ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2630.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2630/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. V., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 64/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2005, č.j. 1 Co 223/2004-71, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2005, č.j. 37 C 64/2002-37, ve výroku o věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci 500.000,- Kč, a dále změnil navazující výrok o nákladech řízení, jímž byl žalobce zavázán nahradit žalovanému na nákladech řízení 12.500,- Kč k rukám jeho zástupce,
a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Současně nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel zejména ze zjištění, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Přitom vzal v úvahu nespornou skutečnost, že se žalovaný jako advokát dopustil pochybení tím, že v řízení
o úpravu práv a povinností k nezletilému synovi žalobce (pro dobu před rozvodem a
po rozvodu manželství), ve kterém žalobce zastupoval, podal opožděně odvolání proti rozhodnutí o věci samé. V souvislosti s tím uložila Česká advokátní komora žalovanému kárné opatření. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že žalobce tak byl jako účastník řízení sice zkrácen na svých procesních právech, avšak za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, chráněných ustanovením §11 a násl. obč. zák., předmětné jednání žalovaného nelze považovat, neboť nebylo objektivně způsobilé tato práva narušit, popřípadě ohrozit. Proto odvolací soud uzavřel, že odpovědnost žalovaného podle ustanovení §13 obč. zák. není dána.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a písm. a) o.s.ř. Namítá zejména, že žalovaný, který v rozporu se zákonem
o advokacii neučinil vše pro prosazování a ochranu zájmů klienta, „poškodil žalobce nejenom na jeho procesních právech, ale dokonce znemožnil další styk žalobce s jeho nezletilým synem. Poškodil tak osobnost žalobce coby rodiče a způsobil mu zároveň vážnou psychickou újmu. … Závislost žalobce na jeho dítěti byla tak veliká, že ztráta možnosti pečovat o své dítě a stýkat se s ním v něm vyvolala velké zdravotní potíže, a to zejména rázu psychického. … Žalobce byl v důsledku postupu žalovaného léčen pro úzkostně depresivní (psychogenně navozenou) poruchu, která je reakcí na chronickou stresovou situaci matrimoniální, rodinnou a posléze již společenskou; … tyto okolnosti však odvolací soud ve své argumentaci v podstatě nezohledňuje. Z výše uvedených skutečností podle žalobce vyplývá, že jednání žalovaného v daném případě objektivně zasáhlo do osobnostních práv žalobce a že tedy žalovaný musí nést odpovědnost
za tento neoprávněný zásah.“ Za otázku zásadního právního významu (v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu dosud neřešenou) žalobce považuje, zda na základě uvedených okolností může vzniknout právo poškozeného žalobce na přiměřené zadostiučinění. Odvolacímu soudu navíc vytýká, že „např. vůbec nezvažoval
tu eventualitu, že by žalobci mohl vzniknout nárok na náhradu nemajetkové újmy i bez ohledu na to, zda došlo k zásahu do jeho osobnosti,“ když podanou žalobou nebyl uplatňován nárok na ochranu osobnosti, ale nárok na úhradu nemajetkové újmy. Podle žalobce se soudy nezabývaly otázkou, zda věc neměla být právně posouzena jinak, než podle ustanovení §11 a násl. obč. zák. V této souvislosti namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež žalobce spatřuje v porušení „základních procesněprávních zásad“ soudy obou stupňů, které se v potřebné míře nezabývaly tvrzenými důvody žaloby, a žalobce dostatečně nepoučily o povinnosti tvrzení a důkazní. Žalobce navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pokud žalobce namítá, že výše uvedené okolnosti odvolací soud nepromítl
do svých právních závěrů, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká že „např. vůbec nezvažoval
tu eventualitu, že by žalobci mohl vzniknout nárok na náhradu nemajetkové újmy i bez ohledu na to, zda došlo k zásahu do jeho osobnosti,“ když podanou žalobou nebyl uplatňován nárok na ochranu osobnosti, ale nárok na úhradu nemajetkové újmy. Žalobce namítá, že se soudy se nezabývaly otázkou, zda věc neměla být právně posouzena jinak, než podle ustanovení §11 a násl. obč. zák. Rovněž tento dovolací důvod vymezený žalobcem (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že ohledně položených právních otázek má napadené rozhodnutí
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.) - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2005
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu