ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.992.2004.1
sp. zn. 29 Odo 992/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J., s. d., proti žalovanému P. M., o zaplacení 514.466,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 713/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2004, čj. 5 Cmo 43/2004-59, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2004, čj. 5 Cmo 43/2004-59, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením odmítl odvolací soud pro opožděnost odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13.5.1998, čj. 19 Cm 713/98-25, kterým soud prvního stupně ponechal v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 12.3.1998, čj. 19 Sm 21/98-6.
V odůvodnění usnesení odvolací soud konstatoval, že z doručenky založené ve spisu na čl. 29 se podává, že zásilka s rozsudkem soudu prvního stupně určená do vlastních rukou adresáta byla po předchozím neúspěšném pokusu o doručení a výzvě ze dne 24.7.1998 uložena dne 27.7.1998. Obálka je dále opatřena údajem „adresát nezastižen – oznámeno a nevyžádáno v odběrní lhůtě“. Podle ustanovení §47 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění platném v rozhodné době, byla zásilka určená do vlastních rukou adresáta, po předchozím neúspěšném doručení a výzvě uložena na poště. Pokud si ji adresát, který byl o této skutečnosti vyrozuměn, nevyzvedl do tří dnů od uložení, považoval se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Předpokladem pro toto, tzv. náhradní doručení však je, že se adresát v místě doručení zdržoval. V tomto případě bylo rozhodující, zda se zdržoval v místě doručení v rozhodné době tj. mezi 24.7.1998 tedy při prvním pokusu o doručení, a 27.7.1998, kdy byla zásilka uložena. K těmto datům se vztahují předpoklady pro náhradní doručení. Adresátovi totiž musí být dána možnost, aby se o tom, že mu bude zásilka opětovně doručována, dozvěděl stejně jako o jejím následném uložení. Žalovaný sice výslovně zpochybňuje okolnosti doručení s tím, že po celou rozhodnou dobu byl zcela mimo území republiky, avšak jako důkaz k prokázání tohoto svého tvrzení předložil pouhou fotokopii stránek svého cestovního pasu, kde na dvou stránkách čl. 16 a 18 určených pro víza se nacházejí razítka C. D. s datem 11.6.1998 a I. C. 23.6.1998 a následně C. D., B. C. s datem 2.7.1998 a vízum s platností do 31. 7. 1998. Z takto doložené kopie dokladu nelze – podle přesvědčení odvolacího soudu - učinit zjištění o místě pobytu žalovaného v rozhodné době tedy od 24.7.1998 do 31.7.1998. Skutečnost, že žalovaný na území K., resp. A. vstoupil ještě neznamená, že se tam později také zdržoval. Žalovaný přitom přes konkrétní výzvu soudu žádný další důkaz na podporu svého tvrzení o místě svého pobytu v rozhodné době neoznačil. Pak ovšem je nutno rozsudek považovat za řádně náhradně doručený a odvolání žalovaného podané s téměř ročním odstupem je nutno podle §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnout jako opožděné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V dovolání uvádí, že tím, že odvolací soud odmítl jeho odvolání, mu odejmul právo na obhajobu, porušil jeho „právo rovnosti stran“ a „možnost vyjádřit se ke všem důkazům“, jak je garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jako další dovolací důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci a dále nesprávné skutkové zjištění. Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, když neprovedl jím navržený důkaz svědeckou výpovědí J. N., který by nepřítomnost žalovaného na území České republiky v inkriminované době potvrdil. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud, který není soudem, před kterým se provádí dokazování v obecnosti, návrhu na provedení důkazu vyhovět a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí prvoinstančnímu soudu, kde by žalovaný mohl předložit k vyvrácení všech pochybností další důkazy k prokázání svých tvrzení, a to i výslechem dalších svědků. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 15., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. O takový případ jde i v této věci, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán před 1. lednem 2001. Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17. téhož zákona, se pak dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání je přípustné dle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením námitky dovolatele, že mu odvolací soud odmítnutím jeho odvolání „odejmul právo na obhajobu, porušil tak jeho právo rovnosti stran a možnost vyjádřit se ke všem důkazům, jak je garantováno v Listině základních práv a svobod v čl. 38 odst. 2, když jednostranně zvýhodnil žalobkyni“. Dovolatel jinými slovy namítá, že mu soud svým postupem znemožnil realizaci procesních práv, jež mu občanský soudní řád dává a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. a) ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde pouze tehdy, jestliže se (odpovídající) postup soudu projevil v průběhu řízení (nikoliv při rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, a ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešity č. 4 a 6, pod poř. č. 27 a 49). Za „postup soudu v průběhu řízení” lze považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předcházela, nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, jímž byl průběh řízení zhodnocen. Takovým postupem proto není hodnotící úsudek odvolacího soudu o opožděnosti odvolání. Vadou podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. řízení tudíž netrpí, a dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. dán není.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanoví v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř. poštovní řád (vyhláška č. 78/1989 Sb. v tehdy platném znění, od 1.7.2000 sice zákonem č. 29/2000 Sb. zrušená, v době doručování však účinná) jmenovitě jeho příloha č. 5. Podle svého obsahu doručenka deklaruje též, že adresát se v místě doručení zdržuje. Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a která se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.). Uvedený důsledek lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti vyžadované zmíněnou přílohou poštovního řádu v bodu 15; to jest s doručenkou, v níž je uveden údaj o dni uložení zásilky na poště, podpis doručovatele a otisk denního razítka. Jsou-li tyto podmínky splněny - a to dovolatel v daném případě nezpochybňuje - učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §47 odst. 2, §204 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§214 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je tudíž ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům v doručence uvedeným), tj. že stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal.
Dne 14.8.2000 vyzval soud prvního stupně žalovaného k tomu, aby do 15 dnů prokázal, že se v období od 1.7.1998 do 8.8.1998 nezdržoval na adrese, na kterou mu byl doručován jeho rozsudek. Zároveň soud žalovanému sdělil, že udělení souhlasu s pobytem v K. od 10.3.1998 do 31.7.1998 není důkazem o pobytu v cizině. Navíc se dne 13.5.1998 žalovaný osobně zúčastnil soudního jednání, při kterém se prokázal občanským průkazem. Výzva byla doručena právnímu zástupci žalovaného dne 16.8.2000. Na tuto výzvu reagoval žalovaný tak, že soudu zaslal fotokopii stránek svého cestovního pasu. Provedení dalších důkazů k prokázání svého tvrzení, že se v rozhodné době nezdržoval na území České republiky, žalovaný nenavrhoval. V dovolání zmiňovaný návrh na provedení důkazu svědeckou výpovědí svědka J. N., který je obsažen v doplnění odvolání žalovaného ze dne 17.12.1999, byl učiněn k prokázání okolností při podpisu směnky.
Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou procesními povinnostmi, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit postupem ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výše uvedená výzva soudu prvního stupně ovšem neobsahuje poučení dovolatele o tom, jaké důsledky může nesplnění povinnosti tvrzení a na ni navazující povinnosti důkazní pro dovolatele mít, tj. poučení, že nebude-li tvrdit příslušné okolnosti a nenabídne-li (se zřetelem k povaze doručenky) soudu důkazy k jejich prokázání, posoudí odvolací soud včasnost odvolání (jen) podle obsahu spisu (tedy především podle údajů obsažených v řádně vyplněné doručence). Vzhledem k tomu, že nedostatek řádného poučení o následcích nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti neodstranil ani odvolací soud, zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Na odvolacím soudu bude, aby se v další fázi řízení zabýval (ve vazbě na obsah dovolání) již konkrétním tvrzením dovolatele o důvodech, pro které má náhradní doručení rozsudku za neúčinné a důkazními návrhy dovolatele k tomuto tvrzení vznesenými. Teprve poté bude moci uzavřít, zda odvolání je včasné.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. srpna 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu