ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1867.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1867/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Olgy Puškinové ve věci žalobců a) K. H., a b) J. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované L. V., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 222/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2005, č.j. 30 Co 31/2005-75, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že darovací smlouva se smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 27.11.2000, s právními účinky vkladu ke dni 27.11.2000, kterou M. V. daroval žalované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně blíže označené nemovitosti, je vůči žalobcům právně neúčinná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že mají vůči M. V. vymahatelné pohledávky, přiznané jim pravomocnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22.10.1998, č.j. 14 C 161/96-40, ve výši 60.000,- Kč s příslušenstvím a ze dne 19.12.2002, čj. 14 C 161/96-207, ve výši 84.305,- Kč s příslušenstvím, celkem v částce 430.000,- Kč. Žalovaná, dcera jmenovaného dlužníka, s ním v době uzavření uvedené smlouvy žila ve stejném bydlišti, a proto nepochybně mohla poznat jeho úmysl zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. října 2004, č.j. 10 C 222/2003-63, žalobě vyhověl s tím, že určil, že darovací smlouva se smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 27.11.2000, podle které byl proveden vklad do katastru nemovitostí, s právními účinky ke dni 27.11.2000, k nemovitostem – domu č.p. 13 a pozemkům v obci H., katastrální území H. L. (dále též „nemovitosti v H.“), a k pozemkům v obci M., katastrální území M.
u P. (dále též „nemovitosti v M.“), ve prospěch žalované, je vůči žalobcům neúčinná. Soud současně žalované uložil povinnost nahradit žalobcům v zákonné lhůtě na nákladech řízení částku 7.096,- Kč k rukám jejich zástupce. Vycházel ze závěru, že v řízení byla prokázána aktivní věcná legitimace žalobců, jakož
i pasivní věcná legitimace žalované. Soud prvního stupně vzal dále za zjištěné splnění všech předpokladů odporovatelnosti dotčené smlouvy, a že žalované jako osobě blízké ve vztahu k dlužníkovi se nepodařilo prokázat vynaložení „náležité pečlivosti“
ve smyslu ustanovení §42 odst. 2 obč. zák. Při hodnocení otázky úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele též přihlédl ke zjištění, že z jeho iniciativy žalovaná převedla nabyté nemovitosti v H. na manžele B. kupní smlouvou ze dne 27.11.2002, přičemž celá kupní cena byla uhrazena dlužníkovi. S ohledem na uvedené skutkové závěry okresní soud dovodil odůvodněnost odpůrčí žaloby v souladu s ustanovením §42a obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2005, č.j. 30 Co 31/2005-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl ohledně nemovitostí v H., jinak rozsudek ve výroku
o věci samé potvrdil a současně nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně; z nich vyvozenými právními závěry však jen potud, pokud se týkaly neúčinnosti předmětné darovací smlouvy ve vztahu k nemovitostem v M.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, s přihlédnutím k účelu odpůrčí žaloby a případně následné exekuci, že vyslovení neúčinnosti může být důvodné pouze ohledně nemovitostí, které má žalovaná ve svém vlastnictví. Žalobci tak nemohou s úspěchem odporovat darovací smlouvě v té části, jíž byly na žalovanou převedeny nemovitosti v H., neboť v době rozhodování soudu, ale i před podáním žaloby, byly
ve vlastnictví manželů B. Odvolací soud uzavřel, že ohledně této části smlouvy by se mohli žalobci domáhat po žalované toliko vydání peněžité náhrady rovnající se finančnímu prospěchu, který odporovaným úkonem získala.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jímž napadají zamítavou část výroku o věci samé, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ačkoli považují za správnou úvahu odvolacího soudu, že „v případě, kdy žalovaná nemovitosti nemá ve svém držení, lze se proti ní domáhat toliko peněžité náhrady,“ namítají, že „dříve je nezbytné úspěšně odporovat darovací smlouvě. Pouze v návaznosti na úspěch odporovací žaloby je totiž možné požadovat uspokojení pohledávky věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a pokud to není dobře možné, nastupuje právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z úkonu prospěch.“ Právo na peněžitou náhradu lze tedy uplatnit proti žalované až poté, co bude na základě odpůrčí žaloby určeno, že předmětná darovací smlouva ohledně nemovitostí v k.ú. H. L., je vůči žalobcům neúčinná. Žalobci navrhli, aby dovolací soud v zamítavé části zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v projednávané věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.) – v daném případě důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Vady uvedené v ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají. Předmětem přezkumu je tak pouze otázka, jakou povahu má odpůrčí žaloba z hlediska závěru, že určení právní neúčinnosti odporované darovací smlouvy může být důvodné pouze v té části, jíž byly na žalovanou převedeny nemovitosti, které měla v době rozhodování soudu ve svém vlastnictví, zatímco ohledně nemovitostí, jež byly v době rozhodování soudu již ve vlastnictví třetí osoby, by se žalobci mohli domáhat
po žalované toliko vydání peněžité náhrady rovnající se finančnímu prospěchu, který odporovaným úkonem získala.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase
ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst.3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst.4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Výklad uvedené právní otázky, jakou povahu má odpůrčí žaloba, se v judikatuře soudů již ustálil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Odvolací soud – jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku – při rozhodování posuzovaného sporu z uvedených závěrů vycházel. Správně dovodil, že podmínky pro žalobu na určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 27.11.2000 nebyly splněny v části týkající se nemovitostí v H., protože v době rozhodování soudu nebyly ve vlastnictví žalované. Uspokojení pohledávek žalobců z těchto nemovitostí, které byly ve vlastnictví manželů B., by nebylo dobře možné. Místo určení právní neúčinnosti darovací smlouvy v uvedené části, by proto přicházela v úvahu pouze žaloba o zaplacení peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu – jak plyne z ustanovení §42a odst.4 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců jako nedůvodné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají žalobci jako neúspěšní účastníci právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalované, která měla v dovolacím řízení úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti
s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2005
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu