ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1599.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1599/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Ing. F. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. O. a 2) K. O., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 1138/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2005, č. j. 30 Co 44/2005 - 76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.659,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „obchodní společnost S., spol. s r. o., je vlastníkem nemovitostí, a to objektu bydlení čp. 89 postaveném na st.p. p.č. 362/1, zastavěné plochy st.p. p. č. 362/1 o výměře 2977 m2 - zastavěné plochy a nádvoří, st.p. p. č. 362/2 o výměře 2198 m2 - zastavěné plochy a nádvoří, společného dvora, vše v katastrálním území K., obci a okresu K., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na listu vlastnictví č. 6831.“ Žalobu odůvodnil zejména tvrzením, že prohlášením o ručitelském závazku převzal ručení za závazky společnosti S., spol. s r. o., do výše 16,250.000,- Kč s příslušenstvím, vyplývajícími ze smluv o úvěru uzavřených mezi touto společností jako dlužníkem a Č. s., a. s., jako věřitelem, jež své pohledávky ze smluv postoupila Č. k. a., přičemž žalobce byl vyzván k úhradě částky 15,692.451,30 Kč a v současné době je proti němu vedeno soudní řízení o zaplacení částky 11,334.367,40 Kč. Protože správce konkursní podstaty úpadkyně S., spol. s r. o., předmětné nemovitosti v průběhu konkursního řízení zpeněžil prodejem - kupní smlouvou ze dne 3. 11. 2000 uzavřenou se žalovanými, kterou však žalobce považuje
za neplatnou ve smyslu ust. §67b zákona č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání, má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bylo-li by žalobě vyhověno, umožnilo by to uvedené společnosti s nemovitostmi disponovat a uhradit část jejích závazků vůči věřiteli, což by významně ovlivnilo žalobcovy finanční a majetkové poměry jako ručitele, a předešlo by se zcizení nemovitostí žalovanými či zatížením nemovitostí zástavním či obdobným právem ve prospěch třetích osob.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 20. 7. 2004, č. j. 10 C 1138/2003 - 49, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že uvedené nemovitosti nabyly žalované do vlastnictví kupní smlouvou, kterou dne 3. 11. 2000 jako kupující uzavřely s prodávajícím JUDr. I. Č., správcem konkursní podstaty úpadkyně S., spol. s r. o. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dne 10. 11. 2000 a žalované jsou zapsány v katastru nemovitostí jako podílové spoluvlastnice označených nemovitostí. Dále bylo zjištěno, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2002, č. j. 92 K 55/99 - 238, které nabylo právní moci dne 2. 1. 2003, byl konkurs na majetek úpadce S., spol. s r. o., zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Soud prvního stupně s poukazem na konstantní judikaturu dospěl k závěru, že žalobce nemá ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení za situace, kdy navrhl, aby bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je obchodní společnost S., spol. s r. o., která není účastníkem tohoto řízení. Dovodil, že nestane-li se žalobce v důsledku požadovaného určení dle vlastního tvrzení vlastníkem věci, ani mu na tomto základě nevznikne právo na převedení věci do jeho vlastnictví, a je-li tímto způsobem pouze dovozováno vlastnické právo na řízení nezúčastněného subjektu, pak nemůže být ani dán naléhavý právní zájem na takovém určení (viz rozhodnutím NS ČR, publikované v časopise Soudní judikatura pod
č. 51/2001).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2005, č. j. 30 Co 144/2005 - 76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobce nemá na požadovaném určení ve smyslu ust.
§80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem. S poukazem na konstantní judikaturu dovodil, že podaná určovací žaloba nemůže žalobci požadovanou preventivní ochranu poskytnout, neboť svého ručitelského závazku by se ani vyhověním žalobě nezbavil a rovněž věřitel by měl i nadále možnost po něm požadovat splnění celého závazku, tak jak vyplývá ze smluv o úvěru. Za správný považoval krajský soud rovněž odkaz okresního soudu na judikát, který řeší obdobnou problematiku (Jc 51/2001).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, a vytýká mu, že se náležitě nezabýval okolnostmi projednávané věci a že rozhodl schematicky s odkazem na existující judikaturu, která však podobný případ neřešila. Má za to, že určení vlastnictví obchodní společnosti S., spol. s r. o., k předmětným nemovitostem značné hodnoty je zásadní skutečností, která rozhodujícím způsobem může ovlivnit jeho majetkovou sféru; tuto otázku proto považuje po právní stránce za zásadního významu. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalované se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnily s rozsudkem odvolacího soudu a mimo jiné poukázaly na to, že společnost S., spol. s r. o., byla usnesením soudu o zrušení konkursu po rozvrhu majetku zrušena. Navrhly, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen
k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn.
3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Jestliže se dovolatel v důsledku požadovaného určení dle svého vlastního tvrzení nestane vlastníkem předmětných nemovitostí, ani mu na tomto základě nevznikne právo na převedení věci do jeho vlastnictví, a je-li tímto způsobem pouze „vnucováno“ vlastnické právo na řízení nezúčastněnému subjektu, pak odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávný právní závěr, pokud v souladu s názorem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2357/98, uveřejněném
v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod č. 51, dovodil, že na takovém určení nemůže být dán naléhavý právní zájem; prostřednictvím uplatňovaného určení by totiž nebyl najisto postaven vzájemný vztah účastníků k předmětným nemovitostem a rozhodnutí soudu, jehož vydání se žalobce domáhá, by ani nemohlo mít žádný vliv
na zápis do katastru nemovitostí (srov. rozsudek NS ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn.
30 Cdo 1333/2002).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 3.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), a snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1, a zvýšená o 20% podle §17 odst. 2 vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovaným vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka
(po zaokrouhlení) 584, 30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.659,30 Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu