ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1031.2005.2
3 Tdo 1031/2005 – I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 3 To 84/2005, jako soudu odvolacího, v trestní věci obviněného Ing. R. H., vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 116/2004, podané v jeho prospěch i neprospěch, a rozhodl takto:
1. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 3 To 84/2005, se podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušuje.
2. Podle §265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 9 T 116/2004 byl obviněný Ing. R. H. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále tr. zák.) a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. na základě skutku podrobně popsaném v napadeném rozhodnutí krajského soudu. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce, v níž by působil jako veřejný činitel, na dobu 4 (čtyř) roků.
V předmětné věci podal odvolání pouze obviněný. Rozhodl o něm Krajský soud v Ostravě dne 14. 4. 2005, pod sp. zn. 3 To 84/2005, když podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) trestního řádu (dále tr. ř.) rozsudek soudu nalézacího zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že uznal obviněného na tomtéž skutkovém základě jako soud okresní vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. Za oba trestné činy mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, přičemž jeho výkon odložil stejně jako soud nalézací, ovšem na kratší, tj. dvouletou zkušební dobu. Dále uložený trest zákazu činnosti v délce 2 (dvou) let specifikoval odvolací soud jako zákaz výkonu zaměstnání spočívajícího v provádění kontrol a přípravy podkladů pro rozhodnutí veřejného činitele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně (dále i dovolatelka), a to včas a za splnění všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí.
Dovolatelka opírá svůj mimořádný opravný prostředek o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a byl jím uložen druh trestu, který zákon nepřipouští.
Má za to, že pokud odvolací soud uznal obviněného vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák., tj. aniž by citoval některou z alternativ jednání uvedených v písmenech a) až c) tohoto odstavce, nešlo o nedopatření či písařskou chybu, neboť odvolací soud stejně postupoval při formulaci právní věty, jakož i v samotném odůvodnění svého rozhodnutí.
Dovolatelka rovněž neakceptuje způsob, jakým byl vymezen uložený trest zákazu činnosti.
Použití právní kvalifikace trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zák. odůvodnil podle názoru dovolatelky odvolací soud v podstatě zmatečným způsobem. Takto, tedy jen v rozsahu návětí citovaného zákonného ustanovení, kvalifikovaný čin spáchal obviněný, jenž zároveň nebyl subjektem rozhodovací pravomoci ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák. Tuto právní kvalifikaci opřel odvolací soud o nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 371/99, podávajícího výklad naposledy uvedeného ustanovení trestního zákona. Vůbec však z argumentace odvolacího soudu nevyplývá, proč zvolil zmíněnou jen „částečnou“ aplikaci trestního zákona, když se omezil pouze na citované návětí. Tímto postupem fakticky vytvořil zcela nepřijatelnou konstrukci trestného činu charakterizovaného toliko subjektem a subjektivní stránkou, neboť zcela stranou ponechal alternativy stránky objektivní, vymezené taxativně v písmenech a) až c) odstavce 1 §158 tr. zák. V návaznosti na skutkový základ viny obviněného, popsaný v dovolávaném rozhodnutí, zde zřejmě chybí aplikace ustanovení písmene a). Za správnou a zákonnou lze proto považovat jen kvalifikaci skutku původně použitou nalézacím soudem.
Obstát podle názoru dovolatelky nemůže ani výrok o trestu zákazu činnosti, pokud byl vymezen způsobem, jak učinil odvolací soud. Tento trest nemůže být vymezen ani příliš úzce, ani příliš široce. Odvolací soud se tu dopustil chyby v tom, že svou specifikací zmíněného trestu jednak velmi zúžil dopad této sankce, když ji omezil jen na zákaz toliko provádění kontrol a přípravy podkladů pro rozhodování veřejného činitele, aniž zahrnul zákaz samostatně rozhodovat. Na druhé straně však, s ohledem na fakt, že nelze dost dobře vymezit okruh všech zaměstnání, při kterých by se mohl obviněný dostat do pozice, na niž zákaz činnosti míří, by ho mohl tento způsob vymezení uvedeného trestu nedůvodně omezovat ve výdělečných činnostech třeba i v soukromém sektoru. Takto vymezený trest zákazu činnosti odporuje ustanovení §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák.
Rozhodnutím odvolacího soudu byly proto naplněny dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Dovolatelka tudíž navrhuje předmětné rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a přikázat mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v neveřejném zasedání.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně k vyjádření obviněnému.
Ten ve svém podání předně vyjadřuje souhlas s dovolatelkou v otázce nesprávného užití §158 odst. 1 tr. zák. Zároveň však neakceptuje naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu ani v jedné z jeho alternativ uvedených v §158 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zák. Má za to, že svou pravomoc vykonával v souladu se zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech, přičemž v dalším odkazuje na své odvolání.
Posouzení zákonnosti uloženého trestu zákazu činnosti pak zcela ponechává na Nejvyšším soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud).
Pro úplnost ještě upozorňuje na jím v červenci roku 2005 podaný podnět ke stížnosti pro porušení zákona rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, které je předmětem tohoto dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhuje, shodně s dovolatelkou, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 3 To 84/2005 z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud na základě níže uvedeného rozboru dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Jako soud dovolací zkoumal nejprve, zda dovolatelka své dovolání, opřené o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezakládá na skutečnostech, které by její dovolání činily zjevně neopodstatněným.
Použitý dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) přichází v úvahu, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, popř. druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Přitom zmíněná skutková zjištění soudu nižšího stupně nemůže změnit, a to ani na základě doplňování dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejících řízeních. To vyplývá i z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (tj. třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři (viz např. sp. zn. 5 Tdo 775/2002).
Nejvyšší soud proto i v případě dovolatelky vycházel ze skutku popsaného ve výroku napadeného rozsudku soudu druhého stupně.
Ve shodě s dovoláním a vyjádřením obviněného k němu považuje dovolací soud vzhledem k prvně uplatněnému dovolacímu důvodu za relevantní ty námitky dovolání, které se týkají odvolacím soudem užité právní kvalifikace jednání obviněného, jakožto trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele.
Pokud by měla být akceptována právní kvalifikace zmíněného skutku v té podobě, kterou uvádí napadený rozsudek (tj. podle §158 odst. 1 tr. zák.), potom by nesměl popis v něm uvedeného skutku obsahovat údaje o vlastním jednání obviněného. Je zřejmé, že takovýto skutkový základ by sice mohl být „podkladem“ pro právní kvalifikaci, kterou zvolil odvolací soud, ovšem zároveň však podkladem jen neúplným, příčícím se elementárním tezím o skutkové podstatě trestného činu a jejím naplnění v konkrétním případě. Nejvyššímu soudu v této souvislosti též zcela uniká logika argumentace soudu odvolacího, nakolik se opírá při jím užité právní kvalifikaci o výše citovaný nález Ústavního soudu. Z jeho právní věty se totiž podává důvodně extenzívní výklad pojmu veřejného činitele. Pokud se o něj opíral i soud odvolací, jak sám tvrdil, pak musel nutně dospět k závěru, že byť i jen přípravné práce směřující k vydání rozhodnutí jiným subjektem než byl obviněný, spadají pod alternativu uvedenou v písmenu a) odst. 1 §158 tr. zák. Ona „příprava“ však měla v této trestní věci spočívat v tom, že obviněný za úplatek zařídí, tedy „připraví“, že nebude vydáno rozhodnutí o pokutě provozovateli rekultivační stavby. Nepochybně tedy šlo o „přípravu“ rozhodnutí provedenou způsobem odporujícím zákonu. Jelikož však obviněný vinu předmětným trestným činem popírá a namítá i procesní nedostatky v řízení vedeném proti němu, bude na odvolacím soudu, aby se s tímto problémem vypořádal sám.
Nejinak je tomu i ve vztahu k dovolacímu důvodu dalšímu, tj. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I zde je dovolací soud ve shodě s podaným dovoláním. Bylo by proto nadbytečné jen opakovat argumentaci dovolatelky.
Krajský soud v Ostravě se tedy bude muset zevrubněji zabývat nejen samotným naplněním všech zákonem požadovaných znaků objektivní stránky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele ve smyslu §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., nýbrž i otázkou náležitého vymezení uloženého trestu zákazu činnosti tak, aby jeho adresát měl představu co, jednoduše řečeno, smí a co nikoliv, aniž by se opětovně nedostal do kolize s trestním zákonem.
Vycházeje z uvedených závěrů, musel Nejvyšší soud konstatovat, že podané dovolání je důvodné vzhledem k právně kvalifikační vadě skutku popsaného ve výroku napadeného rozhodnutí, týkající se objektivní stránky předmětného trestného činu. Proto mu nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit napadené rozhodnutí soudu odvolacího, jak bylo specifikováno ve výroku tohoto usnesení.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil dovolací soud i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání, neboť jak lze krátce poukázat na důvody uvedené shora, vzhledem k povaze věci je zřejmé, že shledané vady nelze odstranit ve veřejném zasedání (§265m odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka