ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.940.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 940/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. srpna 2005 o dovolání podaném R. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P.-B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp.zn. 50 To 207/2004 ze dne 6.1.2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 1 T 103/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 T 103/2002 ze dne 11. 2. 2004 byl dovolatel pod bodem ad I.1,2 citovaného rozsudku uznán vinným (společně s A. Č.) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a dále pod bodem ad II. citovaného rozsudku trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. a konečně pokusem k trestnému činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. Příslušný skutkový děj týkající se jednotlivých (uvedených) trestných činů je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin pod bodem ad I. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, za uvedené trestné činy pod bodem ad II. potom k dalšímu souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Pro výkon obou takto uložených trestů byl zařazen do věznice s ostrahou a současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal R. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 50 To 207/2004 ze dne 6. 1. 2005 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal R. K. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého opravného prostředku uvedl, že skutky, jimiž byl shledán vinným, nebyly v řízení před soudy a v něm vedeným dokazováním prokázány, když ve věci slyšení svědkové ve vztahu k trestnému činu krádeže ve spolupachatelství (bod ad I.1 citovaného rozsudku) vypovídali tak, že z jejich výpovědí nemohly soudy dovodit, že by se dovolatel uvedeného trestného činu (ani jako spolupachatel) vůbec dopustil. Uvedl, že sice v kritické době byl na místě uvedeného trestného činu, avšak pouze sledoval spáchání skutku s tím, že mezi ním a dalšími osobami nebyla žádná dohoda o spáchání předmětného trestného činu. Ke skutku pod bodem ad II. citovaného rozsudku uvedl, že z výpovědí klíčových svědků G. D., A. D. a Z. S. nelze vycházet při shledání jeho viny v rozsudku označenými trestnými činy výtržnictví, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, loupeže a pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví. To proto, že učiněné svědecké výpovědi jsou rozporné, procesně sporné a nedovolují uzavřít dokazování způsobem, jakým tak soudy učinily. V této souvislosti poukázal na to, že výpověď svědka G. D. nebyla řádně tlumočena a tudíž nemohla být vzata za autentickou. Poukázal dále na to, že A. D. byl slyšen jako svědek bez poměru k dovolateli, ačkoli ten žije s jeho sestrou, na tuto skutečnost však nebyl brán zřetel. Konečně poukázal i na rozpory ve výpovědích obou uvedených svědků a nakonec i na rozporné výpovědi svědka S. v přípravném řízení a v řízení vedeném před soudy. Má za to, že takto provedeným dokazováním nemohlo být zjištěno, že se dovolatel dopustil trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. a zejména ani pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. Konečně namítl, že v řízení před odvolacím soudem navrhoval slyšení dalších svědků, přičemž soud zatížil obhajobu žádostí o zjištění jejich adres či místa pobytu. Pokud se soud pro provedení důkazů takto označených svědků rozhodl, měl také sám užitím potřebných prostředků jejich pobyt zjistit a jejich účast v řízení zajistit. Přesto se však spokojil s konstatováním, že účast takto navrhovaných svědků a jejich slyšení před soudem je za daného stavu dokazování nadbytečná. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni podle §265k tr. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že dovolatel namítá, že skutek uvedený pod bodem ad I.1 nespáchal, protože dostupné důkazy k rozhodnutí o jeho vině nepostačovaly. K bodu ad II. potom tvrdí, že se událost (skutek) nestala způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku a v jeho odůvodnění, přičemž zpochybnil obsah ve věci slyšených svědků, způsob jejich výslechu, jakož i neprovedení výslechu dalších, jím navrhovaných svědků. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že argumentace vedená dovolatelem v takto podaném dovolání se zcela míjí se zákonnými dovolacími důvody, protože brojí proti způsobu, jímž soudy prováděly dokazování a způsobu jakým hodnotily provedené důkazy a stabilizovaly skutkový stav. Tyto výhrady nelze mít za takové, které směřují vůči hmotně právnímu posouzení skutku a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod. Stejně je na místě nahlížet i na námitku údajné nesprávné právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem ad II. citovaného rozsudku, když její podstatou je znovu pouhé zpochybnění skutkového stavu zjištěného soudem. Nad nezbytný rámec svého vyjádření potom státní zástupce uvedl, že ze spisového materiálu nebyl zjištěno, že by skutkové závěry soudů byly v diametrálním rozporu s provedenými důkazy, přičemž oba soudy věnovaly procesu dokazování odpovídající pozornost a s jejich závěry se lze shodnout. Vzhledem k uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného než zákonem aprobovaného dovolacího důvodu.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu obou napadených skutků, které jsou obsaženy v příslušném rozhodnutí (výroku) soudu prvního stupně, dovolatel namítl nesprávné hodnocení jím označených svědeckých výpovědí pro jím namítané rozpory v nich či pro jejich neurčitost a nesrozumitelnost. Z této skutečnosti potom dovozuje svou nevinu s tím, že takto provedeným dokazováním nebyly prokázány jím označené skutky, ve kterých byly soudy shledány již uvedené trestné činy. Oba soudy však zejména v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů při svých úvahách vycházely, když zejména poukázaly právě na příslušné svědecké výpovědi a jejich obsah. Přitom odvolací soud vzal v úvahu pochybnosti provázející výpovědi svědka (poškozeného) G. D., a proto také k jeho svědecké výpovědi nepřihlédl. Zabýval se i procesními náležitostmi výpovědi svědka A. D. a poukázal na shodu jeho výpovědi v podstatných skutečnostech s výpovědí zcela nezaujatého svědka Z. S., doplněnou i dalšími důkazy objektivního charakteru (lékařská vyjádření, soudně znalecký posudek). S ohledem na takto provedený rozsah dokazování potom odvolací soud oprávněně konstatoval, že návrh na provedení výslechu dalších svědků se jevil jako redundantní.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka