ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.960.2003.1
sp. zn. 29 Odo 960/2003-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivana Meluzína v konkursní věci dlužnice L. I. s. r. o., o návrhu věřitelů a) S. C., s. r. o. v likvidaci, a b) B. s. r. o., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 K 18/2000, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2003, č. j. 2 Ko 220/2001-114, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. června 2001, č. j. 14 K 18/2000-35, prohlásil Krajský soud v Ostravě k návrhu věřitelů a) S. C., s. r. o. a b) B., konkurs na majetek dlužnice L. I.. Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. V průběhu odvolacího řízení pak Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. března 2003, č. j. 2 Ko 220/2001-114, rozhodl, že na místo navrhující věřitelky S. C. bude v řízení pokračováno s obchodní společností S. Odvolací soud měl za splněné podmínky obsažené v ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), zdůrazňuje, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. června 2001 bylo doloženo, že S. C. postoupila S. některé z pohledávek, pro které navrhla prohlášení konkursu na majetek dlužnice a že postupitelka byla následně k 19. listopadu 2001 vymazána z obchodního rejstříku po ukončení likvidace (čímž ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. ztratila způsobilost být účastníkem řízení).
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včasné dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelka uvádí, že správně mělo být rozhodnuto o záměně účastníků dle §92 odst. 1 a 2 o. s. ř. a že v souladu s tím měla být žádána o souhlas se záměnou. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nezjišťoval, zda jí postupitel či postupník oznámili postoupení pohledávek; vyslovuje rovněž přesvědčení, že postupitel není jejím věřitelem. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Z obsahu spisu se podává, že usnesením ze dne 6. května 2003, č. j. 2 Ko 220/2001 128, Vrchní soud v Olomouci potvrdil výše označené usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Toto usnesení odvolacího soudu bylo dovolatelce doručeno 2. července 2003 a v zákonné dvouměsíční lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) proti němu nebylo podáno dovolání.
Za popsaného stavu věci Nejvyšší soud dovolání (jež by jinak bylo přípustné podle §239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 o. s. ř. odmítl jako bezpředmětné.
Výsledek dovolacího řízení totiž nemůže zvrátil poměry založené usnesením, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Účastenství v další fázi konkursního řízení (počínající právě prohlášením konkursu na majetek dlužnice) se odvíjí od jiných skutečností, totiž od podání přihlášky (srov. k tomu §7 a §20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném ke dni prohlášení konkursu na majetek dlužnice, jakož i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XVIII. stanoviska, str. 183 184 /359-360/).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu