 (uveřejněném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993), byl formulován a odůvodněn závěr, že právním názorem odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §238 odst. 2 písm. b) o.s.ř ve znění účinném do 31. prosince 2000, které obsahově odpovídá ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001, je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z toho hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to , zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacímu důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení , zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně nevýznamné dovolací námitky akcentující existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i výhrady uplatněné vůči správnosti a úplnosti skutkových zjištění.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy žalovaný brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, tj. uplatňuje dovolací důvody, jejichž existence je pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez právního významu.
Námitka žalovaného co do výše „ceny za ubytování“ je nepřípadná již proto, že ji žalovaný neuplatnil v rámci podaného odvolání (namítal pouze, že se soud prvního stupně výší požadované částky nezabýval, nikoli, že jeho závěr o výši ceny není správný), v důsledku čehož odvolací soud správnost závěrů soudu prvního stupně v tomto směru nepřezkoumával (s výjimkou tvrzení a o úhradě částky 200.000,- Kč).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vnikly náklady pouze žalovanému (dovolateli), jehož dovolání bylo odmítnuto. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. února 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu