ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.608.2004.1
sp. zn. 29 Odo 608/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně R. S., s. r. o., proti žalovanému K. M. jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. B., a. s., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 162/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004, č.j. 4 Cmo 263/2002-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 6. května 2002, č.j. 43 Cm 162/2001-36, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem určil, že pohledávka žalobkyně (rozuměj pohledávka ve výši 4,047.791,- Kč z titulu směnky vystavené dne 4. listopadu 1994) „je pohledávkou pravou ve druhé třídě“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (především ze směnky, o kterou žalobkyně existenci své pohledávky opírá), přičemž se ztotožnil i s jeho právním závěrem, podle něhož podepsal-li směnku Ing. P. R. (správně „Ing. P. R.“) jako ředitel pobočky úpadkyně, jeho právní úkon úpadkyni v intencích ustanovení §15 obchodního zákoníku zavazoval, když o vnitřním omezení pravomocí jmenovaného žalobkyně nemohla vědět, a je zcela obvyklé, že „ředitelé poboček takové úkony činí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem dovodil, že „směnka znějící na směnečnou sumu 10,300.000,- Kč vystavená dne 5. prosince 1994, podepsaná Ing. P. R., jako ředitelem pobočky, je úkonem úpadkyně podle §15 odst. 1 obchodního zákoníku“.
Dovolatel akcentuje, že podle článku 21 bodu 4 stanov úpadkyně platných v době podpisu směnky, ředitelé poboček odpovídali za činnost a provádění bankovních obchodů v rozsahu stanoveném organizačním řádem a podle plné moci udělené představenstvem. Plnou moc pro výkon funkce ředitele pobočky převzal Ing. R. dne 22. září 1993 a podle jejího bodu 2 nebyl „výslovně oprávněn mimo jiné podepisovat směnky zavazující banku“. Jelikož podpisem směnky Ing. R. překročil svoji pravomoc, šlo z jeho strany o „jednání nezmocněného jednatele“, který je ve smyslu článku I. §8 zákona č. 191/1950 Sb. směnečně zavázán sám.
Poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2000, sp. zn. Cm 42/97, a považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě jako nedůvodné zamítnuto, s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Odkazuje přitom na závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2002, pod číslem 68) a ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002 (jde o rozhodnutí publikované v témže časopise č. 3, ročník 2003, pod číslem 49).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na závěru, podle něhož jednání Ing. R. jako ředitele pobočky úpadkyně spočívající v podpisu směnky jménem úpadkyně, úpadkyni zavazuje ve smyslu ustanovení §15 obchodního zákoníku.
Přezkum shora uvedeného závěru - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - především postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které je významné právě a jen pro projednávanou věc.
Řešení výše uvedené otázky je navíc závislé na tom, jakou činností byl Ing. R. při provozování podniku U. B. a.s. ve smyslu ustanovení §15 obchodního zákoníku pověřen a k jakým úkonům při této činnosti obvykle dochází, což je posouzení otázky skutkové a nikoli právní.
Rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem, popřípadě s „dosavadní“ judikaturou, když ustanovení §15 obchodního zákoníku výslovně možnost zákonného zastoupení podnikatele osobou, která byla při provozování podniku pověřena určitou činností, při všech úkonech, k nimž při této činnosti obvykle dochází, připouští, a při aplikaci a výkladu tohoto ustanovení odvolací soud respektoval zásady formulované ve shora odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000.
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2005
JUDr. Petr Gemmel,v. r.
předseda senátu