ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1756.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1756/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) J. H., b) K. P., a c) J. K., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. V., zastoupenému advokátem, 2) M. S., a 3) J. S., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 98/2001, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2004, č. j. 35 Co 380/2003 - 188, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 3. 6. 2003, č. j. 22 C 98/2001 - 156, určil, že žalobci jsou každý z 1/3 spoluvlastníky pozemkové parcely č. 695/1 o výměře 1.125 m2, nacházející se v katastrálním území L. v obci P., v současnosti zapsané v katastru nemovitostí jako pozemkové parcely č. 695/1 o výměře 425 m2 a parc. č. 695/3 o výměře 700 m2, obě v katastrálním území L. v obci P., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 23. 10. 2001, č. j. 22 C 98/2001 - 100, jímž bylo určeno, že žalobci jsou každý z 1/3 spoluvlastníky pozemků par. č. 695/1 a parc. č. 695/3, vše nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem P. pro kat. ú. L., obec P., a bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2003, č. j. 35 Co 290/2002 - 142, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí přisvědčil námitce prvního žalovaného, že
na základě rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže být obnoven právní stav, který existoval před uzavřením kupních smluv, jimiž žalobci převedli oddělené části pozemku, původně označeného jako parc. č. 695/1 o výměře 1.125 m2, nacházejícího se v kat. území L., v obci P., a jejichž platnost zpochybňují, a že z tohoto důvodu nemohou mít žalobci na takovémto určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Soudu prvního stupně uložil, aby žalobce poučil a v závislosti na tom, zda změní žalobní petit, aby ve věci znovu rozhodl; v případě změny žaloby je třeba se při posuzování předběžné otázky platnosti kupních smluv zabývat rovněž námitkou prvního žalovaného, že na daný právní vztah nelze aplikovat ust. §10 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 85/1976 Sb. z důvodu jeho rozporu se zákonem, a dále je nutno zvážit, zda je namístě postup podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění učiněných
v původním a v odvolacím řízení a vzal za prokázané, že žalobci, kteří byli každý
z jedné ideální třetiny podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro kat. území L. na LV č. 37, a to pozemku p. č. 695/2, zastavěné plochy s domem čp. 862, a pozemku parc. č. 695/1 o výměře 1.125 m2, uzavřeli mandátní smlouvu se společností R., s. r. o., kterou jí zmocnili k prodeji nemovitostí a k rozdělení pozemkové parcely č. 695/1. Na základě toho byl vyhotoven geometrický oddělovací plán ze dne 20. 11. 1997, jenž byl ověřen a přijat Katastrálním úřadem P., a původní parcela č. 695/1 byla rozdělena na dvě, a to na zahradu p. č. 695/1 o výměře 425 m2 a zahradu p. č. 695/3 o výměře 700 m2. Dne 15. 1. 1998 uzavřela společnost R., s. r. o., jménem žalobců jako prodávajících kupní smlouvu
s prvním žalovaným o prodeji poz. parc. č. 695/3, na základě níž byl zapsán v katastru nemovitostí jako její vlastník. Dne 9. 3. 2000 pak žalobci jako prodávající uzavřeli
s druhým žalovaným a třetí žalovanou jako kupujícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byl dům čp. 862, pozemek parc. č. 695/2 a pozemek 695/1 o výměře 425 m2, a tito žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci těchto nemovitostí. Dále bylo zjištěno, že ve stanovisku z 20. 5. 1997 vyjádřilo tehdejší oddělení architekta odboru výstavby bývalého Obvodního úřadu v P., jako orgán územního plánování, k žádosti společnosti R., s. r. o., učiněné jménem žalobců, nesouhlas s rozdělením pozemkové parcely č. 692/1 na dvě parcely o menší rozloze z důvodu, že v prvním čtvrtletí roku 1996 bylo zadáno zpracování urbanistické studie „D.“, která se vyhodnocuje s tím, že až do jejího schválení nelze uvažovat o nové výstavbě vzhledem k územní nevyjasněnosti. Soud prvního stupně dovodil, že žalobci mají
na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť tvrdí, že obě kupní smlouvy jsou pro rozpor se zákonem absolutně neplatné podle §39 obč. zák, a že vyhovující výrok rozsudku soudu je způsobilý být podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí podle §7 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. Při právním posouzení věci vycházel obvodní soud z ust. §32 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon, ve znění účinném do 30. 6. 1998, (dále jen stavební zákon) a z ust. §10 odst. 1 písm. c) vyhlášky Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj č. 85/1976 Sb. (dále je vyhláška) a dovodil, že rozdělení pozemkové parcely bylo nutno považovat za změnu využití území, k němuž bylo zapotřebí souhlasu stavebního úřadu (vydání územního rozhodnutí či alespoň souhlasného stanoviska); pokud jeho rozhodnutí či stanovisko bylo záporné, byli vlastníci takové parcely ve své smluvní volnosti omezeni. Vzhledem k tomu, že v daném případě došlo k rozdělení pozemkové parcely bez souhlasu stavebního úřadu a nově vzniklé pozemky se staly předmětem kupních smluv, jsou tyto smlouvy ex tunc absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu ust. §39 obč. zák. a na jejich základě se žalovaní nestali vlastníky nově vyznačených pozemkových parcel. Obvodní soud nepřisvědčil námitce prvního žalovaného vycházející z právního názoru, že v době uzavření kupních smluv nebyla absence souhlasu stavebního úřadu
s rozdělením pozemku v rozporu s normami veřejného práva proto, že stavební zákon ve znění účinném do 30. 6. 1998 neřadil rozhodnutí o dělení pozemků mezi územní rozhodnutí ve smyslu ust. §32 stavebního zákona a že tento druh dispozice s pozemkem byl k uvedenému datu k zákonnému výčtu typů územních rozhodnutí připojen pouze ust. §10 odst. 1 písm. c) vyhlášky bez zákonného zmocnění, tedy v rozporu s čl. 79 Ústavy ČR. Neshledal proto namístě postup podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2004, č. j. 35 Co 380/2003 - 188, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem o neplatnosti kupních smluv podle §39 obč. zák., na základě nichž byly převedeny pozemky evidované jako par.č. 695/3 a parc. č. 695/1 v kat. území L., vzniklé rozdělením původního pozemku bez souhlasu stavebního úřadu, a o zachování vlastnického, resp. spoluvlastnického práva žalobců
k původnímu pozemku parc. č. 695/1 o výměře 1.125 m2 před jeho rozdělením.
K odvolacím námitkám prvního žalovaného dále uvedl, že zmocňovací ustanovení
§143 stavebního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 1998, spolu s ust. §32 a ust. §39 tohoto zákona, poskytují dostatečný právní základ a meze v otázce ústavnosti ust. §10 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Povinnost strpět omezení volné vlastnické dispozice
s pozemkem, spočívající v jeho dělení, totiž nebyla založena tímto ustanovením, neboť poznámka pod čarou k ust. §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., která na toto ustanovení v době od 30. 6. 1996 do 30. 6. 1998 odkazovala, plnila v tomto období jen funkci technicko-organizační, vyjadřující zájem Ministerstva hospodářství ČR, jako ústředního orgánu pro územní plánování a stavební řád, na neformální kontrole dodržování zákonného postupu ve smyslu ust. §32 písm. b) stavebního zákona při dělení pozemků katastrálními úřady při evidenci změn jejich hranic. Odvolací soud proto uzavřel, že v daném případě představuje soukromoprávní dispozice s částmi pozemku, rozděleného v rozporu s ustanovením normy veřejného práva [§32 písm. b) stavebního zákona], vybočení z mezí, které pro právní úkony stanoví ust. §39 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadní po právní stránce považuje otázku platnosti smlouvy o prodeji části pozemku uzavřené před 1. 7. 1998, jíž nepředcházelo vydání územního rozhodnutí schvalujícího rozdělení pozemku“, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. Má za to, že soudy obou stupňů se dopustily nepřípustného výkladu ust. §32 písm. b) stavebního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 1998, neboť jej interpretovaly rozšiřujícím způsobem, který vybočuje z mezí daných čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje na to, že z ust. §32 stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 7. 1998, vyplývá, že rozhodnutí
o dělení nebo scelování pozemků je jedním z pěti zákonem vymezených typů územního rozhodnutí, mezi něž náleží i rozhodnutí o využití území. Z pohledu platné právní úpravy je tedy vyloučeno, aby pojem „dělení pozemků“ byl podřazen pojmu „využití území“. Toto ustanovení tedy fakticky naplňuje jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tzv. „princip vázanosti státu zákonem“. Podle názoru dovolatele je proto nepřípustné, aby „někdejší absence výslovné zákonné úpravy rozhodnutí o dělení a scelování pozemků byla interpretována tak, že před 1. 7. 1998 mohlo dojít k dělení nebo scelování pozemků pouze na základě rozhodnutí o využití území“. Dále namítá, že pokud kupní smlouva uzavřená dne 15. 1. 1998 mezi ním a žalobci je platným právním úkonem, není neplatná ani kupní smlouva ze dne 9. 3. 2000, uzavřená žalobci s druhým žalovaným a třetí žalovanou, neboť na jejím základě již nedošlo k dělení pozemku. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudky soudů obou stupňů a s poukazem na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích
ve věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 5/98 a na články a statě uveřejněné v odborné literatuře navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
První žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle
§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že právní otázku, zda je podle ust. §39 obč. zák. platná či nikoliv kupní smlouva o převodu části pozemkové parcely, k jejímuž oddělení neudělil stavební úřad souhlas v rámci územního řízení ve smyslu ust. §32 písm. b) stavebního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 1998, nebyla dovolacím soudem dosud řešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej
na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z toho, že odvolací soud vyložil ust. §32 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., ve znění účinném
do 30. 6. 1998, extenzivním způsobem, který vybočuje z mezí daných čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (jež stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví), a že kupní smlouva ze dne 15. 1. 1998 je podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem neplatná.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §32 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 1998, umísťovat stavby, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území lze jen na základě územního rozhodnutí, kterým je a) rozhodnutí o umístění stavby, b) rozhodnutí o využití území, c) rozhodnutí
o chráněném území nebo chráněném pásmu, d) rozhodnutí o stavební uzávěrce.
Podle §10 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, ve znění účinném k datu uzavření kupní smlouvy, rozhodnutím o využití území se stanoví podmínky pro dělení nebo scelování pozemků, pokud podmínky pro ně nejsou stanoveny jiným rozhodnutím nebo opatřením. Podle odst. 5 tohoto ustanovení podmínkami pro nové využití území se stanoví způsob, jakým má být území upraveno, způsob jeho odvodnění, napojení na dopravní a rozvodné sítě, požadavky dotčených orgánů státní správy, požadavky na ochranu existujících staveb, zeleně apod.
Podle §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb., a zák. č. 90/1996 Sb., katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu. Poznámka č. 4 k tomuto ustanovení odkazovala v době od 1. 6. 1996, kdy nabyl účinnosti zákon č. 90/1996 Sb., do 30. 6. 1998 na ust. §32 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. a na ust. §10 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 85/1976 Sb.
Z uvedené právní úpravy vyplývá, že do 30. 6. 1998 bylo ve smyslu ust. §32 písm. b) stavebního zákona možno měnit využití území jen na základě územního rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o využití území, za něž se ve smyslu ust. §10 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 85/1976 Sb. považovalo rozhodnutí nebo alespoň souhlasné stanovisko stavebního úřadu (popř. jiného orgánu podle zvláštních předpisů) k dělení nebo scelování pozemků, pokud podmínky pro ně nebyly stanoveny jiným rozhodnutím nebo opatřením. Uvedená ustanovení stavebního zákona a prováděcí vyhlášky k němu
o nutnosti souhlasu s dělením (scelením) pozemku platila od jejich účinnosti, tj. od
1. 10. 1976, a jejich účelem bylo zabezpečit, aby nedocházelo k neodůvodněnému rozdělování pozemků pro výstavbu např. rodinných domků, popř. pro jiné záměry tam, kde to bylo územním plánem vyloučeno, aby byl zajištěn přístup k oddělovaným pozemkům apod. Touto úpravou byl sledován nejen veřejný zájem na využití konkrétního území, ale jednalo se i o ochranu vlastníků, aby neinvestovali finanční prostředky do svých záměrů, jejichž realizaci by jim stavební úřad nemohl následně povolit, popř. by jim stanovil jiné podmínky. I když soukromé vlastnictví je nedotknutelné, byli vlastníci pozemků podle stavebně právních předpisů ve znění účinném do 30. 6. 1998 (stejně jako od účinnosti novely stavebního zákona) ve své smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu, omezeni a
ve smyslu ust. §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyl katastrální úřad oprávněn povolit vklad práva k oddělované parcele [srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 1998, sp. zn. 10 Ca 75/98, v němž byl vysloven právní názor, že reálné rozdělení pozemkové parcely znamená změnu ve využití území, což lze podle stavebně právních předpisů učinit pouze na základě rozhodnutí nebo stanoviska stavebního úřadu; neudělil-li stavební úřad souhlas k dělení pozemkové parcely, resp. vydal-li stanovisko, že příslušnou parcelu dělit nelze, jsou vlastníci takové parcely ve své smluvní volnosti omezeni a vklad práva k oddělené parcele nelze povolit (reálné rozdělení pozemkové parcely navrženým způsobem podle geometrického plánu nelze provést)].
Jestliže v posuzovaném případě bylo zjištěno, že stavební úřad ve svém stanovisku z 20. 5. 1997 vyjádřil nesouhlas s rozdělením pozemkové parcely č. 695/1
o výměře 1.125 m2, nacházející se v katastrálním území L. v obci P., na dvě parcely o menší rozloze z důvodu, že „v prvním čtvrtletí roku 1996 bylo zadáno zpracování urbanistické studie D., která se vyhodnocuje s tím, že až do jejího schválení nelze uvažovat o nové výstavbě vzhledem k územní nevyjasněnosti“, a že přes tento nesouhlas došlo na základě vyžádaného geometrického oddělovacího plánu k reálnému rozdělení tohoto pozemku na dva pozemky, které se staly předmětem kupních smluv, je správný závěr odvolacího soudu, že tyto smlouvy byly uzavřeny v rozporu se zákonem [ust. §32 písm. b) stavebního zákona] a že jsou tudíž od počátku podle ust. §39 obč. zák. neplatné.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud vyložil ust. §32 písm. b) stavebního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 1998, správně a v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Protože dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, Nejvyšší soud dovolání prvního žalovaného podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za 1 úkon právní pomoci - vyjádření k dovolání v částce 6.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.] a v náhradě hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč, celkem 6.075,- Kč. Protože žalobci měli ve věci plný úspěch, dovolací soud podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. prvnímu žalovanému uložil, aby tyto náhrady nahradil. První žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit na účet advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu