ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2806.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2806/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka a v právní věci žalobce F. T., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci H. u S. P., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 113/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. ledna 2005, č. j. 24 Co 550/2004 - 56, takto:
Odůvodnění:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
O d v ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Semilech (poté, co usnesením ze dne 17. 3. 2004, č. j. 6 C 133/2004 - 15, nepřipustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 1. 6. 2004, č. j. 6 C 133/2004 - 24, zamítl žalobu na určení, že „kupní smlouva ze dne 2. 6. 1977 uzavřená mezi žalobcem
a právním předchůdcem žalované ohledně pozemku p. č. 1440/1 a 1453 vedeného
ve zjednodušené evidenci dle původního pozemkového katastru v k. ú. H. u S. P., je neplatná,“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne
2. 6. 1977 uzavřel žalobce a jeho tehdy nezletilý syn J. T. (zastoupený svými rodiči) jako prodávající s bývalým čsl. státem - Místním národním výborem O. – H. jako kupujícím kupní smlouvu o převodu „části parcel podle výkazu výměr evidence nemovitostí ke geometrickému plánu pro zaměření cesty poz. p. č. 3039/2 a z poz.p. č. 1435 o výměře 53 m2 a z poz. p. č. 1440/1 o výměře 932 m2“ za dohodnutou kupní cenu ve výši 3.940,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce
přes poučení dané mu soudem podle ust. §118a o. s. ř. nedoplnil svá skutková tvrzení
o vylíčení skutečností, z nichž by bylo možno dovodit existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Dovodil, že ani v případě vyhovění určovací žalobě by se právní postavení žalobce nezměnilo, a že rozhodnutí soudu, jímž by byla určena neplatnost předmětné kupní smlouvy, by nemohlo být podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 1. 2005, č. j. 24 Co 550/2004 - 56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresního soudu a s poukazem na ustálenou judikaturu soudů se ztotožnil s jeho závěrem, že žalobě nelze vyhovět pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce
na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Dále dovodil, že žaloba není opodstatněná ani z toho důvodu, že řízení se neúčastnil další účastník kupní smlouvy - syn žalobce J. T., a spor proto nebyl náležitě obsazen z hlediska věcné legitimace na straně žalobce (viz rozhodnutí bývalého NS ČR z 29. 2. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, publikované v Bulletinu NS ČSSR pod č. 36/1998).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b). Namítá, že přípustnost dovolání vymezená v ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. odkazující na rozpor s hmotným právem „nemá oporu v normách pozitivního práva, neboť občanský zákoník samotný pojem hmotného práva nikde nezakládá a nevysvětluje. Je tedy třeba vyjít z právní nauky, která dospívá k názoru, že právo hmotné a procesní se prolíná a některé i ryze procesní předpisy prvky hmotného práva též obsahují“. Jestliže se tedy žalobce domáhal určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, avšak soud se omezil jen na právo procesní [§80 písm. c)
o. s. ř.], vyřešil spor v rozporu s právem hmotným, neboť jej odmítl aplikovat. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování odvolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního právního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle ust. §80 písm. c) o. s. ř. žalobu (návrh na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka,
z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu
k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996
na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn.
21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).
V projednávané věci bylo zjištěno, že dne 2. 6. 1977 uzavřel žalobce a jeho tehdy nezletilý syn J. T. (zastoupený svými rodiči) jako prodávající s bývalým čsl. státem - Místním národním výborem O. – H. jako kupujícím kupní smlouvu
o převodu „části parcel podle výkazu výměr evidence nemovitostí ke geometrickému plánu pro zaměření cesty poz. p. č. 3039/2 a z poz.p. č. 1435 o výměře 53 m2 a z poz. p. č. 1440/1 o výměře 932 m2“. Právní otázka, zda kupní smlouva ze dne 2. 6. 1977 je či není platným právním úkonem, představuje vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda žalobce je či není vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitostí. Tím, že by byla určena neplatnost kupní smlouvy, by ještě bez dalšího nebylo (nemohlo být) postaveno najisto, že podle ní vůbec nevzniklo (nemohlo vzniknout) vlastnické právo žalované k nemovitostem, a nemohlo by vést k odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti předmětné kupní smlouvy se nemůže vyřešit celý obsah a dosah právního vztahu mezi jeho účastníky, nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Tvrzený stav ohrožení práva žalobce nebo nejistotu v jeho právním postavení lze proto odstranit jen určením, zda tu je či není vlastnické právo žalobce k uvedeným nemovitostem.
Do Katastru nemovitostí ČR se zapisuje - jak vyplývá z ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů - vlastnické právo (jeho vznik, změna nebo zánik)
a nikoliv kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti (její platnost či neplatnost). Má-li být zápis vlastnického práva proveden vkladem, může se tak stát jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, z něhož vyplývá vlastnické právo subjektu, jež má být zapsáno. O tom, který subjekt je vlastníkem nemovitosti, nic nevypovídá pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je neplatná předmětná kupní smlouva, ale jen takové pravomocné soudní rozhodnutí, jež určuje, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud tedy správně dovodil, že záměr žalobce sledovaný podáním žaloby (dosáhnout změny v zápisu o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem), nemůže být dosažen určením, že uvedená kupní smlouva je neplatná.
Dále je třeba uvést, že v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti smlouvy může být žalobě vyhověno, jen jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci smlouvy, kteří ji uzavřeli, případně jejich právní nástupci (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný pod č. 36 Bulletinu Nejvyššího soudu ČR, ročník 1988). Kupní smlouvu ze dne
2. 6. 1977 uzavřel kromě žalobce a bývalého čsl. státu též syn žalobce J. T. Protože jmenovaný se nestal účastníkem tohoto řízení, nemůže být - kromě výše uvedených důvodů - i proto žalobě vyhověno, jak odvolací soud správně dovodil.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, které má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu