ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.279.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 279/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2005 o dovolání podaném Ing. M. J., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 155/2004 ze dne 20. 10. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 20/1999, takto:
1. Z podnětu dovolání obviněného Ing. M. J. podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu a za přiměřeného použití ustanovení §261 trestního řádu též ohledně obviněného L. T. se usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 155/2004, ze dne 20. 10. 2004, zrušuje.
2. Současně se podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem sp. zn. 30 T 20/1999 v trestní věci dovolatele (i spoluobviněných L. T. a J. M.) dne 30. 6. 2004, kdy je uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (dále „tr. zák.“) na tom skutkovém základu, že společně (citováno podle rozsudku nalézacího soudu):
1) počátkem roku 1998 v Ostravě, obžalovaní Ing. M. J., jednatel společnosti O., spol. s r. o. K., J. M., firma M. jako fyzická osoba, současně však zplnomocněn jednat za společnost T. M., spol. s r. o. a L. T., jako jednatel společnosti T. M., spol. s r. o. O. po předchozím projednání v úmyslu vylákat finanční prostředky od leasingové společnosti C., a.s. P., a tyto použít pro potřeby svého podnikání, zamlčeli skutečnost, že obžalovaný J. M. je leasingovým nájemcem společnosti C-L., spol. s r.o. T. s předmětem leasingu – míchačka těsta zn. WENNE 135 a linka na tyčinky, a předstírali, že obžalovaný J. M. má zájem zakoupit toto zařízení od společnosti O., spol. s r.o., kdy k tomuto účelu byla vyhotovená faktura společnosti T. M., spol. s r.o. ze dne 5. 1. 1998 na částku 2. 269 200,- Kč za pomocí které chtěli dokladovat, že společnost O., spol. s r.o. zakoupila toto zařízení od společnosti T. M., spol. s r.o. a je tudíž majitelem zařízení a dosáhli toho, že dne 29. 1. 1998 obžalovaný J. M. – firma M. uzavřel jako leasingový nájemce leasingovou smlouvu na pronájem linky na výrobu tyčinek a míchačky těsta zn. WENNE 135 se spol. C., a.s. P., jako pronajímatelem, která pak následně k účelu leasingu uzavřela dne 3. 2. 1998 kupní smlouvu na popisované zařízení se společností O., spol. s r.o. zastoupenou obžalovaným Ing. M. J. a na základě jím vystavené faktury ze dne 2. 2. 1998 na částku 2. 269 200,- Kč, zaplatila částku 1. 134 600,- Kč, kterou pak použili pro potřeby svého podnikání, čímž společnosti C., a.s. P. způsobili škodu ve výši 1. 134 600,- Kč, kdy po urgencích bylo uhrazeno pouze 72. 228,- Kč, ke zrušení leasingové smlouvy došlo k 31. 8. 1998.
Proti tomuto rozhodnutí se odvolali obžalovaní M. J., L. T. a krajský státní zástupce v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci pak dne 20. 10. 2004 pod sp. zn. 3 To 155/2004 usnesením podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále „tr. ř.“) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal dovolání v celém rozsahu pouze obviněný M. J. (dále jen dovolatel), a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí.
Za dovolací důvod označil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí nalézacího soudu, potvrzené soudem odvolacím, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V relaci k tomuto důvodu dovolatel uvádí, že obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., je, že ke škodě cizího majetku pachatel sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a dále, že v příčinné souvislosti s tímto jednáním vznikne poškozenému značná škoda nebo jiný zvlášť závažný následek. V daném případě soudy obou stupňů dovodily, že on jako jednatel společnosti O., spol. s r.o. zamlčel společnosti C., a.s. P. při uzavření leasingové smlouvy ze dne 3. 2. 1998 a kupní smlouvy, jejímž předmětem byla linka na výrobu tyčinek a míchačka těsta zn. WENNE 135, skutečnost, že dnes již odsouzený J. M. je leasingovým nájemcem tohoto předmětu u společnosti C-L., spol. s r. o., a tím způsobil společnosti C., a. s. P. škodu ve výši 1. 134 600,- Kč. Podle jeho názoru však soudy obou stupňů pochybily při právní úvaze, zda na posledně uvedenou společnost přešlo podle kupní smlouvy ze dne 4. 2. 1998, kdy tuto smlouvu podepsal prodávající (tj. O. spol. s r. o.), vlastnické právo k lince na výrobu těsta a k míchačce těsta, či nikoliv a zda tedy vůbec vznikla společnosti C., a. s. P. škoda. Tvrdí, že soudy obou stupňů nesprávně po hmotně právní stránce posoudily citovanou kupní smlouvu jako neplatnou. Připouští absenci dobré víry prodávající společnosti O., spol. s r. o., jejímž byl jednatelem, tedy skutečnost, že při prodeji linky a míchačky v dobré víře nebyl. Zároveň však dovolatel zdůrazňuje obchodně právní charakter předmětné kupní smlouvy. Z toho důvodu také její platnost musí být posuzována podle obchodního zákoníku (viz též její čl. V.). Nezbytné je proto aplikovat §446 obchodního zákoníku, účinného ke dni 4. 2. 1998. Podle citovaného ustanovení nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím (§409 odst. 1 obchodního zákoníku) nakládat za účelem jeho prodeje. Při důsledné aplikaci těchto ustanovení je nutno podle názoru dovolatele uzavřít, že společnost C., a. s. P. nabyla na základě výše uvedené kupní smlouvy vlastnické právo ke zmíněné lince a míchačce. Skutečnost, že prodávající nebyl vlastníkem uvedeného zboží a nebyl ani v dobré víře, je pro nabytí vlastnického práva kupujícím irelevantní. Pouze okolnost, že by společnost C., a. s. P. věděla o tom, že prodávající vlastníkem není, by na převodu vlastnického práva mohla něco změnit. Zmíněná společnost však žádnou takovou vědomost neměla, což je skutkově nesporné. Vzhledem k tomu, že kupující společnost zaplatila z kupní ceny zboží jen polovinu, její majetek se takto zvětšil, tudíž ke škodě na něm dojít nemohlo. Nebyl tak naplněn jeden z obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
S přihlédnutím k tomu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i i citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného nejvyšší státní zástupkyni k vyjádření.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla:
Nabytí vlastnického práva k výše specifikovanému zboží ze strany kupujícího, tj. společností C., a. s. P., od nevlastníka, nelze opírat o dobrou víru kupujícího ve smyslu §446 obchodního zákoníku. Toto speciální ustanovení pomáhá nastolit jistotu v právních vztazích mezi podnikateli v rámci jejich vzájemného obchodního styku, který je na rozdíl od předmětného případu zcela reálný. Je tedy zřejmé, že je nelze aplikovat za stavu, kdy jde pouze o fiktivní vztah mezi dvěma podnikatelskými subjekty, založený (byť jen ze strany jedné) na předstíraném a tedy bez potřebné vážnosti učiněném právním úkonu, uskutečněném v záměru poškození obchodního partnera za pomoci předstírání jiného než skutečného právního stavu věci. Ve světle těchto obecných kritérií platnosti právních úkonů, plynoucích z měřítek uvedených v §37 odst. 1, §39 občanského zákoníku nemůže namítaná kupní smlouva ze dne 4. 2. 1998 obstát, neboť jejím cílem nebylo převedení vlastnického práva k předmětnému výrobnímu zařízení na a. s. C. P. Přitom není pochyb o tom, že tato transakce sloužila pouze jako prostředek k vylákání kupní ceny (resp. její části) od takto poškozeného kupujícího, jednajícího tak v mylné perspektivě nabytého vlastnictví, vyvolané přisouzeným jednáním dovolatele a jeho společníků. Proto za tohoto stavu věci je třeba vyplacenou zálohu kupní ceny označeného předmětu prodeje považovat nejen za škodu způsobenou protiprávním úkonem ve smyslu obecných kritérií §420 občanského zákoníku, ale při výše dovozeném naplnění znaků ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. za škodu, způsobenou dovolateli přisouzeným trestným činem podvodu.
Z uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhuje podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Nejvyšší soud považuje podané dovolání za důvodné.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je klíčovou otázkou otázka výkladu a aplikace ustanovení §446 zák. 513/1991 Sb., ve znění účinném ke dni 4. 2. 1998 (dále jen „obch. zák.“), ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 3. / 4. 2 1998, uzavřené mezi společností O. spol. s r. o., zastoupenou dovolatelem a společností C., a. s. P., jejímž předmětem bylo zboží: linka na výrobu tyčinek a míchačka těsta WENE, ve znění jejího dodatku (č.l. 207-208 přílohového trestního spisu).
Citované ustanovení §446 obch. zák. zní:
Kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Podle komentáře k obchodnímu zákoníku : „Jde o ustanovení speciální, odchylující se od obecného principu, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, nežli má sám. V obchodních vztazích převážil zájem na právní jistotě obchodníka, který nabyl zboží od jiného obchodníka … , aby sám mohl dále koupené zboží prodávat. Tím ovšem není dotčena odpovědnost toho, kdo prodal neoprávněně cizí věc, vůči dosavadnímu vlastníkovi. Předpokladem nabytí vlastnictví kupujícím je jen jeho dobrá víra v době uzavření kupní smlouvy. … Tato dobrá víra se předpokládá. Proto musí být k tomu, aby kupující nenabyl vlastnictví, prokázáno, že věděl o tom, že prodávající nebyl vlastníkem a že nebyl oprávněn zboží prodat.“
Existující dobrá víra kupujícího vyvolává za splněných předpokladů uvedené účinky bez ohledu na přístup prodávajícího, tedy i za situace, kdy on sám stran vlastnictví k prodávanému zboží je v dobré víře, že jeho vlastníkem je, ačkoliv opak je pravdou, nebo dokonce ví, že vlastníkem není a tuto skutečnost zatají a tím kupujícího uvede v omyl. Konstrukce státní zástupkyně o reálných a fiktivních obchodně právních vztazích zde proto nemůže obstát. Ratio ustanovení §446 obch. zák. jde totiž v zájmu stability obchodně právních vztahů tak daleko, že ani „podvodný úmysl“ na straně prodávajícího spojený s uvedením kupujícího v omyl nemůže jeho uvedené dopady na obchodně právní vztahy vyloučit. Jiná je v této souvislosti otázka, zda kupujícího podvádějící prodávající věděl, či nevěděl o zmíněných právních účincích §446 obch. zák. Její řešení by mělo význam pro případný omyl prodávajícího v tomto směru a tudíž pro event. závěr o jeho odpovědnosti za pouhý pokus o trestný čin podvodu; tento aspekt bude ještě rozebrán dále.
Pokud by se naopak výklad státní zástupkyně připustil, znamenalo by to nutnost rozlišovat minimálně dvě základní situace.
Jednak ty, kdy se za dobrou vírou kupujícího skrývá jednání prodávajícího, jímž kupujícího uvádí v omyl stran svého vlastnictví ke zboží, a jednak případy, kdy tomu tak není; prodávající je sám bona fide vlastníkem zboží, které prodává.
V první skupině případů by podle logiky argumentace státní zástupkyně mělo jít o trestný čin podvodu, protože vlastnictví zboží by na kupujícího nepřecházelo, ačkoliv ten zaplatil kupní cenu. V důsledku toho by tento utrpěl škodu na svém majetku. Pokud by ovšem takto „převedené“ zboží přešlo na základě dalších kupních smluv na další bona fide jednající subjekty obchodně právních vztahů, způsobilo by to úplnou destrukci ve vlastnických poměrech k tomuto zboží.
Naproti tomu ve skupině druhé, kde dobrá víra kupujícího není provázena jeho uváděním v omyl ze strany prodávajícího, by ustanovení §446 obch. zák. fungovalo jak uvedeno shora (viz konstantní výklad citovaného komentáře).
Takovýto zjevně nerovný a jako takový neodůvodnitelný právní stav ovšem nelze připustit. Proto musí účinky citovaného zákonného ustanovení být stejné (rovné) tu i tam, bez ohledu na skutečnost, zda za dobrou vírou kupujícího se skrývá, či neskrývá jeho uvádění v omyl ze strany prodávajícího.
Zájem na stabilitě vlastnických vztahů založených mezi subjekty obchodního práva kupními smlouvami ve smyslu §443 a n. obch. zák. zde musí převážit nad zájmem státu na trestním postihu prodávajících – „podvodníků“, kteří ovšem při nezbytně stejném výkladu a aplikaci §446 obch. zák. na oba zmíněné modelové případy škodu na cizím majetku objektivně stejně nepůsobí. Uplatní se tu ochranná funkce trestního práva ve smyslu ultima ratio, tj., že zmíněné právní odvětví se uplatní jen, pokud nejsou s to svou ochrannou funkci plnit právní odvětví jiná. Pokud by tomu mělo být naopak, potom by se v zájmu a za cenu uplatnění trestní represe i v případech jako je tento musela platit daň v podobě a priori založené právní nejistoty v obchodně právních vlastnických vztazích.
Pouze za jediného předpokladu by bylo možné sladit jak zájem na stabilních obchodních vztazích, garantovaný ustanovení §446 obch. zák., tak i zájem na adekvátním trestním postihu prodávajícího – podvodníka (protože nikoliv vlastníka). Bylo by tomu tak za situace, kdy by podvádějící prodávající uváděl kupujícího v omyl stran svého vlastnictví zboží, aniž by tento prodávající znal objektivní právní důsledky ustanovení §446 obch. zák. Objektivně by z jeho jednání, tj. uzavřením kupní smlouvy a za splnění podmínek ustanovení §446 obch. zák., škoda na majetku kupujícího nevznikla, nicméně subjektivně by si tento prodávající představoval, že k takovéto škodě došlo, když na kupujícího podle jeho představy vlastnictví nepřešlo, ale kupní cena byla prodávajícím inkasována. Omyl, o němž je tu řeč, je omylem právním, negativním, protože prodávající nevěděl o právních účincích kupní smlouvy, na niž se vztahoval §446 obch. zák. Z pohledu trestního zákona, znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se však jedná o omyl právní pozitivní, neboť prodávající subjektivně, s chybnou znalostí práva (obchodního), směřuje svým jednáním k naplnění uvedené skutkové podstaty. Podle teorie se právní omyl pozitivní o trestnosti spáchaného činu standardně posuzuje jako putativní delikt, tedy jako čin beztrestný. To platí ovšem jen pro případy, kdy trestní zákon odpovídající skutkovou podstatu trestného činu vůbec neobsahuje; dnes např. §272a, trestný čin nenastoupení civilní služby. Naproti tomu za jiných okolností, tzn. kdy platný a účinný trestní zákon příslušnou skutkovou podstatu trestného činu obsahuje, přičemž pachatel nenaplnil objektivně byť jen jeden z jejích znaků v důsledku účinků jiné mimotrestní právní úpravy, ačkoliv subjektivně měl za to, že tomu tak bylo, mělo by se jednat o pokus o takový trestný čin, stejně, jako v souvislosti s omyly pozitivními, avšak skutkovými. Jde o to, že v těchto naposledy uvedených situacích existuje zákonné ustanovení, které pachatel objektivně zcela nenaplnil v důsledku svého omylu, proto také jde o pokus. Naproti tomu u klasického putativního deliktu jde o to, že v trestním zákoně neexistuje žádná skutková podstata odpovídajícího trestného činu, v důsledku čehož je vyloučena i úvaha o pokusu o něj.
Dobrá víra kupujícího v této trestní věci, tj. společnosti C., a. s. P., že prodávající společnost O., s r. o. je vlastníkem výše uvedeného zboží, nebyla zejména v rozhodnutí nalézacího soudu zpochybněna (č.l. 18-19). Soud odvolací pak reagoval na problém výkladu §446 obch. zák., o nějž se opírá dovolatel, poukazem na to, že společnost C., a. s. P. se „…tohoto práva (tj., že nabyla vlastnictví ke zboží) nedovolává…“ (č.l. 35). Tato námitka je ovšem nevýznamná, neboť, jak již řečeno, právní účinky ustanovení §446 obch. zák. nastávají objektivně, ex lege, bez toho, zda se jich kupující dovolává či nikoliv.
Z přiloženého trestního spisu (sv. I) dovolací soud dále zjišťuje, že na č.l. 207 založená kupní smlouva ze dne 3. / 4. 2 1998, stanoví okamžik své platnosti a účinnosti, jakož i okamžik přechodu vlastnictví ke zboží na kupujícího.
Platnou se stala předmětná smlouva dnem 4. 2. 1998, tj. podpisem prodávajícího. Účinnou potom dnem úplného zaplacení kupní ceny prodávajícímu (čl. V. smlouvy). Podmínkou přechodu vlastnictví ke zboží na kupujícího je podle ní zaplacení celé kupní ceny. Třeba konstatovat, že tyto aspekty předmětné smlouvy soudy nižších stupňů nezohledňovaly, s výjimkou zmínky o její platnosti.
Společnost C., a. s. P. zaplatila jen polovinu kupní ceny, proto by na ni vlastnictví zboží nepřešlo. Tuto situaci však nelze kvalifikovat jako škodu na jejím majetku, v rozsahu odpovídajícím zaplacené polovině kupní ceny, neboť o důsledku tohoto postupu, jenž plynul z kupní smlouvy, musel kupující vědět, když ji podepsal. O nějakém jeho omylu v tomto směru nelze proto uvažovat. Smluvní strany se dále shodly na tom, jak uvedeno, že kupní smlouva se stává účinnou úplným zaplacením kupní ceny. I tato skutečnost musela být kupujícímu známa z jím podepsané smlouvy, takže z případné její neúčinnosti nelze dovozovat absenci právního titulu přechodu vlastnictví zboží jako předmětu této kupní smlouvy na kupujícího.
Jinak řečeno, uvažovat by bylo možné o dvou alternativách:
1. V případě úplného zaplacení kupní ceny, kdy společnost C., a. s. P. byla bona fide stran vlastnictví zboží společností O., by se předmětná kupní smlouva stala účinnou a vlastnictví zboží by přešlo na prvně jmenovanou společnost, to v důsledku konstantního výkladu a aplikace §446 obch. zák., takže škoda by jmenované společnosti nevznikla.
2. V případě jen částečného zaplacení kupní ceny, kdy společnost C., a. s. P. byla bona fide stran vlastnictví zboží společností O., by se předmětná platná kupní smlouva nestala účinnou a nepřešlo by tudíž vlastnictví zboží na prvně jmenovanou společnost, nicméně v důsledku smluvního ujednání, z něhož tento důsledek plynul a o němž společnost C., a. s. P. věděla, by jí nemohla vzniknout z toho důvodu škoda. Naopak by jí hrozila smluvní pokuta (čl. III. kupní smlouvy).
Vztáhnou-li se výše rozvedené právně kvalifikační úvahy na skutek popsaný v bodu 1) rozsudku nalézacího soudu, jenž je pro soud dovolací závazný, potvrzený dovolávaným rozhodnutím soudu odvolacího, plynou z toho následující závěry.
Z hlediska soudy nižších stupňů použité právní kvalifikace, tj. ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., je zmíněný její skutkový základ /skutek popsaný v bodu 1)/ nedostatečný v tom, že tam popsaným jednáním dovolatele nemohla vzniknout a nevznikla škoda na majetku společnosti C., a. s. P., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů při jeho právním posuzování spočívalo na nesprávném hmotně právním posouzení, nakolik chybně interpretovaly a použily ustanovení §446 obch. zák. Z hlediska úvah shora rozvedených se v předmětné věci jeví jako skutečný poškozený společnost C-L., spol. s r.o. T. (nyní C-L. T. a.s.), která v rozhodné době popsaného prodeje označeného předmětu leasingu byla nepochybně jeho vlastníkem a o prováděném prodeji jí nebylo nic známo. Skutečnost, že dovolatel uvedl v omyl společnost C., a.s. P. ještě nevedla ke škodě jejího majetku, ale s ohledem na již uvedené vedla ke škodě na majetku společnosti C-l. T., spol. s r.o. (nyní C-L. T. a.s.), jako skutečného (reálného) vlastníka označeného předmětu leasingu právě v době jeho prodeje společnosti C. a.s. P. dovolatelem.
Ze znění čl. V. předmětné kupní smlouvy, podepsané dovolatelem se podává, že jakožto prodávající s právními účinky §446 obch. zák. musel počítat. To koneckonců uplatnil i jeho obhájce už v odvolacím řízení (č.l. 31 spisu), jakož i v dovolání (č.l. 40, 41 spisu). Zmíněný článek uvádí: “Vztahy smluvních stran se řídí ustanoveními obchodního zákoníku, a to i v právech a povinnostech výslovně neupravených touto kupní smlouvou.“ Proto o nějakém omylu dovolatele v tomto směru, tedy že nevěděl o důsledcích §446 obch. zák. a tudíž naopak předpokládal, že prodejem zboží, jehož nebyl vlastníkem, vlastnictví k němu na kupujícího nepřejde, nelze hovořit. Není-li tu takového omylu, nepřichází v úvahu ani závěr o jeho trestní odpovědnosti za pouhý pokus o kvalifikovaný podvod; stejně, jako nelze činit odpovědným někoho za pokus vraždy, jestliže střílel do mrtvého a o této skutečnosti věděl.
Vycházeje z těchto zjištění a z nich plynoucích závěrů, musel Nejvyšší soud konstatovat, že podané dovolání je namístě právě vzhledem k důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto mu nezbylo než podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, protože toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku popsaného v citovaném rozsudku soudu prvního stupně pod bodem ad 1).
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. dále Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ten se bude muset při tom zaměřit též na specifikaci výše škody vzniklé společnosti C-L., a. s. T., která může být odlišná od původně vyčíslené škody, jež měla vzniknout společnosti C., a. s. P.
Nejvyšší soud zároveň připomíná soudu nalézacímu jeho vázanost právním názorem soudu dovolacího, jak plyne z ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.
Jelikož důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný dovolatelem, z něhož rozhodl dovolací soud v jeho prospěch, prospívá také spoluobviněnému L. T. (o jehož odvolání proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozhodl), coby spolupachateli přisouzeného jim kvalifikovaného případu trestného činu podvodu, musel rozhodnout podle §265k odst. 2 tr. ř., za přiměřeného užití §261 tr. ř. též v jeho prospěch.
Podle §265k tr. ř. bylo rozhodnuto o zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž zároveň Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, neboť s přihlédnutím k povaze uplatněného důvodu dovolatelem a důsledkům, které ze zrušení dovolaného rozhodnutí plynou pro nové rozhodování o vině a trestu jmenovaných obviněných, bylo zřejmé, že vadu napadeného rozhodnutí nelze odstranit ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem. Ten proto své rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v zasedání neveřejném.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka