ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1025.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1025/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2005 o dovolání podaném obviněným A. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 8 To 568/04, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 70/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 8 To 568/04, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ze změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 1 T 70/2003, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 14. 10. 1999 v P. požádal RNDr. J. Z. pod záminkou ohrožení jeho rodiny, neboť dluží mzdy zaměstnancům varieté, o půjčku 125.000,-Kč, peníze převzal s tím, že dluh splatí do 31. 12. 1999, tyto ve stejný den předal synovi poškozené T. Z., který z nich zaměstnance vyplatil, a poškozené RNDr. J. Z. půjčku do současné doby nevrátil a způsobil tak škodu ve výši 125.000,- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by uložený trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená RNDr. J. Z. odkázána s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný, poškozená a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 8 To 568/04, jímž z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byla poškozená podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se obviněný při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. odsuzuje podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon se mu podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému - jako přiměřená povinnost - uloženo, aby ve zkušební době nahradil podle svých sil způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak odvolací soud rozhodl, že se obviněnému ukládá povinnost nahradit poškozené RNDr. J. Z. škodu ve výši 125.000,- Kč s 2,5 % úrokem ode dne 24. 12. 2003. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. 12. 2004 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci též rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým toto rozhodnutí napadl ve všech jeho výrocích, přičemž v nezrušené části (tj. ve výroku o vině) napadl též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 1 T 70/2003. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., kterého použil pouze in eventum, dovolatel poukázal na obsah napadeného rozhodnutí, v němž se soud nezákonně zabývá úředním záznamem o podaném vysvětlení ze strany obviněného (dovolatele). V rozhodnutí je sice uvedeno, že jde o důkaz procesně neúčinný; na druhé straně je však jeho obsah v odůvodnění rozhodnutí zčásti uveden, což podle dovolatele není přípustné a současně to znamená, že soud ve skutečnosti k tomuto úřednímu záznamu přihlížel. Podle dovolatele lze za značně neobvyklý považovat i způsob, jakým odvolací senát pod předsednictvím Mgr. L. G. vyslovoval právní názor ve věci i skutečnost, že při rozhodování o povinnosti k náhradě škody došlo k elementárnímu pochybení při rozhodování o nároku, jenž byl podle názoru dovolatele z hlediska civilního práva již promlčen. V uvedené souvislosti dovolatel poznamenal, že po vynesení napadeného rozsudku a zejména po doručení jeho písemného vyhotovení se mu podařilo zjistit, že svědek M. Z. byl přísedícím (resp. soudcem z lidu) Obvodního soudu pro Prahu 7 v době, kdy zde působil jako trestní soudce a náměstek předsedy soudu pro věci trestní Mgr. L. G. Shora uvedené skutečnosti pak podle dovolatele vzbuzují pochybnost o tom, zda jmenovaný předseda senátu neměl být z rozhodování předmětné věci vyloučen.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. provedl dovolatel rozbor některých důkazů provedených ve věci, zejména poukázal na rozpory ve výpovědích manželů Z. a z nich vyplývající nevěrohodnost těchto výpovědí. Skutečnost, že na takových důkazech nelze založit závěr o jeho vině, vzal podle dovolatele správně v úvahu soud prvního stupně, když rozsudkem ze dne 3. 3. 2004 rozhodl zprošťujícím výrokem. Podle přesvědčení dovolatele, bylo toto rozhodnutí správné a řádně odůvodněné a teprve následný nezákonný postup odvolacího soudu vedl k jeho odsouzení.
Ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu lze podle dovolatele spatřovat podstatnou vadu rovněž v tom, že skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neodpovídají zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu. Z popisu skutku není podle dovolatele patrné, že by došlo k uvedení jiného v omyl, ani to, že obviněný (dovolatel) peníze převzal s tím, že věděl, že půjčku nemůže uhradit, popř. to od počátku učinit nechtěl. Formulace skutku, jež by odpovídajícím způsobem zahrnovala danou skutkovou podstatu, nepřicházela podle dovolatele konečně v úvahu, neboť by neodpovídala provedeným důkazům a soudy učiněným skutkovým zjištěním. Dovolatel rovněž namítl, že i výrok napadeného rozhodnutí, jímž mu byla uložena povinnost nahradit škodu, je vadný. Dovolatel soudu vytkl, že se nezabýval otázkou promlčení, které se posuzuje podle příslušných hmotně právních předpisů – v daném případě podle občanského zákoníku. Skutečnost, že uplatněná pohledávka poškozené RNDr. Z. byla promlčena, je podle názoru dovolatele nesporná.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud „v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. po zrušení uvedených rozhodnutí rozhodl sám tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje A. K. obžaloby.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a po rozboru dovolatelovy argumentace k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že dovolatel neuplatnil žádné námitky, které by svou povahou byly způsobilé vzbudit pochybnosti o nestrannosti soudce Mgr. L. G. ve smyslu důvodů podjatosti podle §30 odst. 1 tr. ř. V případě, že by se dovolání opíralo pouze o tento dovolací důvod, bylo by je třeba odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud jde o námitky dovolatele vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zdůraznila státní zástupkyně především to, že v době uzavření půjčky s poškozenou neměl dovolatel zdroj vlastních příjmů a přesto se zavázal vypůjčenou částku do lhůty dva a půl měsíce vrátit, ačkoli musel vědět, že svému závazku nebude moci s ohledem na své finanční poměry dostát. Rozhodující přitom byl vztah mezi dovolatelem a poškozenou, podložený smlouvou o půjčce ve spojení s dlužním úpisem dovolatele vystaveným na vyplacenou částku. Svého osobního závazku vůči poškozené se dovolatel přitom nemohl zprostit odkazem na další dlužní úpis od T. Z. znějící na stejnou částku, nedošlo-li by zároveň k převzetí dluhu T. Z. ve smyslu §531 odst. 1 občanského zákoníku a tím k zániku závazku dovolatele. K tomu by však bylo třeba obligatorního souhlasu poškozené (resp. věřitelky). Výše uvedeným způsobem dovolatel jednal za stavu, kdy poškozenou uvedl v omyl tvrzením o nezbytnosti finančního uspokojení jeho bývalých zaměstnanců a ohrožení jeho rodiny a života, přičemž získané finanční prostředky ve skutečnosti poskytl svědkovi T. Z., aniž by se zajímal o jejich další osud. Poškozené rovněž také zamlčel, že peníze zamýšlí předat jejímu synovi, od kterého věděl, že by mu matka po předchozích zkušenostech již nepůjčila. Na úkor poškozené se tak obohatil tím, že ji uvedl v omyl. Za tohoto stavu věci byly proto splněny i podmínky pro přiznání nároku poškozené na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Namítl-li dovolatel běh promlčecí lhůty podle předpisů občanského práva hmotného, pak podle státní zástupkyně jeho námitka nemůže obstát, neboť šlo o škodu způsobenou úmyslně, která se podle §106 odst. 2 občanského zákoníku promlčuje v desetileté promlčecí lhůtě, která v posuzovaném případě dosud neuplynula.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je podle státní zástupkyně třeba považovat dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Ve svém vyjádření pak navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný A. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, rozhodl-li vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Uvedený dovolací důvod lze tedy úspěšně uplatnit za předpokladu, že orgán, který ve věci samé rozhodoval, byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., a že tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, resp. ani namítnuta být nemohla.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud dovodil, že dovolání obviněného A. K. bylo podáno v souladu s obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., když skutečnosti, které podle jeho tvrzení měly zakládat eventuální důvody vyloučení předsedy senátu odvolacího soudu Mgr. L. G., měl zjistit teprve po doručení napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno jej považovat za právně relevantní pouze v té části, v níž dovolatel namítl, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a že závěr o jejich naplnění přitom nelze opřít ani o skutková zjištění uvedená v rozhodnutí obou soudů. Citovaný dovolací důvod byl uplatněn relevantně i pokud jde o námitku promlčení pohledávky poškozené podle ustanovení hmotného práva – občanského zákoníku.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v tom rozsahu a z těch důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení mj. vyloučen soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Důvody vyloučení je vždy třeba dovozovat na podkladě konkrétních skutečností týkajících se jak vztahu soudce k projednávané věci, tak jeho vztahu k osobám uvedeným v citovaném ustanovení zákona.
Dovolatel své úvahy o možném vyloučení předsedy senátu odvolacího soudu Mgr. L. G. založil jednak na výtkách směřujících proti způsobu, jakým soud druhého stupně ve věci rozhodl a odůvodnil svůj rozsudek; jednak na zjištění, že svědek Zelenka (manžel poškozené) byl soudcem z lidu u Obvodního soudu pro Prahu 7 v době, kdy zde jmenovaný soudce měl působit jako náměstek předsedy soudu pro věci trestní.
K důvodům vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. je především třeba uvést, že námitky vůči úrovni odborné způsobilosti členů senátu soudu, který rozhoduje ve věci, nemají povahu skutečností, jež by samy o sobě svědčily o jejich poměru k věci (srov. R 23/1998 Sb. r. tr.). To platí i v posuzovaném případě. Ani další námitka dovolatele ohledně svědka Z. jako soudce z lidu na bývalém působišti Mgr. G., bez dalšího nijak nesvědčí o poměru tohoto předsedy senátu odvolacího soudu k osobě svědka (a tedy nepřímo i k osobě poškozené RNDr. Z.). Dovolatel konečně ani netvrdí, že se tyto osoby znají a možnou podjatost soudce dovozuje v podstatě jen v konstatované hypotetické rovině, aniž by současně uvedl jakoukoliv konkrétní okolnost, která by v namítané souvislosti umožňovala dovodit obavu, že senát odvolacího soudu a zejména jeho předseda nebudou ve věci rozhodovat nestranně.
Námitky dovolatele uplatněné v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyly tudíž shledány důvodnými.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatím tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv malou (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky jeho objektivní stránky (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek /resp. též účinek/ a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Za uvedení v omyl ve smyslu citovaného ustanovení zákona se považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. O zamlčení podstatných skutečností půjde tehdy, jestliže pachatel při svém podvodném jednání neuvede jakékoliv skutečnosti podstatné pro rozhodnutí podváděné osoby (zpravidla poškozeného), které by v případě, že by jí takové skutečnosti byly známy, neučinila (např. nevydala věc či neposkytla jiné plnění).
V posuzovaném případě obviněného (dovolatele) A. K. soudy obou stupňů dospěly k závěru, že z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný získal od poškozené RNDr. J. Z. peněžní půjčku v částce 125.000,- Kč se splatností do 31. 12. 1999, a to za okolností, kdy v rozporu se skutečností předstíral, že on i jeho rodina jsou v ohrožení, jelikož má nesplacené dluhy vůči svým zaměstnancům; ve skutečnosti však peníze předal synovi poškozené T. Z., který s nimi pak dále disponoval. Z výpovědi poškozené soudy rovněž zjistily, že pokud by jí bylo známo, že peníze ve skutečnosti obdrží její syn, nikdy by obviněnému peníze nepůjčila. Poněvadž obviněný poškozené půjčku nevrátil v termínu splatnosti ani později, soudy konstatovaly, že tím způsobil následek (účinek) předpokládaný ustanovením §250 odst. 2 tr. zák., tj. škodu nikoli malou (§89 odst. 11 tr. zák.).
Takto učiněná skutková zjištění soudů svědčí o tom, že obviněný (dovolatel) jednal způsobem předpokládaným v ustanovení §250 tr. zák., když jiného uvedl v omyl, popř. též zamlčel podstatné skutečnosti. Soudy zjištěný skutkový stav věci umožňuje rovněž závěr o příčinné souvislosti mezi podvodným jednáním obviněného (dovolatele) a získáním peněžní půjčky, která by mu jinak poskytnuta nebyla. Mimo pozornost soudů však zůstala otázka, zda obviněný od počátku skutečně jednal v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit buď vůbec, anebo přinejmenším nevrátit je v dohodnuté lhůtě. Prokázání tohoto úmyslu směřujícího k obohacení sebe nebo jiného a způsobení škody, je přitom nezbytné z hlediska závěru, zda byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu či nikoliv (srov. např. R 54/1967-I Sb. r. tr.). Jestliže by totiž teprve po uzavření smlouvy o půjčce vznikly překážky, které by dlužníkovi zabránily splnit závazek z půjčky (které v době jejího uzavření nemohl ani předvídat, když jinak by mohl závazek splnit) nebo pokud sice byl schopen závazek ve sjednané lhůtě splnit, však jeho splnění z různých důvodu odkládal či dodatečně pojal úmysl peníze nevrátit, o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. by se nejednalo (srov. R 15/1969, R 56/1994 Sb. r. tr.).
V posuzovaném případě obviněný (dovolatel) popřel jakýkoliv úmysl způsobit poškozené RNDr. Z. škodu. V rámci své obhajoby poukazoval rovněž na „úpis“ (viz č. l. 6 spisu), který mu na částku 125. 000,- Kč poskytl T. Z. s tím, že se zavázal uvedenou částku do 31. 12. 1999 vrátit. Šlo tedy o stejný termín splatnosti jaký měl s poškozenou dohodnut obviněný. Poněvadž se o převzetí dluhu T. Z. zřejmě nejednalo (srov. §531 odst. 1 občanského zákoníku, jak na to ve svém vyjádření výstižně poukazuje státní zástupkyně), lze přinejmenším připustit, že za situace, že by T. Z. obviněnému ve stanoveném termínu peníze vrátil, nebránila by obviněnému žádná překážka, aby totéž v dohodnutém termínu učinil vůči poškozené. V rozsudku soudu prvního stupně i v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu však zcela absentují skutková zjištění umožňující dovodit, zda za konstatované situace skutečně existoval úmysl obviněného (dovolatele) zahrnující nejen podvodné jednání směřující ke získání půjčky, ale k též nevrácení peněz, ať již v dohodnuté době nebo vůbec. Pro posouzení takového úmyslu (případně i v nepřímé formě uvedené v §4 písm. b/ tr. zák.) bylo ovšem nutno hodnotit finanční situaci obviněného a v této souvislosti i jeho schopnost dostát uzavřenému závazku, a v návaznosti na to i poměry T. Z. ve vztahu k možnosti vrácení peněz obviněnému, a samozřejmě i to, zda obviněný v době předání peněz jeho osobě alespoň rámcově znal jeho majetkové (finanční) poměry. Jestliže by v řízení před soudy bylo zjištěno, že obviněný získal peněžní půjčku za okolností, kdy si musel být vědom své nesolventnosti a v důsledku toho i budoucí neschopnosti dostát závazku ve stanovené lhůtě, a současně mu bylo známo, že ve stejné situaci se nachází i jeho přítel T. Z., jemuž vypůjčené peníze pod písemným příslibem vrácení do 31. 12. 1999 předal, šlo by o skutečnosti nepochybně relevantní z hlediska jeho zavinění, a to přinejmenším ve formě eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Tyto skutečnosti by pak musely být vyloženy jednak v odůvodnění rozhodnutí a především obsaženy ve formulaci skutku ve výrokové části rozsudku (tzv. skutková věta), neboť popis skutku musí být vždy v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo dovolatelem vytýkanými vadami, když popis skutku ve výroku tohoto rozsudku ani soudem dosud učiněná skutková zjištění nedovolují spolehlivý závěr o tom, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Odvolací soud přitom v rámci své přezkumné činnosti konstatované vady nezjistil a nenapravil, ačkoliv jejich odstranění v odvolacím řízení přicházelo v úvahu s ohledem na ustanovení §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. a §263 odst. 6 tr. ř.
Poněvadž Nejvyšší soud shledal podané dovolání podle hledisek ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v relevantně uplatněné části důvodným, postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. tak, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 8 To 568/04, v celém rozsahu zrušil, neboť vzhledem ke zjištěným vadám týkajícím se dovolatelovy viny nemůže napadený rozsudek obstát v žádném z učiněných výroků. Nejvyšší soud dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude znovu rozhodovat o podaných řádných opravných prostředcích (odvoláních). V novém řízení se bude muset věcí v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.) zabývat zejména v tom směru, zda lze u obviněného A. K. dovodit, že podvodného jednání vůči poškozené se dopustil nejen v úmyslu získat od poškozené předmětnou peněžní půjčku, ale též v úmyslu (alespoň eventuálním) peníze ve stanovené lhůtě nevrátit, popř. je nevrátit vůbec. Úvahy o tom bude soud muset založit na příslušných skutkových zjištěních (která v rozsudku soudu prvního stupně zčásti chybí), což v posuzovaném případě znamená, že bude zapotřebí některé důkazy zopakovat, popř. provést důkazy nové. Takový postup je plně v souladu s ustanovením §263 odst. 6 tr. ř. Předmětem doplnění dokazování budou zejména majetkové a finanční poměry obviněného (dovolatele) v rozhodnou dobu, vzhledem ke z toho plynoucímu vědomí možnosti (popř. nemožnosti) zapůjčené peníze vrátit za dohodnutých podmínek. Pokud odvolací soud poté ve věci znovu rozsudkem rozhodne, pak v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v jeho odůvodnění náležitě vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké skutkové a právní závěry na tomto základě dovodil. V rozhodnutí se bude muset vypořádat i s namítaným promlčením práva poškozené na náhradu škody (srov. §106 občanského zákoníku), když touto otázkou (v této fázi řízení nadbytečnou) se Nejvyšší soud blíže nezabýval, neboť její posouzení bude odvíjet od budoucích závěrů soudu ohledně viny dovolatele.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler