ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.85.2005.1
sp. zn. 29 Odo 85/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci navrhovatelů a) RNDr. V. K., a b) Ing. M. S., proti odpůrkyni E. spol. s r. o., o vyplacení vypořádacích podílů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 12/97, o dovolání odpůrkyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2004, č. j. 2 Cmo 126/2002-136, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2004, č. j. 2 Cmo 126/2002-136 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. ledna 2002, č. j. 28 Cm 12/97-117 se v rozsahu, v němž soudy rozhodly o povinnosti E. spol. s r. o. zaplatit navrhovatelům úrok z prodlení od 1. července 1996 do 30. září 1996 a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. ledna 2002, č. j. 28 Cm 12/97-117, ve výrocích I., III., IV. a V., kterými tento soud rozhodl o povinnosti E. spol. s r. o. (dále jen „společnost“) zaplatit každému z navrhovatelů 304.937,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 1. července 1996 do zaplacení (výrok I.) a o povinnosti společnosti zaplatit navrhovatelům náklady řízení (výrok III.), uložil navrhovatelům zaplatit náklady řízení České republice (výrok IV.) a společnosti zaplatit náklady řízení České republice (výrok V.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, zejména, že společnost nevyplatila navrhovatelům vypořádací podíl a že její společenská smlouva neupravuje vypořádání odchylně od ustanovení §61 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve znění účinném do 30. června 1996. Ze znaleckého posudku rovněž soud prvního stupně správně zjistil výši čistého obchodního jmění společnosti k datu zániku účasti navrhovatelů ve společnosti a výši jejich vypořádacího podílu.
Odvolací soud uzavřel, že námitka společnosti, že navrhovatelé obdrželi z titulu vypořádání některé movité věci, není důvodná, neboť podle ustanovení §61 odst. 2 věty třetí obch. zák. je nutno vypořádat podíl v penězích, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného.
Rovněž další námitka, týkající se dne splatnosti přisouzených částek a výše úroku z prodlení z těchto částek není důvodná, neboť vychází z mylného závěru, že den splatnosti, který byl stanoven k 1. červenci 1996, nastal tři měsíce po zrušení účasti navrhovatelů ve společnosti, ačkoli k zániku jejich účasti ve společnosti došlo již o rok dříve, k 1. dubnu 1995. Za této situace pak bylo nutno vycházet z roční účetní závěrky za rok 1995, která měla být schválena nejpozději do 31. března 1996, kdy muselo být podáno přiznání k dani z příjmů. Stanovil-li tedy soud prvního stupně datum splatnosti až tři měsíce po tomto datu, když tato lhůta rovněž vyplývá z ustanovení §61 odst. 3 obch. zák. a nebylo-li společenskou smlouvou stanoveno jinak, pak nikterak nepochybil, když zavázal společnost, aby platila úrok z prodlení od 1. července 1996. Úrok z prodlení byl stanoven ve správné výši podle §369 odst. 1 obch. zák., tedy o 1% vyšší, než činila úroková sazba určená obdobně podle §502 obch. zák., přičemž je soudu z úřední činnosti známo, že obvyklé úroky z úvěrů poskytovaných bankami v místě sídla společnosti v době vzniku prodlení činily 15% ročně.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícího se zaplacení 16% úroku z prodlení podala společnost dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka tvrdí, že vycházely-li oba soudy z účetní závěrky za rok 1995, která musela být schválena nejpozději do 31. března 1996, pak je jejich rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Podle ustanovení §61 odst. 3 obch. zák. je právo na vyplacení vypořádacího podílu splatné uplynutím 3 měsíců od schválení roční účetní závěrky, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak.
Společenská smlouva společnosti odlišné ustanovení o splatnosti vypořádacího podílu neobsahuje. Právo a povinnost schválit roční účetní závěrku přísluší po celou dobu platnosti obchodního zákoníku toliko valné hromadě společnosti. Toto právo není vázáno na povinnost zpracovat účetní závěrku a předložit ji příslušnému finančnímu úřadu. Proto nelze splatnost odvodit od termínu, kdy měla být zpravována účetní závěrka za rok 1995, tím spíše, že zákon o dani z příjmu umožňuje za jistých okolností zpracovat účetní závěrku a předložit ji příslušnému finančnímu úřadu do 30. června běžného roku. Ani tento termín však není limitující pro určení splatnosti vypořádacího podílu.
Dovolatelka rovněž tvrdí, že k podpoře tvrzení navrhovatelů o splatnosti a v této souvislosti i počátku prodlení s vyplacením vypořádacího podílu, nebyl proveden žádný důkaz.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil v napadené části a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Navrhovatelé ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Zejména tvrdí, že ze znaleckého posudku Ing. A. P. vyplývá, že účetnictví společnosti za období 1993 – 1996 bylo vedeno neprůkazně a vadně a že zjevně jinak vadné a neúplné účetní závěrky za roky 1993, 1994 a 1995 nebyly vůbec valnou hromadou společnosti schváleny, neboť valné hromady ani nebyly svolány. Navrhovatelé navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda bylo před účinností zákona č. 370/2000 Sb., který doplnil do §28 odst. 1 obch. zák. povinnost svolat valnou hromadu, která schvaluje řádnou účetní závěrku, nejpozději do šesti měsíců od posledního dne účetního období, možné vycházet při určení splatnosti vypořádacího podílu z data, kdy muselo být podáno přiznání k dani z příjmů.
K tomu dovolací soud uzavřel, že podle ustanovení §61 odst. 2 a 3 obch. zák., ve znění účinném v době ukončení účasti navrhovatelů ve společnosti, se stanovila výše vypořádacího podílu na základě roční účetní závěrky za období, v němž zanikla účast společníka ve společnosti a právo na vyplacení vypořádacího podílu bylo splatné uplynutím tří měsíců od jejího schválení, nestanovila-li společenská smlouva nebo stanovy jinak.
Protože obchodní zákoník neřešil situaci, kdy účetní závěrka schválena nebyla (ať již proto, že ji valná hromada neschválila nebo proto, že se valná hromada nesešla), je třeba pro stanovení doby splatnosti vycházet z logického a teleologického výkladu ustanovení §61 odst. 2 a 3 obch. zák. Účelem těchto ustanovení bylo zajistit, aby byl společníku vyplacen vypořádací podíl v objektivní výši, tedy ve výši stanovené na základě schválené účetní závěrky, bez zbytečného odkladu poté, co takto došlo k jeho určení.
Neschválila-li valná hromada společnosti účetní závěrku, bylo podle názoru dovolacího soudu třeba k dosažení sledovaného účelu vycházet z toho, kdy valné hromadě vznikla povinnost se účetní závěrkou zabývat. Nebylo by totiž v souladu se sledovaným účelem (a nebylo by to ani logické) dovodit, že neschválí-li valná hromada účetní závěrku, nevzniká společnosti povinnost vyplatit společníku vypořádací podíl (protože se nestal splatným), tak dlouho, dokud valná hromada účetní závěrku neschválí. Takový závěr by totiž vedl k tomu, že by společnost mohla oddalovat výplatu vypořádacího podílu prakticky do nekonečna (nebo až do svého zrušení), což by bylo nepochybně nejen v rozporu s účelem posuzovaného ustanovení, ale i s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.
Za této situace nelze než dovodit, že dnem následujícím po dnu, kdy marně uplyne doba, kdy společnosti, resp. její valné hromadě, vznikla povinnost se účetní závěrkou zabývat, počíná běžet lhůta podle §61 odst. 3 obch. zák. a jejím uplynutím se stává vypořádací podíl splatným.
Zbývá ještě určit, kdy vznikla společnosti povinnost zabývat se schválením účetní závěrky. V tom směru je závěr odvolacího soudu o tom, že tento okamžik nastane nejpozději dnem, kdy je takové schválení potřebné k tomu, aby mohla společnost podat daňové přiznání, správný. Vyplývalo-li totiž ze zákona (§23 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., v rozhodném znění), že pro zjištění základu daně se vychází z účetnictví vedeného podle zákona č. 563/1991 Sb., nelze než dovodit, že posledním dnem, kdy byli jednatelé povinni předložit valné hromadě ke schválení účetní závěrku, která měla být podkladem pro podání daňového přiznání, byl den předcházející dnu, kdy byla společnost povinna nejpozději daňové přiznání podat.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takový stav nastal i v projednávané věci, když soud prvního stupně založil své rozhodnutí na tom, že dovolatelce vznikla povinnost vyplatit navrhovatelům vypořádací podíl uplynutím tří měsíců od 1. dubna 1996 (když, jak dovodil odvolací soud, jí vznikla povinnost podat daňové přiznání do 31. března 1996), aniž k tomuto závěru učinil potřebná skutková zjištění. Za situace, kdy z ustanovení §40 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., v rozhodném znění, vyplývalo, že obecná povinnost podat daňové přiznání nejpozději do 31. března roku následujícího po uplynutí ročního zdaňovacího období se při splnění zákonem stanovených podmínek prodlužuje do 30. června tohoto roku, měl soud předtím, než učinil závěr o tom, kdy se stala pohledávka na zaplacení vypořádacího podílu splatnou zjišťovat, do kdy byla společnost povinna daňové přiznání podat.
Povinností odvolacího soudu bylo k existenci shora uvedené vady přihlédnout (§212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.), a pokud tak neučinil, zatížil i odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém je stižen uvedenou vadou, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.); ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.
Z toho důvodu se již Nejvyšší soud nezabýval námitkou dovolatelky, že soud neprovedl žádné důkazy k „podpoření tvrzení navrhovatelů o splatnosti a v této souvislosti i počátku prodlení s vyplacením vypořádacího podílu.“
V projednávané věci odvolací soud rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, proto i dovolací soud rozhodoval podle občanského soudního řádu v tomto znění.
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich společníky, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a nezakládá ani některý z důvodů zmatečnosti.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu