ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.736.2005.1
sp. zn. 29 Odo 736/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně S. s. Č. s., a. s., proti žalovaným 1. A. K. a 2. M. K., o zaplacení 116.298,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 69/2004, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2004, č.j. 7 Co 2528/2004-62, takto:
I.Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou žalovaných (odvolání prvního žalovaného směřovalo pouze do lhůty k plnění) zrušil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. dubna 2004, č.j. 8 C 69/2004-24, ohledně částky 2.000,- Kč a v této části řízení zastavil, ve vyhovujícím výroku co do částky 114.298,80 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil a žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že druhá žalovaná převzala ve smyslu ustanovení §303 a násl. obchodního zákoníku ručení za závazek prvního žalovaného a že první žalovaný nesplnil v rozsahu žalované částky závazek ze smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 13. dubna 2002 (dále jen „smlouva o úvěru“), přičemž ke splnění závazků ze smlouvy o úvěru a z ručitelského prohlášení byli oba žalovaní opakovaně vyzváni. K námitce druhé žalované, že žalobkyně nemá právo požadovat splnění ručitelského závazku, protože první žalovaný nedodržel sjednaný účel úvěru, jímž byla modernizace a údržba bytu, odvolací soud uzavřel, že ani v případě nedodržení účelu, k němuž byl úvěr poskytnut, by tato okolnost neměla vliv na povinnost druhé žalované ručitelský závazek splnit. Proto soud prvního stupně správně odmítl důkazní návrhy směřující výhradně k prokázání těchto skutečností. Doplnění dokazování svědeckou výpovědí K. K., navrhované druhou žalovanou, nepřipustil odvolací soud i proto, že tento důkaz nebyl uplatněn v řízení před soudem prvního stupně, přestože druhá žalovaná byla řádně poučena podle §119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná (aniž by splňovala podmínku povinného zastoupení dle §241 o. s. ř.) dovolání, namítajíc, že první žalovaný „při žádání o úvěr“ předložil falešné doklady a poskytnutý úvěr použil k jinému než sjednanému účelu. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že odmítl provést navrhované důkazy a že jí bylo předsedkyní senátu „znemožněno se vyjádřit i obhajovat“. Vzhledem k procesním pochybením soudů obou stupňů, které nebyly ochotny „cokoliv prověřovat a předvolávat svědky“ a vzhledem k „manipulaci s důkazy“, se dovolatelka „cítí poškozena“.
V doplnění dovolání - učiněném prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. února 2005, č.j. 8 C 69/2004-69) a podaném u soudu prvního stupně 11. května 2005 - dovolatelka odkazuje co do přípustnosti dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž namítá existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Přitom „tvrdí“, že první žalovaný již v době uzavření úvěrové smlouvy věděl, že dluh vůči žalobkyni nebude splácet, v důsledku čehož se „dostala do situace“, kdy jeho závazek „bude muset uhradit ona“.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé je rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Přestože dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu napadá, poukazujíc na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., její výhrady co do nedoplnění dokazování ohledně „vědomosti prvního žalovaného, že nebude dluh splácet“ a ohledně nedodržení účelu poskytnutého úvěru jsou ve skutečnosti podřaditelné dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., jejichž případná existence ale způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není.
Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. srpna 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu