ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1278.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1278/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2005 o dovoláních podaných V. F. a M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 210/2005 ze dne 2. 3. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 76/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání podaná V. F. a M. T. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 21 T 76/2004 ze dne 22. 7. 2004 byl V. F. uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a M. T. byl týmž rozsudkem uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl V. F. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků a dále k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností ve služebním poměru či jiném smluvním vztahu k P. Č. r. a v pracovním poměru u městských policií, jakož i společností zajišťujících bezpečnost občanů a jejich majetku a to na dobu čtyř let. Za uvedený trestný čin byl odsouzen i M. T. a to k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20.000,-Kč se současným stanovením náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl vykonán. Konečně soud rozhodl i o vzneseném nároku na náhradu škody.
Proti shora citovanému rozsudku podal V. F. a M. T., jakož i příslušný státní zástupce (v jejich neprospěch co do uložených trestů) odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 4 To 210/2004 ze dne 2. 3. 2005 a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) k odvolání V. F. a státního zástupce zrušil napadený rozsudek ohledně V. F. v celém rozsahu. Podle téhož zákonného ustanovení potom zrušil k odvolání M. T. rovněž napadený rozsudek v celém rozsahu. S přihlédnutím k ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. potom uznal V. F. vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr.zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a M. T. uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za uvedené trestné činy potom V. F. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon odložil na zkušební dobu tří roků a dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu činnosti ve služebním poměru či jiném smluvním vztahu k P. Č. r. a v pracovním poměru u obecních a městských policií, jakož i u společností zajišťujících ochranu majetku a osob a to na dobu čtyř let. Za trestný čin, jímž shledal vinným M. T., tomuto uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Rozhodl dále o vznesených nárocích na náhradu škody a konečně odvolání státního zástupce ve vztahu k M. T. podle §256 tr. ř. zamítl a stejně tak rozhodl i ve vztahu k odvolání podaném poškozeným V. S.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali V. F. i M. T. dovolání a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod shodně označili ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl V. F., že v jeho trestní věci svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu žádného z trestných činů, jimiž byl soudy uznán vinným. Poukázal na to, že při provádění dopravní kontroly, jako příslušník P. Č. r. společně s kolegou M. T. zjistili, že při kontrole cyklisty, kterým byl V. S., tento se dopustil hned tří přestupků v rámci silničního provozu. Protože poškozený odmítal součinnost a kladl si podmínky ve vztahu k zajištění jízdního kola a psa, kterého měl sebou, vedlo k podezření, že S. chce z místa kontroly utéct. To nakonec vedlo k tomu, že S. (dále jen poškozený) přiložil pouta, a protože ten nereagoval adekvátně na výzvy k nastoupení do služebního vozidla i k tomu, že jej opakovaně udeřil obuškem, přičemž tyto údery byly vedeny v počtu a intenzitě odpovídající nastalé situaci. Zdůraznil přestupkový charakter jednání poškozeného s tím, že na takové jednání reagoval přiměřeně, aniž by porušil soudy přesně označené povinnosti uložené mu jako příslušníku P. Č. r. zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti poukázal i na nesoučinnost (neochotu v dané věci spolupracovat) ze strany M. p. a nesoučinnost i ze strany příslušného oddělení státní policie a to zejména při zajištění majetku poškozeného. V souvislosti s fyzickým zákrokem, který vedl proti poškozenému, potom uvedl, že jej neuhodil do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány a své počínání v tomto směru označil za přiměřené a takové, které není v rozporu s citovaným zákonem o Policii České republiky (dále jen zákon o Policii ČR). Konečně svou argumentaci uzavřel s tím, že ve svém souhrnu neporušil žádnou z povinností policisty uvedenou v zákoně o Policii ČR a reagoval na vzdorovité jednání poškozeného (který se dopustil zjevně přestupků v silniční dopravě) adekvátním a nezbytně nutným způsobem právě proto, aby splnil své povinnosti policisty při zjištění existence přestupku a jeho řešení. Takto plnil své služební povinnosti, ke kterým byl oprávněn a také vyslán. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a současně, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V důvodech svého dovolání M. T. uvedl, že jeho jednání popsané v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje potřebný znak užité právní kvalifikace ve vztahu k trestnému činu, jímž byl shledán vinným a to proto, že v něm není vyjádřeno, že předmětného jednání se dopustil úmyslně a tedy, že by jednal, jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch a tedy (v souhrnu), že by vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Soudy tak nebyla prokázána subjektivní stránka jednání, kterým byl shledán vinným. V této souvislosti zdůraznil, že ve chvíli, kdy podával V. F. pouta a obušek nic nenasvědčovalo tomu, jakým způsobem je F. dále vůči poškozenému použije. K dalšímu svému jednání ohledně postupu již na příslušném obvodním oddělení P.ČR poukázal na to, že nedošlo k prodlevám mezi jednotlivými služebními úkony tam konanými a poukázal i na neprofesionální přístup (chybný a nevstřícný) dalších policistů z O. o. P.ČR v B. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené (citované) rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). K dovolání podanému V. F. uvedl, že jím uplatněný dovolací důvod je vymezen v rámci, který umožňuje přezkoumat námitky dovolatele z hlediska toho, zda byl zjištěný skutek nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli o žádný trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než ten, kterým byl dovolatel shledán vinným. Připomněl, že v rámci dovolacího řízení je třeba zásadně vycházet ze soudy učiněných skutkových zjištění. V souvislosti s trestnými činy, jimiž byl dovolatel shledán vinným, poukázal na porušení jeho povinností policisty, a to z hlediska konkrétně uvedených, jednotlivých ustanovení zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Takto zmínil porušení ustanovení §6 odst. 1, §38 odst. 5 a také §40 odst. 1 citovaného zákona, stejně jako porušení čl. 3 závazného pokynu policejního prezidenta č. 78 ze dne 7. 5. 2002, jakož i čl. 2 téhož pokynu. V těchto souvislostech poukázal na nepochybně učiněná skutková zjištění, ze kterých zjevně plyne protiprávní postup dovolatele vůči poškozenému, který se jako cyklista dopustil přestupku tím, že za jízdy vedl na vodítku svého psa a neměl řádně vybavené své kolo. Výše uvedená ustanovení zákona o Policii ČR i závazného pokynu policejního prezidenta dovolatel zjevně porušil, když poškozený v kritické době při jednání s policejní hlídkou (a tedy i s dovolatelem) nikoho a nic neohrožoval, nechoval se agresivně, nezavdal svým chováním jediný důvod, z něhož bylo možné usoudit, že zamýšlí z místa utéci a souhrnně tak nevyvinul žádné aktivní jednání, jímž by dal najevo, že policistům klade odpor. Za této situace potom postup dovolatele v podobě přiložení služebních pout a opakované údery obuškem na tělo poškozeného (minimálně pět úderů nikoli zanedbatelné intenzity), jednoznačně svědčí tomu, že dovolatel takovým zákrokem překročil míru nezbytnou k dosažení sledovaného účelu, tento zákrok byl zřejmě nepřiměřený povaze a nebezpečnosti spáchaných přestupků a vedl ke vzniku újmy na zdraví poškozeného i k vážnému ohrožení jeho cti, vážnosti a důstojnosti. Dovolatel tak svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů, kterými byl také správně shledán vinným. Jednal způsobem, který založil porušení výkonu pravomoci policisty a to způsobem odporujícím zákonu nebo právní normě na podkladě zákona vydané. V jeho případě jednal úmyslně a to aktivně, když navíc byl poškozený v důsledku jeho jednání a s ním spojených poranění omezen v běžném způsobu života minimálně na dobu sedmi dnů. Státní zástupce dodal, že pokud dovolatel poskytl následně poškozenému lékařské ošetření až s odstupem několika hodin, poté co byl vyslechnut, tato skutečnost měla být posouzena jako samostatný skutek, kterým došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., protože tímto jednáním dovolatel úmyslně opomněl svou povinnost uloženou mu zákonem, přičemž si byl vědom možných následků své nečinnosti a byl s nimi srozuměn. Taková úvaha dle ustálené judikatury přestavuje nesplnění povinností vyplývajících z jeho pravomoci a nikoli výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu (§158 odst. 1 písm. a/ tr. zák.). I přes tuto výhradu však lze uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud takto podané dovolání V. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
K dovolání podanému M. T. státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že i v rámci uplatněného dovolacího důvodu lze připustit zásah do skutkových zjištění pouze tehdy, jestliže tato jsou v extrémním rozporu s právními závěry soudu a současně tuto skutečnost učiní dovolatel předmětem svého mimořádného opravného prostředku. V posuzované věci o takový případ nejde, protože dovolatel jako velitel policejní hlídky v kritické době členu hlídky V. F. předal služební pouta a následně i obušek a byl tak prokazatelně srozuměn s tím, jakým způsobem V. F. tyto donucovací prostředky použije, proti jeho dalšímu jednání potom nijak nevystoupil a svou bezprostřední přítomností je fakticky jako velitel hlídky schvaloval (tedy protiprávnost takového jednání). Porušil tak své povinnosti vymezené mu podle ustanovení §42 zákona o Policii ČR a v konečném důsledku takovým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl nakonec soudy shledán vinným, když překročil i on míru nezbytnou k dosažení sledovaného účelu a nebezpečnosti poškozeným spáchaných přestupků, přičemž došlo k již zmíněnému vážnému ohrožení jeho cti, vážnosti a důstojnosti. Státní zástupce má za to, že námitky uplatněné dovolatelem tak primárně polemizují se skutkovými zjištěními soudu a nikoli s právní kvalifikací skutku, a protože nejde o rozpor mezi těmito, není naplněn deklarovaný dovolací důvod. Za tohoto stavu navrhl, aby dovolací soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právně tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. V tomto směru lze poukázat bez dalšího na to, že dokazování bylo vedeno v dostatečné rozsahu a také jeho obsah nepochybně vytvořil soudům dostatečný základ, který jim také umožnil přistoupit k právní kvalifikaci zjištěného skutku. To i co do rozsahu zranění poškozeného, když je zjevné, že mu ho způsobil V. F. údery obušku vedenými značnou intenzitou a to i do oblasti těla poškozeného, kde jsou uloženy důležité tělesné orgány. Protože oba dovolatelé jinak zjištěný skutkový děj v zásadě nezpochybňují a namítají pouze to, že si počínali způsobem adekvátním, který nezaložil naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, kterými byli uznáni vinnými, lze tyto námitky z hlediska užitého dovolacího důvodu mít za právně relevantní, současně však za zjevně neopodstatněné. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynul skutkový děj, ze kterého soudy vycházely při jeho právním posouzení. V této souvislosti je na místě opakovaně zdůraznit, že poškozený se sice dopustil označených přestupků (nikoli výrazně závažných), avšak počínání obou dovolatelů při zjištění těchto přestupků (nikterak společensky výrazně závažných) nelze označit než za výrazný exces z jejich povinností, uložených jim v této souvislosti jako službu konajícím příslušníkům P. Č. r. Zejména V. F. porušil ustanovení §6 odst. 1 zákona o Policii ČR, když při provádění služebního zákroku nešetřil cti, vážnosti i důstojnosti poškozeného i své vlastní a připustil, aby poškozenému takto vznikla bezdůvodná újma a do jeho práv a svobod zasáhl způsobem, který zjevně překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem. Stejně tak z hlediska ustanovení §38 odst. 5 zákona o Policii ČR nedbal toho, aby použitím donucovacího prostředku nezpůsobil poškozenému újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jeho protiprávnímu jednání. Stejně tak podle ustanovení §40 odst. 1 citovaného zákona nesplnil svou povinnost poskytnout zraněnému poškozenému pomoc a zajistit lékařské ošetření, jakmile to okolnosti dovolí. V dalším je pro stručnost možné odkázat i na vyjádření státního zástupce shora a to v souvislosti s porušením i tam citovaných ustanovení označeného závazného pokynu policejního prezidenta č. 78. Stejné úvahy jsou na místě i stran jednání M. T., který porušil ustanovení §42 zákona o Policii ČR, když jako velitel policejní hlídky v rozhodné době také rozhodl o použití donucovacích prostředků v rozporu s podmínkami vymezenými tímto zákonem. V tomto směru je zřejmé, že k užití takových pomůcek nebyl adekvátní důvod a navíc nepochybně byl již v příslušné časové fázi zákroku V. F. srozuměn s jeho protiprávním jednáním (sledoval ho) a proti takovému jednání nijak nezasáhl (ani jako velitel policejní hlídky ani jako policista, který si byl zjevně vědom porušování již citovaných ustanovení zákona o Policii ČR svým podřízeným). Za dané situace potom jeho poukaz na absenci subjektivní stránky trestného činu, kterým byl shledán vinným, neobstojí. Námitky dovolatelů stran špatné spolupráce s ostatními policejními složkami jsou v daných souvislostech potom bez významu. K námitce státního zástupce stran do úvahy přicházející existence dalšího trestného činu (§158 odst. 1 písm. c/ tr. zák.) lze pouze stručně uvést, že přes její určitou oprávněnost, je tato pro další posouzení věci nadbytečnou, když nelze opomenout, že tato námitka nebyla ani předmětem odvolání státního zástupce proti rozhodnutí učiněnému soudem prvního stupně. Nelze než uzavřít, že oba dovolatelé hrubě porušili své povinnosti policistů, přičemž skutkové i právní závěry v této souvislosti učiněné soudem jsou správné a odpovídají i všem znakům skutkových podstat trestných činů, jimiž soud shledal oba dovolatele vinnými.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než takto podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka