ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.659.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 659/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2005 dovolání obviněného Ing. V. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 7 To 597/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 6/2004, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2005 sp. zn. 7 To 597/2004 zrušuje v části, ve které byl obviněný Ing. V. R. nově uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona a v celém výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Ostravě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. 6 T 6/2004, byl obviněný Ing. V. R. uznán vinným
I. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona,
II. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona,
III. a), b) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona,
za které byl podle §248 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zákona a §54 odst. 1, 3 tr. zákona mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč, a pro případ, že by výkon tohoto trestu mohl být zmařen, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti realitních činností, cestovního ruchu, poradenství, ekonomických oblastech, včetně oceňování nemovitostí na dobu 5 roků. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný Ing. V. R.
I. v období od 1. 1. 2000 do 31. 10. 2000 ve F.-M. jako majitel firmy R.a z. k.T., s.r.o., v rámci smluvně převzaté správy domů od majitelů jednotlivých bytů převzal zálohy na služby spojené s užíváním bytů za rok 2002, zejména šlo o zálohy na teplou a studenou vodu, topení, elektřinu, provoz výtahů a svoz odpadků v celkové výši 15.267.039,- Kč, po provedeném vyúčtování od dodavatelů těchto služeb provedl vyúčtování přeplatků jednotlivým majitelům bytů, přičemž však částku ve výši 2.530.250,- Kč si ponechal a tuto 736 majitelům bytů nevrátil, ačkoli v souladu s mandátní smlouvou měl takto učinit do 5 měsíců od skončení každého kalendářního roku či do 30 dnů od skončení smluvního vztahu, který byl u 736 majitelů bytu ukončen ke dni 31. 10. 2000, a takto způsobil osobám jednotlivě vyjmenovaným ve výroku rozsudku škodu v celkové výši 2.530.250,- Kč,
II. dne 29. 5. 2001 ve F.-M. uzavřel s J. H. kupní smlouvu, na základě které tomuto prodal osobní automobil zn. Renault Megane Scenic 1,6 RN, za částku 190.000,- Kč, ačkoli toto vozidlo bylo majetkem leasingové společnosti G. C. L., a.s., P., neboť obviněný dne 28. 11. 2000 uzavřel leasingovou smlouvu, na základě které předmětný automobil získal do svého užívání a tímto jednáním způsobil leasingové společnosti G. C. L., a.s., P. škodu ve výši nejméně 208.000,- Kč,
III.
a) dne 14. 2. 2001 ve F.-M. převzal jako majitel cestovní kanceláře I.-T. G., s.r.o., F.-M. od N. V. zálohu na zajištění dovolené na Krétě v období od 14. 9. 2001 do 28. 9. 2001, a to ve výši 26.535,- Kč, přijatou zálohu nevrátil, N. V. o tomto neinformoval, získané peníze použil pro svoji osobní potřebu a způsobil jí tak škodu ve výši 26.535,- Kč, když poté co již byla podána obžaloba, obžalovaný vrátil N. V. částku 10.000,- Kč,
b) dne 27. 4. 2001 ve F.-M. převzal jako majitel cestovní kanceláře I.-T. G., s.r.o., F.-M. od P. B. zálohu na zajištění dovolené na Krétě v období od 31. 8. 2001 do 14. 9. 2001, a to ve výši 32.000,- Kč, přijatou zálohu nevrátil, P. B. o tomto neinformoval, získané peníze použil pro svoji osobní potřebu a způsobil mu tak škodu ve výši 32.000,- Kč.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2005 Krajský soud v Ostravě. Ten svým rozsudkem sp. zn. 7 To 597/2004 podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil v napadeném rozsudku výrok o vině pod bodem III., dále celý výrok o trestu odnětí svobody a peněžitém trestu, jakož i náhradním trestu odnětí svobody a výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené N. V. a za použití §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu obviněného nově uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona za skutek spočívající v tom, že obviněný
dne 27. 4. 2001 ve F.-M. převzal od P. B. zálohu na zajištění dovolené na Krétě v období od 31. 8. 2001 do 14. 9. 2001, a to ve výši 32.000,- Kč, a to přesto, že mu dne 1. 4. 2001 zaniklo živnostenské oprávnění umožňující provozování živnosti cestovní kanceláře jako fyzické osobě, kterou do 1. 4. 2001 provozoval pod názvem I. – T. G., s.r.o., F.-M., přičemž o těchto skutečnostech P. B. neinformoval, přijatou zálohu nevrátil a peníze v částce 32.000,- Kč použil pro svou potřebu a P. B. tak způsobil škodu v uvedené výši.
Za tento trestný čin byl obviněný při nezměněném výroku o vině pod body I., II. napadeného rozsudku, podle §248 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Ohledně skutku popsaného v bodě III. a) výroku o vině napadeného rozsudku byla věc podle §259 odst. 1 tr. řádu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku dovolání, ve kterém napadá celé rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovuje názor, že skutky, jimiž byl uznán vinným, byly nesprávně posouzeny jako trestné činy zpronevěry, ačkoli při správném posouzení jde o jiný trestný čin, a to konkrétné porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona. K odůvodnění tohoto svého názoru uvádí, že žádný ze soudů se v tomto ohledu nezabýval jeho právními námitkami. V souladu se svou předchozí obhajobou znovu tvrdí, že nezpronevěřil žádné peněžní částky a že ke škodě došlo jen v důsledku toho, že při správě cizího majetku porušil své povinnosti řádně opatrovat či spravovat cizí majetek, přičemž pro učinění takového závěru měl soud dostatek důkazů, avšak skutková zjištění správně neposoudil. Připouští, že porušením povinností při správě cizího majetku způsobil škodu jiným osobám a že jeho postup nebyl správný, nicméně namítá, že šlo jen o účetní operace a vykázaná „osobní spotřeba“ byla následně zaevidována jako „osobní vklad“, což také svědčí proto, že k žádné zpronevěře nedošlo. Dále upozorňuje na vzájemný vztah ustanovení §248 a §255 tr. zákona a znovu vyslovuje názor, že jeho jednání mělo být posouzeno dle §255 tr. zákona, že takovému posouzení měl odpovídat i uložený trest.
Dovolatel vznáší námitku i proti tvrzení výroku rozsudku odvolacího soudu, že mu ke dni 1. 4. 2001 zaniklo živnostenské oprávnění umožňující mu provozování živnosti cestovní kanceláře jako fyzické osobě a tvrdí, že se tak stalo až mnohem později, na základě rozhodnutí Okresního živnostenského úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 8. 2001, který žádost o udělení koncese s předmětem podnikání provozování cestovní kanceláře zamítl.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky sám ve věci rozhodl rozsudkem a uznal jej vinným v bodě I. toliko trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, a za skutek ze dne 27. 4. 2001 trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zákona a v návaznosti na to aby mu uložil trest odnětí svobody v rozpětí od 6 měsíců do 5 let, za trestný čin uvedený v §255 odst. 2 tr. zákona, s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody, byť na sebedelší zkušební dobu.
Součástí dovolání je i návrh dovolatele, aby předseda senátu soudu prvního stupně na podkladě dovolání a obsahu spisu učinil potřebné kroky dle §265h odst. 3 tr. řádu a současně aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky odložil na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody uloženému dovolateli rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě.
K výše uvedené žádosti obviněného však nebyl Nejvyššímu soudu České republiky příslušný návrh dle §265h odst. 3 tr. řádu podán.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Pokud jde o námitky obviněného, týkající se právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu zpronevěry, považuje státní zástupkyně v této části dovolání za zjevně neopodstatněné, k čemuž předkládá podobnou právní argumentaci. V ní především poukazuje na to, že obviněný částku nejméně 2.530.250,- Kč neinvestoval ve prospěch nájemníků tak, jak byl zavázán, ani ji neponechal na zvláštním účtu, což již samo o sobě naplňuje znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí věci. Za podstatné státní zástupkyně považuje, že nejméně v citovaném rozsahu nebyla hotovost použita ve prospěch úhrady za služby související s bydlením poškozených a že obviněný v rozporu s jejím určením a bez vědomí a souhlasu poškozených ji použil pro své, i když přesně nezjištěné, byť podnikatelské potřeby, přičemž obviněný musel vědět, že tímto jednáním způsobí škodu.
Za opodstatněnou však státní zástupkyně považuje námitku dovolatele týkající se data zániku živnostenského oprávnění umožňujícího obviněnému provozování cestovní kanceláře. Z důvodů, na které státní zástupkyně ve svém vyjádření poukazuje, dochází k závěru, že nebylo pravdou, že by ke dni 27. 4., kdy obviněný převzal od P. B. zálohu na zajištění dovolené, zaniklo uvedené živnostenské oprávnění a proto tedy nebylo ani možné, aby jednání dovolatele bylo v této věci posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, neboť nebyl prokázán právě znak přisvojení si cizí věci. Státní zástupkyně však upozorňuje, že v této záležitosti je na místě zvažovat odpovědnost jiným trestným činem, a to trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, nikoli trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona, jak navrhuje dovolatel.
S ohledem na výše uvedené stanovisko státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě v jeho odsuzující části a ve výroku o trestu a aby tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu). V posuzovaném případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obsah dovolání je s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v souladu, neboť námitky dovolatele směřují zčásti do oblasti právní kvalifikace zjištěného skutku, zčásti k otázce právního posouzení otázky doby zániku živnostenského oprávnění obviněné a v závislosti na tom k otázce právního posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.
Na základě věcného posouzení námitek dovolatele dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v té části mimořádného opravného prostředku, kde se obviněný domáhá odlišného posouzení právní kvalifikace skutku uvedeného pod bodem I) rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné a pokud by se podané dovolání omezovalo pouze na tuto část, muselo by být jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nelze totiž souhlasit s tvrzením dovolatele, že s ohledem na učiněná skutková zjištění mělo býti jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona. Dovolatel má sice pravdu v tom, že nikoliv každá dispozice s věcí oproti příkazu svěřitele může být považována za zpronevěru, ale v daném případě je nutno přisvědčit závěru státní zástupkyně spočívajícím v tom, že obviněný částku nejméně 2.530.250,- Kč neinvestoval ve prospěch nájemníků tak, jak byl zavázán, ani ji neponechal na zvláštním účtě, což již samo o sobě naplňuje znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí věci. Nejméně v citovaném rozsahu tedy skutečně nebyla hotovost použita ve prospěch úhrady za služby související s bydlením poškozených a obviněný v rozporu s jejím určením a bez vědomí a souhlasu poškozených ji použil pro své, i když přesně nezjištěné, byť podnikatelské potřeby, přičemž musel vědět, že tímto jednáním způsobí škodu.
V tomto ohledu nelze v postupu soudu a jeho právních závěrech shledat pochybení, které by opravňovalo k závěru, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V té části dovolání, ve které obviněný vznáší námitky proti právnímu posouzení skutku z 27. 4. 2001 (III.b), je však nutno považovat dovolání za opodstatněné a postup Krajského soudu v Ostravě za vadný.
V prvé řadě je nutno poukázat na zjevný nesoulad mezi závěry soudu prvního stupně vztahujícími se k výrokům uvedeným pod bodem III) rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, resp. pod bodem III.b), neboť výrok o vině pod bodem III.a) není předmětem dovolání. Odvolací soud svým rozsudkem zrušil odvoláním napadený rozsudek pod bodem III, přičemž výrok pod bodem III.b) nahradil vlastním výrokem, jehož hlavní odlišnost oproti zrušenému výroku soudu prvního stupně spočívá v tom, že obviněný jednal zde popsaným způsobem „přesto, že mu dne 1. 4. 2001 zaniklo živnostenské oprávnění umožňující provozování živnosti cestovní kanceláře jako fyzické osobě...“. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v této věci obsaženo vysvětlení, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl tak, že „tuto skutečnost si ověřil vyžádáním zprávy Městského úřadu, Živnostenského úřadu F.-M., kterou jako důkaz u veřejného zasedání přečetl“. Odvolací soud již ovšem v odůvodnění svého rozsudku neuvádí, jak takto provedený důkaz právně hodnotí. Chybí jakákoli úvaha soudu o tom, ke kterému datu obviněnému skutečně zaniklo oprávnění provozovat živnost cestovní kanceláře, tedy jak se odvolací soud vypořádal s touto otázkou z hlediska ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 159/1999 Sb., dle kterého „právnické a fyzické osoby, které hodlají po lhůtě uvedené v odstavci 1 nadále provozovat činnosti, jež jsou ode dne účinnosti tohoto zákona předmětem koncesované živnosti provozování cestovní kanceláře, musí nejpozději ve lhůtě podle odstavce 1 předložit živnostenskému úřadu doklady, kterými prokáží, že splňují podmínky odborné způsobilosti a doklady podle §5 odst. 1 tohoto zákona. Za tohoto předpokladu mohou ve své činnosti pokračovat na základě původního živnostenského oprávnění do dne nabytí právní moci rozhodnutí o koncesi.“
Z výroku odvolacího soudu (ani z jeho odůvodnění) ostatně ani není zřejmé, na základě jaké úvahy dospěl tento soud k názoru, že obviněnému fakticky zaniklo živnostenské oprávnění umožňující provozování živnosti cestovní kanceláře „jako fyzické osobě“, když v tomtéž výroku tentýž soud konstatuje, že tuto živnost obviněný do 1. 4. 2001 provozoval pod názvem „I. – T. G. s.r.o. ....“, z čehož by bylo lze usoudit, že se jednalo o společnost s ručením omezeným. Tuto pojmovou nejasnost ovšem s ohledem na obsah předchozí – výše uvedené - výhrady považuje Nejvyšší soud za méně významný detail.
Jak je z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě /v části zdůvodňující zrušení výroku pod bodem III.a) ohledně poškozené N. V./ zřejmé, je si tento soud sám dostatečně vědom důležitosti otázky skutečného data zániku živnostenského oprávnění obviněného ve vztahu k právní kvalifikaci jeho skutku jako trestného činu zpronevěry. Nejvyšší soud tedy nemusí detailně vyslovovat v této věci právní názor, který odpovídá i stanovisku státní zástupkyně obsaženému v jejím vyjádření k dovolání. Narozdíl od soudu prvního stupně, který ač konstatuje, že zánik živnostenského oprávnění obviněného k datu 1. 4. 2001 nebyl prokázán, neučinil vzhledem k této skutečnosti správný závěr ohledně právní kvalifikace skutku, odvolací soud sice správně zhodnotil skutek tak, jak jej ve svém výroku sám popsal, ovšem k nesprávnému hmotně právnímu posouzení došlo z jeho strany právě v otázce data zániku živnostenského oprávnění, resp. v právním posouzení provedených důkazů.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se tedy pokusil skutečnost, která soudem prvního stupně „nebyla prokázána“ vyžádáním dalšího důkazu prokázat, sám však pochybil při právním posouzení předloženého důkazu.
S ohledem na to, že odvolací soud výše uvedeným způsobem doplnil dokazování a nevyvodil z něj příslušné právní posouzení Nejvyššímu soudu nezbylo, než z výše uvedených důvodů podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu zrušit rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona a v návaznosti na to v celém výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože k rozsudku Krajského soudu v Ostravě došlo na podkladě odvolání obviněného, o němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto nesprávně, Nejvyšší soud podle ustanovení §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž bude vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu z hlediska relevantních hmotně právních otázek.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo o zrušení rozsudku rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Jestliže dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby mu byl odložen výkon pravomocného rozhodnutí soudu, je nutno vzít v úvahu, že takový návrh může podle ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Takový návrh však v posuzované věci učiněn nebyl, přičemž Nejvyšší soud sám neshledal důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu, tím spíše, že napadené pravomocné rozhodnutí bylo v řízení o dovolání zrušeno a věc se vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. Protože se obviněný dle zjištění dovolacího soudu ke dni rozhodování nenacházel ve výkonu trestu, nebylo rovněž rozhodováno o vazbě.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. července 2005
Předseda senátu :
Mgr. Josef H e n d r y c h