ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1015.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1015/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. listopadu 2005 o dovolání podaném obviněným M. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 6 To 121/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 3/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 49 T 3/2003, byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve formě pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák., jehož se po skutkové stránce podle výroku rozsudku dopustil tím, že „v době od roku 1994 do roku 2000 v O. a jinde, si půjčoval od různých občanů větší peněžní částky pod příslibem zhodnocení těchto peněžních prostředků ve svém podnikání v tuzemsku a v zahraničí, přičemž při sjednávání těchto půjček neinformoval budoucí věřitele o svých jiných četných a rozsáhlých nesplacených peněžních půjčkách a za účelem navození důvěryhodnosti uzavřených půjček vystavoval nekryté vlastní směnky za situace, kdy s ohledem na značný rozsah těchto a jiných půjček si byl vědom, že nebude moci dostát svým závazkům a zapůjčené peníze vrátit, a takto vylákal :
1.
v době od 29. 12. 1994 do 5. 3. 1995 postupně od V. S. nejméně celkem 3.000.000,- Kč,
2.
v době od roku 1994 do roku 1995 postupně od P. P. celkem 6.500.000,- Kč, přičemž mu bylo známo, že si tyto prostředky P. zajistil půjčkami u dalších osob
3.
v době od roku 1994 do 22. 1. 1997 postupně od Z. S. celkem nejméně 690.000,- Kč,
4.
dne 16. 2. 1996 od K. H. nejméně částku 100.000 DEM, což v přepočtu činilo nejméně 1.664.400,- Kč,
5.
v době od měsíce září 1996 do měsíce června 1997 postupně od A. W. nejméně částku 99.000 DEM, což v přepočtu činilo nejméně 1.647.756,- Kč,
6.
v průběhu měsíce prosince 1997 do 28. 12. 1997 od Z. J. celkem částku 1.700.000,- Kč,
7.
v době od počátku roku 1997 do 18. 4. 1997 postupně od J. P. celkem 2.000.000,- Kč,
8.
dne 5. 8. 1998 od O. Z. částku 150.000,- Kč,
9.
ve dnech 14. 11. 1996 částku 340.000,- Kč, 16. 12. 1996 částku 150.000,- Kč, 14. 3. 1997 částku 150.000,- Kč, 15. 6. 1997 částku 60.000,- Kč a 7. 8. 1997 částku 300.000,- Kč od L. S. celkem tedy 1.000.000,- Kč,
10.
v roce 1996 postupně od L. R. jednak 850.000,- Kč a dále 2.800 USD, což činilo v přepočtu 90.440,- Kč, tedy celkem 940.440,- Kč,
11.
v polovině měsíce května 1997 od J. Š. částku 15.000 DEM, což v přepočtu činilo 268.500,- Kč,
12.
dne 12. 1. 1999 od J. H. částku 700.000,- Kč,
13.
v průběhu měsíce listopadu až prosince 1998 od H. B. částku nejméně 250.000,- Kč,
14.
v době od roku 1997 postupně od J. S. nejméně celkem 1.410.000,- Kč,
15.
v době od 9. 7. 1999 do 15. 1. 2001 si postupně půjčil od V. O. níže uvedené větší peněžní částky, přičemž první půjčku ve výši 3.000.000,- Kč ze dne 9. 7. 1999 uskutečnil prostřednictvím svého známého F. S. a k jejímu zajištění užil jako zástavu nemovitost z majetku F. S., a to rekreační areál ve D. u B. a neinformoval V. O. o tom, že kupní cena nebyla F. S. uhrazena, a takto vylákal :
- dne 9. 7. 1999 částku ve výši 3.000.000,- Kč
- dne 27. 7. 1999 částku ve výši 35.000 tehdejších DEM, což v přepočtu činilo 654.710,- Kč,
- dne 21. 9. 1999 částku ve výši 300.000,- Kč,
- dne 19. 10. 1999 částku ve výši 400.000,- Kč,
- dne 26. 10. 1999 částku ve výši 1.000.000,- Kč,
- dne 1. 12. 1999 částku ve výši 350.000,- Kč,
- dne 14. 12. 1999 částku ve výši 500.000,- Kč,
- dne 17. 12. 1999 částku ve výši 350.000,- Kč,
- dne 11. 12. 2000 částku ve výši 400.000,- Kč,
- dne 15. 1. 2001 částku ve výši 600.000,- Kč,
což celkem činilo 7.554.710,- Kč,
16.
od počátku roku 1998 do konce roku 1998 prostřednictvím S. S. od J. N. postupně peněžní částku nejméně ve výši 850.000,- Kč,
17.
od roku 1996 do poloviny roku 2001 postupně od L. J. celkem nejméně 5.000.000,- Kč,
přičemž jednáním pod bodem 1-17 způsobil škodu v celkové výši nejméně 33.661.406,- Kč.“
Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl za podmínek podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a 229 odst. 1, 2 tr. ř. způsobem specifikovaným ve výrokové části rozsudku.
K odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 6 To 121/2004, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozených A. W. a J. N. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněný M. N. je podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán povinností zaplatit na náhradě škody poškozenému A. W. částku ve výši 1.075.056,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. W. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. 1. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci též rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , a to do všech jeho výroků, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že v řízení vedeném proti jeho osobě byl narušen princip legality ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 tr. ř., když trestní stíhání bylo zahájeno po náhodném policejním nálezu písemné dokumentace, která měla soukromoprávní charakter. Na základě tohoto policejního postupu se pak některé z oslovených osob připojily k trestnímu řízení v obavě, že o investované peníze přijdou a v důsledku toho byl dovolatel obviněn a vzat do vazby. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že nesplnil svoji přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §254 tr. ř., protože se zabýval jen některými dílčími útoky (skutky) a jiné pominul, což znamená, že nevyčerpal podané odvolání v celé šíři. Takový postup měl podle dovolatele za následek, že vůbec nebyla vyřešena otázka, zda osobám dotčeným jeho jednáním vznikla škoda a za jakých reálných okolností by mohla vzniknout u těch skutků, které byly v době zahájení trestního stíhání nějakou formou ručení zajištěny. Přitom šlo o okolnosti, jež podle názoru dovolatele měly zásadní význam pro posouzení trestněprávní kvalifikace jeho jednání.
Dovolatel současně poukázal na to, že výše uvedné vady se nejmarkantněji projevily zejména u útoků (skutků) popsaných pod body 17), 16) a 15) rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o bod 17) rozsudku, podle dovolatele nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, neboť se v daném případě mělo jednat toliko o vzájemné půjčování finančních prostředků mezi jím a svědkem L. J., který ani neuplatnil nárok na náhradu škody. Poškozeným byla ve skutečnosti právnická osoba, a to firma Fezam CZ, s.r.o. Celá záležitost spadající podle dovolatele do oblasti obchodního práva, byla nakonec vyřízena pravomocným směnečným platebním rozkazem, který vydal dne 23. 2. 2004 Krajský soud v Ostravě. U útoku (skutku) pod bodem 16) dovolatel namítl, že za stavu, kdy podle něj odvolací soud v této části napadený rozsudek řádně nepřezkoumal a neodkázal na žádné důkazy, které by potvrzovaly, že si dovolatel půjčoval peníze od někoho jiného než od své známé S. Se svědkem N. přišel dovolatel do styku až později při oficiálním převzetí dluhu z právního vztahu mezi S. a N. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že tomuto svědkovi nemohl způsobit žádnou škodu, neboť si od něj žádné finanční prostředky nepůjčil. Ve svých námitkách k bodu 15) odsuzujícího rozsudku poukázal dovolatel na to, že v tomto případě žádný ze soudů uspokojivě nevyřešil právní otázku určení jím způsobené (údajné) škody. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že V. O. se jeho jednáním nemohl cítit podveden, jelikož byl s jeho finanční situací obeznámen a byl seznámen i s účelem, na který dovolateli peněžní prostředky poskytoval. Podle dovolatele bylo však v daném případě rozhodující, že svědkova pohledávka byla legálně zajištěna prostředky občanského práva formou zřízení zástavního práva k nemovitostem, jejichž hodnota byla vyšší než poskytnutá půjčka. Zřízením zástavního práva k nemovitostem - bez ohledu na osobní situaci, do níž se následně dovolatel i vlastník nemovitostí F. S. dostali - nemohla být zajištěná pohledávka nijak ohrožena, neboť zástavní právo zajišťuje finanční závazek v přímém vztahu k zastavené nemovitosti. Proto svědkovi nemohla vzniknout škoda.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadený tímto dovoláním zrušil v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž by dovolací soud současně uvážil, zda věc z důvodu vhodnosti ve smyslu §265l odst. 3 tr. ř. by neměla být projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, který nebyl v téže věci zatížen svým procesním vztahem k věci spočívajícím v jeho dřívějším opakovaném rozhodování v řízení o prodloužení lhůty trvání vazby nebo rozhodováním o stížnostech proti rozhodnutím soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby. Pokud by dovolací soud shledal podané dovolání důvodné a rozhodnutí jím napadené zrušil alespoň zčásti ve výroku o vině, dovolatel navrhl, aby bylo dále postupováno podle §265k odst. 2 tr. ř. a při zrušení výroku o trestu byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání bylo sice podáno s odkazem na zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolatel z převážné části namítl nesprávné hodnocení důkazů. Tím ve skutečnosti napadl soudy učiněná skutková zjištění a dále napadl též údajné procesní vady, které však důvodem dovolání ve smyslu použitého dovolacího důvodu být nemohou. Námitky týkající se nesprávnosti skutkových zjištění nelze podle státního zástupce podřadit po žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř. Státní zástupce zároveň konstatoval, že přezkoumáním předmětné věci neshledal žádné extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními. Uplatněnému dovolacímu důvodu pak podle státního zástupce odpovídá pouze námitka vztahující se ke skutku pod bodem 15) rozsudku soudu prvního stupně, tj. že ke vzniku škody nedošlo, neboť finanční částky získané od poškozeného O. byly zajištěny zástavním právem k nemovitostem přiměřené ceny. Podle státního zástupce je při posuzování předmětné otázky třeba vycházet z toho, že v souladu se stávající judikaturou se za vznik škody považuje okamžik, kdy došlo k převzetí podvodně vylákaných finančních částek. Institut zajištění pohledávky zástavním právem k nemovitosti se však vztahuje až k náhradě způsobené škody, což znamená, že na existenci či neexistenci škody v době jejího vzniku vliv nemá. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, vyslovil státní zástupce s projednáním věci v neveřejném zasedání souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti blíže rozvedené v předcházejících odstavcích proto v posuzovaném případě nelze pod výše citovaný dovolací důvod podřadit ty námitky dovolatele, jež směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, tj. tvrdí-li dovolatel, že u některých útoků (skutků) nebylo zjištěno, zda inkriminovaným jednáním vůbec vznikla škoda a jakému subjektu, popřípadě že nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu (zavinění). Dovolatel zde v zásadě poukázal na existenci jiného (neúplného) skutkového základu, než k jakému dospěly soudy obou stupňů, a který je formulován ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v obou rozhodnutích. To znamená, že se dovoláním domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch a dovolání ve skutečnosti uplatnil z větší části na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu přitom neodpovídají ani ty procesní námitky dovolatele, v jejichž rámci dovolatel vyslovil názor, že v průběhu řízení došlo k porušení principu legality vyjádřeného v §2 odst. 3 tr. ř. a k porušení zásad odvolacího přezkumu podle §254 tr. ř.
Dovolání však bylo uplatněno právně relevantně v části týkající se útoku (skutku) pod bodem 15) odsuzující rozsudku, pokud dovolatel namítl, že pohledávka svědka (poškozeného) V. O. byla po vzájemné dohodě zúčastněných legálně zajištěna prostředky občanského práva, a to zřízením zástavního práva k nemovitostem odpovídajícím hodnotě půjčky, takže svědkovi nemohla vzniknout škoda.
Při posuzování opodstatněnosti předmětné části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Především je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatím tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Trestnost tohoto činu se tedy váže na vznik škody na cizím majetku, přičemž škoda zde vyjadřuje následek, jímž se rozumí porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou objektem trestného činu. Poněvadž trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje okamžik dokonání trestného činu (tj. když jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty, zejména následek), je možno dovodit, že škoda vznikne v okamžiku, kdy jsou pachateli finanční prostředky předány (vyplaceny), je-li zároveň na základě výsledků dokazování zjištěno zavinění pachatele (§4 tr. zák.) zahrnující všechny podstatné složky objektivní stránky trestného činu (tedy i vznik škody). To znamená, že právě z těchto hledisek není vznik škody vůbec vázán na skutečnost, zda při podvodném jednání byl závazek (jako předmět trestného činu podvodu) zajištěn zástavním právem či jiným zajišťovacím institutem. Zástavní právo je tak nutno považovat za jeden ze způsobů náhrady škody, což konečně vyplývá i z jeho povahy a smyslu, neboť má sloužit k zajištění pohledávky pro případ, kdy dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn. K uspokojení pohledávky by pak došlo z výtěžku prodeje zástavy. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že realizaci zástavního práva není možno vázat na posouzení otázky vzniku škody jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Shora uvedená problematika byla v současné judikatuře již řešena (srov. přiměřeně např. R 9/2005 SbRt.). Na to ve svém vyjádření k dovolání konečně odkázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
V posuzovaném případě obviněného (dovolatele) M. N. soudy dospěly na základě vyhodnocení provedených důkazů ke skutkovým závěrům, na jejichž podkladě lze dovodit, že znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. byly po formální stránce naplněny i vzhledem k útoku (skutku) pod bodem 15). Nad rámec skutečností uvedených v předcházejícím odstavci, je věc z hlediska naplnění znaků výše uvedeného trestného činu (tj. z hlediska posuzování okolností podvodného jednání dovolatele) specifická tím, že podle zjištění soudů nebyl zástavcem obviněný, nýbrž jím použitá osoba (F. S.). Ačkoliv obviněnému bylo známo, že vlastník nemovitostí za ně neuhradil kupní cenu, o této důležité skutečnosti poškozeného O. neinformoval (str. 92 rozsudku soudu prvního stupně).
Za tohoto stavu nebylo možno přisvědčit názoru dovolatele, že se jeho jednání v bodě 15) výroku o vině pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních a Nejvyšší soud neshledal podané dovolání ani v jeho relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného M. N. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler