ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2797.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2797/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. G., a.s., 2) L. K., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 35/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2004, č.j. 1 Co 57/2003-234, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení druhého žalovaného částku 6.325,- Kč jeho zástupkyni, advokátce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. prosince 2002, č.j. 24 C 35/95-179 uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně částku 50.000,- Kč (výrok I.), zamítl návrh, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně (dalších) 150.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. května 2004, č.j. 1 Co 57/2003-234, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném „I.“ podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že zamítl návrh, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 50.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tom, že první žalovaný jako vydavatel a druhý žalovaný jako autor uveřejněného článku s názvem „Dítě v rukou narkomana a bezmocná moc“, takto článkem žalobce označili za narkomana. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil, že jde o informaci, která se týká soukromí žalobce, neboť se týká jeho zdravotního stavu, když závislost na drogách je nemoc. Žalobce přitom nedal souhlas k tomu, aby záznamy z jeho zdravotní dokumentace mohly být užity jako důkazy v tomto řízení. Odvolací soud dále poukázal na to, že se soud prvního stupně správně zaměřil na zjištění, zda o žalobci bylo známo, že bere drogy, přičemž tato skutečnost byla v rámci provedeného dokazování potvrzena. Nebyla však zjištěna závislost žalobce na drogách. Žalobce však svým vlastním chováním vytvořil situaci, že o něm bylo známo, že bere drogy.
Při úvahách o důvodnosti návrhu vycházejícího z ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) odvolací soud dospěl k závěru, že popsaným jednáním si žalobce sám způsobil ve značné míře snížení své důstojnosti a vážnosti
ve společnosti, takže předmětný článek mu již (v této míře) újmu způsobit nemohl. Případná náhrada nemajetkové újmy v penězích proto nepřicházela v úvahu.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. srpna 2004, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal žalobce dne 6. října 2004 včasné dovolání.
Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž za důvod dovolání uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel jako vadu řízení označuje skutečnost, že podle jeho názoru odvolací soud nerespektoval pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 1998, č.j. 24 C 35/95-83, pokud nyní sám dovodil, že žalobce byl narkoman. Odvolací soud přitom měl při svém rozhodování vycházet ze zjištění, že žalobce narkomanem nebyl.
Nadto odvolací soud podle dovolatele nerozlišuje z hlediska skutkového zjištění osobu, která si jednou aplikovala tvrdou drogu za účelem experimentu, od osoby, která je závislá na aplikaci drog, a kterou je možno označit za narkomana. Takto odvolací soud fakticky zastává názor, že každý, kdo jednou požije alkoholický nápoj, může být označován za alkoholika. Proto právní názor Vrchního soudu o tom, že si žalobce důstojnost ve společnosti snížil sám tím, že si jednou v soukromí aplikoval pervitin, je nesprávný a vedl k nesprávnému rozhodnutí ve věci.
Konečně skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalobce se na veřejnosti netajil tím, že užívá tvrdé drogy, nemá oporu v provedeném dokazování a mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
K podanému dovolání žalobce se vyjádřil druhý žalovaný podáním ze dne
1. listopadu 2004, v němž pokládá uplatněné dovolací námitky za neodůvodněné. Navrhuje proto, aby toto dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že tento rozsudek je třeba - z hlediska důvodů, o něž se opírá podané dovolání - považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání vychází
ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu, žádná z takovýchto případných vad rozhodnutí odvolacího soudu nezatížila.
Avšak ani samotný obsah podaného dovolání ve své podstatě neuvádí takové eventuální skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst.2 písm. b), §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř.
První ze zmíněných dovolacích důvodů reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V těchto případech tak musí být ověřeno zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 2 o.z. Toto ustanovení odvolací soud aplikoval v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, kdy náležitě zjišťoval a současně i ozřejmil předpoklady, za nichž lze náhradu nemajetkové újmy v penězích přiznat.
Opodstatněnost však nemají ani ostatní – a přitom velmi kuse nastíněné - výtky dovolatele, vztahující se ke zbývajícím dvěma dovolacím důvodům. Určujícím základem rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zjišťování a současně případné zjištění, zda žalobce byl či nebyl narkomanem, ale to, zda zjištěný zásah do jeho osobnostních práv je možno hodnotit jako zásah, který ve značné míře takto snížil jeho důstojnost a vážnost ve společnosti. Příslušný závěr v tomto smyslu pak odvolací soud též náležitě a logicky zdůvodnil, a své úvahy opřel o konkrétně označené důkazy. Sám dovolatel přitom ve svém dovolání neuvádí žádné případné skutečnosti, které by konkretizovaly jeho obecné závěry o tom, že soud v tomto smyslu nepostupoval náležitě. Potud tedy není přiléhavá ani jeho výtka vycházející z ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Skutková zjištění, která pak odvolací soud vzal za základ svých právních úvah, pak tento soud čerpal z konkrétně označených a provedených důkazů. Nelze proto ani dovodit, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Protože tak je zřejmé, že toto rozhodnutí je třeba z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto toto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšnému druhému žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupkyně druhého žalovaného snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) K nákladům řízení tohoto žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.325,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu