ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.658.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 658/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce A. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 143/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003, č. j. 54 Co 122/2003 - 56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 10. 2002, č. j. 25 C 143/2002 - 38, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 1. 2003, č. j. 25 C 143/2002 - 49, zamítl žalobu na určení, že matka žalobce A. V., která zemřela dne 4. 5. 1991, byla ke dni své smrti vlastníkem ideální ½ nemovitostí ve výroku specifikovaných a žalobce je vlastníkem druhé ideální ½ těchto nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na určovací žalobě podle §80 písm. c)
o. s. ř., neboť bez požadovaného určení vlastnictví k nemovitostem nemůže dosáhnout svých práv v řízení o dodatečném projednání dědictví po své matce, a kromě toho je
v katastru nemovitostí ohledně jednoho z pozemků uveden tzv. duplicitní zápis vlastnického práva. Vycházel ze zjištění, že dne 25. 4. 1979 a dne 19. 12. 1985 byly mezi žalobcem a jeho matkou jako prodávajícími a bývalým čsl. státem - Výstavbou h. m. P. - Výstavbou sídlišť (dále „VHMP - VS“) jako kupujícím uzavřeny kupní smlouvy o převodu uvedených nemovitostí za finanční náhradu, přičemž obě strany vzaly na vědomí, že jde o převod majetku do vlastnictví státu s právem hospodaření VHMP - VS. Tyto smlouvy soud posoudil jako platné právní úkony, i když nebyl prokázán písemný souhlas zemědělského družstva (bývalého JZD Československo-sovětského přátelství Ch.), které mělo pozemky v užívání. S poukazem na Stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 34/78, publikované pod
R 13/79, vycházel z názoru, že forma tohoto souhlasu nebyla zákonem předepsána, a pokud by zákonodárce měl v úmyslu formu stanovit, promítl by ji do ust. §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví. V případě převodu vlastnictví žalobce a jeho matky k nemovitostem na stát tudíž postačovalo konkludentní vyjádření souhlasu hospodařícího družstva, přičemž ani případný nedostatek takového souhlasu nemohl způsobit absolutní neplatnost předmětných kupních smluv, neboť ust. §39, §40 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném v době uzavírání smluv s takovou možností nepočítala. Soud nepřisvědčil ani názoru žalobce, že pokud forma souhlasu družstva nebyla předepsána zákonem č. 122/1975 Sb., je třeba podpůrně použít ustanovení občanského zákoníku, jmenovitě ust. §46 odst. 1 a 2 obč. zák., která písemnou formu právního úkonu vyžadovala. Protože v daném případě se jednalo o převod pozemků
do socialistického společenského vlastnictví, nebyla zapotřebí ani registrace státním notářstvím (§134 odst. 2 obč. zák.). K otázce namítané neplatnosti smluv z důvodu nedostatku oprávnění VHMP-VS jednat za stát, poukázal soud na to, že smlouvy netrpí žádnými formálními vadami, jejich účastníci jsou řádně označeni, smlouvy jsou datovány, podepsány, opatřeny razítkem kupujícího VHMP-VS, který v době uzavírání smluv byl státní hospodářskou organizací (§28 odst. 1 hosp. zák. ve znění účinném v době uzavření smluv) a jenž pozemky přebíral do národního majetku (§64 a násl. hosp. zák.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2003, č. j. 54 Co 122/2003 - 56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího soudu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se s jeho závěry právními, na něž při svém rozhodnutí plně odkázal.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadního významu po právní stránce považuje otázku formy souhlasu družstva s převodem majetku v družstevním užívání
do socialistického společenského vlastnictví podle zák. č. 122/1975 Sb., která sice byla řešena Stanoviskem Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 34/78, publikovaným pod R 13/79, avšak odvolací soud je nesprávně vyložil, případně je nerespektoval. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že souhlas družstva s převodem pozemku podle §42 odst. 2 zák. č. 122/1975 Sb. mohl být učiněn i konkludentně a že jeho případné neudělení nemohlo způsobit absolutní neplatnost předmětných kupních smluv. Rovněž nemůže obstát vyloučení obecné právní úpravy týkající se formy právních úkonů
o převodu nemovitostí (§40 a §46 obč. zák. v tehdy platném znění) tam, kde forma není výslovně upravena, neboť podle obecné právní teorie platí, že není-li určitá otázka řešena speciální právní normou, je třeba použít normy obecné, pokud to speciální norma nezakazuje. Podle názoru dovolatele nemohl být souhlas družstva dán jinou než písemnou formou, protože jej udělovalo představenstvo, které přijímalo písemné usnesení z jednání. Nutnost písemné formy plyne i ze skutečnosti, že se jedná o souhlas s právním úkonem vyžadujícím písemnou formu. Není tudíž správný názor soudů obou stupňů, že předmětné kupní smlouvy jsou platnými právními úkony. Dále namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající jednak v tom, že se soudy nezabývaly otázkou, zda smlouvy byly podepsány osobou k tomu oprávněnou, a že v tomto ohledu nebyly provedeny žádné důkazy, a dále v tom, že nebyl předložen „zápis“, z něhož by vyplývalo oprávnění Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových jednat v odvolacím řízení za žalovanou. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §42 odst. 2 zák. č. 122/1975 Sb. je ke smlouvě o převodu pozemku, k němuž má družstvo právo družstevního užívání, třeba též souhlasu družstva; to neplatí, jde-li o darování tohoto pozemku státu.
Otázka, kterou dovolatel v posuzované věci považuje po právní stránce
za zásadního významu, tj. otázka formy souhlasu jednotného zemědělského družstva, které mělo právo hospodaření k pozemkům (§42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb.,
o zemědělském družstevnictví), s převodem těchto pozemků kupní smlouvu na stát, řešil dovolací soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1505/2004, (a to
v obdobné věci téhož dovolatele). V tomto rozhodnutí zaujal Nejvyšší soud ČR právní názor, že „na rozdíl od souhlasu národních výborů podle tehdejšího §490 odst. 1 obč. zák. formou správních rozhodnutí, souhlas podle §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., vyžadoval pouhý projev souhlasu družstva ke smlouvě o převodu pozemku, k němuž měla družstva právo družstevního užívání. Družstvo nebylo účastníkem smluvního vztahu a nelze tedy odvozovat formu souhlasu podle §42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb. od zákonné písemné formy právního úkonu o převodu nemovitosti podle §40 a §46 tehdy účinného občanského zákoníku pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu podle §39 obč. zák. Udělení takového souhlasu bylo v kompetenci představenstva daného družstva v souladu s čl. 26 odst. 1 Vzorových stanov jednotných zemědělských družstev, vydaných nařízením vlády ČSSR č. 137/1975 Sb., ve spojení s §2 odst. 2 písm. a) citovaného nařízení“. Dále Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že „účelem souhlasu bylo předejít sporům ohledně nakládání a hospodaření se zemědělskými pozemky, když společnost akcentovala ochranu zemědělského půdního fondu a užívací práva zemědělských družstev požívala zvýšené ochrany. Udělení souhlasu družstva však nemělo souvislost s projevem vůle účastníků ani dalšími náležitostmi smlouvy podle obecných ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy“.
Obdobně jsou tyto názory vysloveny ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 34/78, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, pod číslem 3, v němž se mimo jiné uvádí: „Souhlas jednotného zemědělského družstva nebo jiné socialistické organizace je právní skutečností, která musí být splněna, mají-li být úkony účastníků směřující ke vzniku smlouvy účinné. Pro vyjádření souhlasu nebo nesouhlasu s převodem pozemku není předepsána forma“.
K stejným právním závěrům dospěl i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 14. 2. 2003, č. j. 54 Co 383/2002 - 41, (stejně jako Obvodní soud pro Prahu 5 v rozsudku ze dne 17. 10. 2002, č. j. 25 C 106/2002 - 17). V této věci, v nímž byly řešeny stejné otázky jako v daném řízení, podal Ing. A. V. dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením tohoto soudu ze dne 16. 10. 2003, č. j. 30 Cdo 1479/2003 - 65, pro nepřípustnost odmítnuto. Stejně tak byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 667/03, odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele Ing. Antonína Vokouna podaná proti citovanému usnesení NS ČR.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s . ř., a dovolání proti němu není tudíž podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Stejně tak je tomu i ohledně vady řízení uvedené v ust. §229 odst. 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu