ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2479.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2479/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců: a) M. A. S., b) S. M. S., c) M. J. S., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) H. m. P., zastoupenému advokátkou, 2) Městská část P., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 70/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č. j. 19 Co 140/2004-184, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit prvnímu žalovanému
na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
III. Druhému žalovanému se proti žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19.5.2004, č.j. 16 C 70/2001-154, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že „H. S., zemř. 28.12.2000, byl k datu úmrtí vlastníkem id. ½ domu č.p. 824 se st.p.č. 2031 o výměře 198 m2 a pozemku p.č. 2032 zahrada o výměře 474 m2 zapsaných v PK knih. vl. č. 1774 pro kat. úz. M., nyní to vše zapsáno na LV 874 pro kat. úz. M. u Katastrálního úřadu P.,“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že právní předchůdce žalobců Hanuš Steiner uzavřel s právním předchůdcem žalovaných „OPBH P.“ „dohodu o bezplatném odevzdání nemovitostí do celospolečenského vlastnictví“, jejímž předmětem byly shora popsané nemovitosti a „na kterou je třeba hledět jako na smlouvu darovací, kdy projevy vůle tuto smlouvu uzavřít vyjádřené podpisy dárce a obdarovaného jsou ze dne 2.3.1990 (dárce) a ze dne 28.3.1990 (obdarovaný)“; že „podle čl. II. darovací smlouvy zároveň bylo úmyslem stran vázat účinnost darovací smlouvy na odkládací podmínku spočívající v tom, že jiné dva subjekty, které nebyly účastníky darovací smlouvy prominou dárci dluhy“; že „považuje darovací smlouvu za neplatnou a sice za neplatnou absolutně“, neboť „za pojmový znak darovací smlouvy je nutné považovat její bezúplatnost … v daném případě je však evidentní, že obdarovaný jako proti plnění za poskytnutý dar dárci prominul jeho dluh“; že však první žalovaný nabyl vlastnictví ke sporným nemovitostem jejich vydržením.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.5.2004, č. j.
19 Co 140/2004-184, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, odvolání druhé žalované odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „poté, co soud I. stupně provedl důkaz dohodou o prominutí dluhu ze dne 2.3.1990, je nepochybné, že obě listiny, tj. dohoda o bezplatném odevzdání nemovitostí i dohoda
o prominutí dluhů, spolu souvisí, tato souvislost plyne jak z jejich obsahu, tak i z dat, kdy byly stranami podepisovány“; že „je evidentní, že na nemovitém majetku
ve vlastnictví právního předchůdce žalobců vázly dluhy, vůči Správě pro věci majetkové a devizové, Obvodnímu národnímu výboru v P. i vůči OPBH v P., všechny subjekty (věřitelé i dlužník) se rozhodli věc řešit, a to nikoliv zaplacením dluhů, ale postupem podle vyhl. č. 119/1988, tedy prominutím dluhů podle §18 odst. 1 vyhlášky
a bezúplatným odevzdáním nemovitostí do celospolečenského vlastnictví (darováním) podle ust. §3 odst. 2, 6 vyhlášky, přičemž úkony dlužníka (dárce) a věřitelů (obdarovaný) byly vzájemně podmíněny“; že „prominutí dluhů ze strany Správy
pro věci majetkové a ONV v P. vůči právnímu předchůdci žalobců bylo vyhotoveno na samostatné listině, prominutí dluhů ze strany OPBH v P. vůči právnímu předchůdci žalobců bylo formulováno jako vzdání se dluhů a bylo začleněno do dohody o bezplatném odevzdání nemovitostí čl. III“; že „účinnost vyjmenovaných právních úkonů potom nastala současně, dnem podpisu dohody o bezplatném odevzdání nemovitostí obdarovaným, tzn. 28.3.1990“; že „z uvedeného je zřejmý projev vůle všech účastníků smluv, tzn. vůle věřitelů prominout dluhy, budou-li nemovitosti darovány a vůle dlužníka nemovitosti darovat, budou-li mu prominuty dluhy“; že
„je nepochybné, že právní úkony byly učiněny svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, účastníky k právním úkonům způsobilými, v písemné formě, ani zákonu neodporují, ani jej neobchází a nelze shledat ani rozpor s dobrými mravy“; že „tyto náležitosti má jak darovací smlouva, která obsahuje zcela jednoznačný projev vůle dárce i podpis tzn. souhlasný akceptační projev vůle obdarovaného, tak i prominutí dluhů a vzájemným splněním podmínek nastala účinnost těchto právních úkonů“; že „ napadená darovací smlouva (dohoda o bezplatném odevzdání nemovitostí do celospolečenského vlastnictví) byla uzavřena platně a nabyla účinnosti“; že „názor soudu I. stupně, že jde
o smlouvu absolutně neplatnou (z důvodu, že není splněna podmínka bezúplatnosti), není správný, obecně platí, že nedostatek bezúplatnosti u právního úkonu označeného jako darovací smlouva ani sám o sobě nemůže jeho absolutní neplatnost způsobit, bylo by třeba zkoumat podle obsahu, o jaký právní úkon se jedná a vyhovoval-li by jinému smluvnímu typu, pak by jako takový musel být posuzován“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadeným rozhodnutím je „právní otázka náležitostí darovací smlouvy ve smyslu ust. §407 obč. zák. ve znění platném v okamžiku uzavření sporné darovací smlouvy dne 28.3.1990 řešena odchylně od ustálené judikatury a řešení právní otázky je v rozporu s hmotným právem. Namítají, že „tvrdili, že dohoda o bezplatném odevzdání nemovitostí
do celospolečenského vlastnictví ze dne 28.3.1990 je neplatný právní úkon pro absenci základních podmínek daru, tj. nabídky daru a přijetí daru obdarovaným, když svojí povahou je tento úkon darovací smlouvou,“; že „“pokud odvolací soud dospěl k opačnému hodnocení sporné darovací smlouvy, než soud I. stupně, pak bylo nezbytné, aby touto spornou darovací smlouvou byl v odvolacím řízení proveden důkaz“; že „se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o tom, že smlouva obsahuje ze strany právního předchůdce žalobců nabídku daru s odkládací podmínkou prominutí dluhu … věřiteli z titulu tohoto dluhu byly Správa pro věci majetkové a devizové a ONV v P. a OPBH v P., tedy okruh účastníků sporné darovací smlouvy na straně obdarovaného není totožný s okruhem věřitelů“; že „závěr odvolacího soudu o tom, že podpis sporné darovací smlouvy bývalým OPBH P. je akceptační projev
pro prominutí dluhu a současně pro přijetí daru není věcně správný, protože je v rozporu s hmotným právem … pro splnění náležitostí ust. §407 obč. zák. je k darování třeba, aby obdarovaný nabídku přijal, tj. úkonem určitým a srozumitelným“; že „jestliže dohoda o bezplatném odevzdání nemovitostí do celospolečenského vlastnictví ze dne 28.3.1990 obsahuje pouze nabídku daru s odkládací podmínkou prominutí dluhu
a projev obdarovaného směřující k prominutí dluhu, není pro závěr odvolacího soudu
o tom, že podpis smlouvy je akceptační projev pro prominutí dluhu i přijetím daru, opora v obsahu sporné darovací smlouvy“; že „rovněž pak není žádná opora pro závěr odvolacího soudu o tom, že neshledal při posuzovaní darovací smlouvy rozpor s dobrými mravy, když dluh právního předchůdce žalobců byl i v cenové relaci roku 1990 ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě id ½ činžovní vily v kat.úz. M.“. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobci v dovolání namítají, že „tvrdili, že dohoda o bezplatném odevzdání nemovitostí do celospolečenského vlastnictví ze dne 28.3.1990 je neplatný právní úkon pro absenci základních podmínek daru, tj. nabídky daru a přijetí daru obdarovaným, když svojí povahou je tento úkon darovací smlouvou,“; že „“pokud odvolací soud dospěl k opačnému hodnocení sporné darovací smlouvy, než soud I. stupně, pak bylo nezbytné, aby touto spornou darovací smlouvou byl v odvolacím řízení proveden důkaz“; že „se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o tom, že smlouva obsahuje ze strany právního předchůdce žalobců nabídku daru s odkládací podmínkou prominutí dluhu … věřiteli z titulu tohoto dluhu byly Správa pro věci majetkové a devizové
a ONV v P. a OPBH v P., tedy okruh účastníků sporné darovací smlouvy
na straně obdarovaného není totožný s okruhem věřitelů“; že „jestliže dohoda
o bezplatném odevzdání nemovitostí do celospolečenského vlastnictví ze dne 28.3.1990 obsahuje pouze nabídku daru s odkládací podmínkou prominutí dluhu a projev obdarovaného směřující k prominutí dluhu, není pro závěr odvolacího soudu o tom, že podpis smlouvy je akceptační projev pro prominutí dluhu i přijetím daru opora v obsahu sporné darovací smlouvy“; že „rovněž pak není žádná opora pro závěr odvolacího soudu o tom, že neshledal při posuzovaní darovací smlouvy rozpor s dobrými mravy, když dluh právního předchůdce žalobců byl i v cenové relaci roku 1990 ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě id ½ činžovní vily v kat.úz. M.“.
I když žalobci v dovolání uvádějí, že vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Namítán je totiž nesprávný výklad obsahu právního úkonu, tj. darovací smlouvy (srov. §35 odst. 2 obč. zák.), tedy nesprávné posouzení okolnosti skutkové povahy rozhodné pro posouzení práv ze sporné smlouvy vyplývajících (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2004, sp.zn. 30 Cdo 2428/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 72, ročník 2004). Žalobci tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobci v dovolání současně namítají, že „závěr odvolacího soudu o tom, že podpis sporné darovací smlouvy bývalým OPBH P. je akceptační projev
pro prominutí dluhu a současně pro přijetí daru není věcně správný, protože je v rozporu s hmotným právem … pro splnění náležitostí ust. §407 obč. zák. je k darování třeba, aby obdarovaný nabídku přijal, tj. úkonem určitým a srozumitelným“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. I když je v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku uvedena formulace, že „náležitosti má jak darovací smlouva, která obsahuje zcela jednoznačný projev vůle dárce i podpis tzn. souhlasný akceptační projev vůle obdarovaného“, z kontextu celého odůvodnění rozsudku (především závěrů o výkladu posuzovaných právních úkonů) je zřejmé, že právní závěry, na kterých rozhodnutí spočívá, nevybočují z rámce ustálené judikatury soudů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.5.2000, sp.zn. 22 Cdo 102/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 95, ročník 2000).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, jsou žalobci povinni ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalovaným náklady, které v dovolacím řízení vynaložili.
Druhému žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
První žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátce zastupující v dané věci prvního žalovaného náleží odměna ve výši 2.500,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 2.575,- Kč jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokátky, která prvního žalovaného
v dovolacím řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu