ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2728.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2728/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Z. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci O., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 42/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 29. března 2005, č.j. 1 Co 324/2004-127, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. srpna 2004, č.j. 36 C 42/2004-87, výrokem I. žalované uložil, aby se žalobci omluvila za výrok: „Zastupitelstvo se domnívá, že z dosavadního, řadu měsíců trvajícího chování a jednání pana Š., vyznívá jeho naprosto negativní postoj k většině občanů, k jejich chráněným zájmům a
i obci jako celku,“ poškozující žalobce, aby tuto omluvu zanesla do zápisu příštího veřejného zastupitelstva a tento zápis vyvěsila na všech místech, na kterých byl vyvěšen původní zápis. Výrokem II. bylo žalované uloženo, aby jako náhradu za poškození cti a lidské důstojnosti žalobce mu zaplatila částku 100.000,- Kč. Výrokem III. rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) domáhal s odůvodněním, že zastupitelstvo obce O., kde trvale žije, při projednávání jeho žádosti o vydání zbrojního průkazu, svolalo veřejnou schůzi, na níž dospělo k uvedenému závěru.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 2005, č.j. 1 Co 324/2004-127, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 o.z. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva chráněna ustanovením §11 násl. o.z. Při posouzení věci přihlédl k úpravě obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. V souzené věci starostka obce na veřejném zasedání zastupitelstva obce O. dne 3. listopadu 2003 informovala v rámci bodu „došlá pošta“, že obci byla doručena žádost Okresního ředitelství Policie ČR v B. ve věci vydání zbrojního průkazu o sdělení skutečností, významných pro posouzení spolehlivosti žalobce. Postup starostky byl podle odvolacího soudu v souladu s ustanovením §97 uvedeného zákona, podle něhož obec informuje občany o činnosti orgánů obce na zasedání zastupitelstva a dále jiným způsobem v místě obvyklým. K tomuto bodu programu se bezprostředně rozvinula diskuse, při níž občané „protestovali“. Využili tak právo vyplývající z ustanovení §16 odst. 2 písm. c) cit. zákona, vyjádřit se na zasedání zastupitelstva k projednávaným věcem, což našlo výraz v zápisu ze dne 3. listopadu 2003. Odvolací soud připomněl, že právo vyjadřovat své názory zaručuje i článek 17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Zdůraznil, že rozhodující pro posouzení této věci je, že předmětný údaj má povahu hodnotícího úsudku, u něhož důkaz pravdy nepřichází v úvahu. Přitom zastupitelstvo obce mělo pro tento úsudek podklad v názorech občanů, jak vnímají osobu žalobce a s tímto hodnocením se ztotožnilo. Jde o okolnost, která vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud též poznamenal, že soudu prvního stupně nepříslušelo v řízení o ochranu osobnosti hodnotit úroveň stavební přípravy plynofikace. Z těchto důvodů, kdy nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nebyly dány předpoklady případné odpovědnosti žalované podle ustanovení §13 o.z. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zmítl.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. května 2005, přičemž žalobci (resp. jeho zástupci) byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne
30. červena 2005 včasné dovolání (doplněné jeho podáním ze dne 31. října 2005), jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (výslovně zdůraznil, že uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatel především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmětný výrok má povahu hodnotícího soudu, čímž je vyloučena neoprávněnost zásahu
do osobnostních práv žalobce. Uvádí, že žalobou napadená věta neobsahuje tvrzení
o tom, že občané vyjadřují svůj názor na pana Š., naopak konstatuje názor zastupitelstva. Kdyby zastupitelstvo touto větou chtělo vyjádřit názor občanů tak, jak tvrdí Vrchní soud, pak by minimálně ta část věty, v níž se konstatuje „negativní postoj vůči většině spoluobčanů“, byla zřejmě nepravdivá. V tomto případě by žalovaná musela prokázat, kolik občanů obec v danou dobu měla, kolik bylo občanů na schůzi přítomných, kolik z nich se vyslovilo pro to, že „z chování pana Š. vyznívá jeho negativní postoj...“, kolik bylo proti tomuto tvrzení, případně kolik se hlasování zdrželo. V případě, že tyto údaje nejsou k dispozici, resp. proto, že takové hlasování zřejmě vůbec neproběhlo, nebylo zastupitelstvo oprávněné uvedený názor prezentovat. Dovolatel připomíná, že ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory je již obsahově omezeno právy jiných. Vybočí-li publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí charakter úsudku a ocitá se mimo meze ústavní ochrany.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází
z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně v případech, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Existence těchto možných vad však ze spisu nevyplývá.
Žalobcem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten se jedná tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Soudy obou stupňů podanou žalobu, jíž se žalobce domáhal satisfakce v souvislosti s tvrzeným zásahem, posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z. Podle něj má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.
s právním řádem.
Bylo již zmíněno, že odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal především skutečnost, že starostka obce O. na veřejném zasedání zastupitelstva této obce informovala o žádosti Okresního ředitelství Policie ČR v B. o sdělení skutečností, významných pro posouzení spolehlivosti žalobce ve věci vydání zbrojního průkazu žalobci. Odvolací soud přihlédl k tomu, že k tomuto bodu programu se bezprostředně rozvinula diskuse. Je zřejmé, že za tohoto stavu je přiléhavé, pokud odvolací soud odkázal na ustanovení §97 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, na ustanovení §16 odst. 2 písm. c) uvedeného zákona a na čl. 17 Listiny základních práv a svobod.
Při vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním, a tak i uplatněným dovolacím důvodem, nejsou předpoklady pro to, aby dovolací soud konstatoval, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Sám dovolatel již v návrhu na zahájení řízení uvedl, že Okresní ředitelství Policie České republiky v B. ve věci vydání zbrojního průkazu požádalo žalovanou ve smyslu příslušných ustanovení zákona o střelných zbraních o posouzení žalobcovy spolehlivosti (§23 zákona č. 119/2002 Sb.). Pokud proto žalovaná na základě tohoto požadavku Policie hodnocení žalobce zpracovala – byť s popsaným negativním hodnotícím úsudkem – nelze dovodit, že by šlo o neoprávněný zásah ve smyslu ustanovení §11 o.z. Nadto odvolací soud též správně přihlédl ke skutečnosti, že sporem dotčený údaj má povahu hodnotícího úsudku, u kterého je vyloučen důkaz pravdy, který však měl podklad v tom, jak byl žalobce v obci v zásadě zřejmě vnímán.
Z vyložených důvodů je proto zřejmé, že z hlediska dovolatelem uplatněného důvodu dovolání (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je nutno dovoláním napadený výrok
ve věci samé rozsudku Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalobce zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu