ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.122.2005.1
sp. zn. 32 Odo 122/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce M. D. Ch., proti žalované Č. p. a.s., o zaplacení částky 278.355,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 72/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2004, č.j. 13 Co 287,288/2004-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobce shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 29. ledna 2004, č.j. 23 C 72/2002-27, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. dubna 2004, č.j. 23 C 72/2002-44, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 278.355,- Kč s příslušenstvím a nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok I.). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok II.).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci, v níž se žalobce domáhal zaplacení pojistného plnění na základě tvrzení, že krádeží vloupáním do jeho bytu nastala pojistná událost podle pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky na pojištění domácnosti žalobce. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva, jejíž součástí jsou všeobecné pojistné podmínky pro pojištění movitých a nemovitých věcí, na které se smlouva v souladu s ustanovením §788 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) odvolává, přičemž při uzavření smlouvy žalobce potvrdil, že převzal všeobecné pojistné podmínky a s jejich obsahem byl seznámen. Podle ujednání článku 10 odstavce 1 uvedených pojistných podmínek vzniká v případě krádeže vloupáním právo na plnění, jestliže pojištěná věc byla odcizena způsobem, při němž pachatel prokázaně překonal překážky nebo opatření chránící věc před krádeží. Součástí smlouvy jsou podle zjištění soudů obou stupňů i další smluvní ujednání a výklad pojmů, kde je pod bodem 7.10.25 uzamčené místo pojištění definováno jako prostor, který má řádně uzavřeny a uzamčeny vstupní dveře, uzavřena zevnitř všechna okna, jakož i řádně zevnitř zabezpečeny všechny ostatní zvenku přístupné otvory. Za situace, kdy žalobce porušil smluvní povinnost tím, že nechal pootevřené okno v poloze větrání, přes něž se pachatel do bytu dostal, dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že právě s ohledem na uvedené smluvní ujednání není žalovaná povinna plnit. Odvolací soud nepřisvědčil ani žalobci, pokud v odvolání argumentoval zněním ustanovení §799 obč. zák. upravujícího porušení povinnosti pojištěného odchylně, jelikož podle ustanovení §2 odst. 3 obč. zák. si účastníci mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon nezakazuje a jestliže z povahy věci nevyplývá, že se od něj odchýlit nelze. Podle názoru odvolacího soudu je věcí účastníků smlouvy, která obsahuje pojistné podmínky ve smyslu ustanovení §788 odst. 2 obč. zák., jak v těchto podmínkách svůj právní vztah upraví, přičemž právě v daném konkrétním případě zákon takovou odchylku nezakazuje. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam jím napadeného rozhodnutí. Podle názoru dovolatele se soud v průběhu řízení nevypořádal s některými obecně důležitými zásadními právními otázkami. Jako jejich zásadní příklad uvádí otázku hranice smluvní volnosti stran uzavírajících pojistnou smlouvu a dále otázku posouzení zákonnosti postupu soudu, který bez dalšího zamítne nárok žalobce – pojištěného jako celek pro údajné porušení smluvní povinnosti, aniž by žalovaná – pojistitel v řízení tvrdila a prokazovala oprávněnost snížení pojistného plnění a soud zkoumal, zda toto porušení povinnosti žalobce bylo vědomé a mělo podstatný vliv na vznik pojistné události a jaký vliv současně mělo toto porušení na rozsah povinnosti žalované plnit. Podle mínění dovolatele nebyly tyto otázky dovolacím soudem dosud řešeny a odvolacím soudem byly buď opomenuty anebo byly řešeny v rozporu s hmotným právem.
Podle dovolatele soudy zamítnutím jeho žalobního nároku pro nedodržení smluvních ujednání - čl. 7.10.22 (definice „krádeže vloupáním“) a čl. 7.10.25 (definice “uzamčeného místa“) - právně pochybily; podle jeho přesvědčení měly dospět k závěru, že oba tyto články jsou neplatné, neboť svým obsahem odporují zákonu, resp. jej obchází, a to konkrétně §788 odst. 3 a 4 obč. zák.
Dovolatel, poukazuje na kogentní povahu jím citovaného znění ustanovení §788 odst. 3 obč. zák., zastává názor, že mu nárok na plnění z pojistné smlouvy vznikl, jelikož došlo k naplnění hypotézy stanovené v článku 10 pojistných podmínek, podle níž právo pojištěného na plnění vzniká, „jestliže pojištěná věc byla ukradena způsobem, při kterém pachatel prokázaně překonal překážky nebo opatření chránící věc před krádeží“. Za situace, kdy pojistné podmínky neupravují možnost restriktivní odchylky (tj. omezení subjektivního práva žalobce stanoveného pojistnými podmínkami) a zákon výkladem a contrario odchylku v neprospěch pojištěného v §788 odst. 3 výslovně zakazuje, jsou podle dovolatele články 7.10.22 a 7.10.25 vedlejších ujednání v pojistné smlouvě neplatné ve smyslu §39 resp. §41 obč. zák.
Podle názoru dovolatele jsou jím označené oba články neplatné i pro rozpor s ustanovením §788 odst. 4 obč. zák., podle něhož pojistné podmínky obsahují zejména mimo jiné vymezení události, ze které vzniká právo na plnění pojistitele. Z takto koncipované právní normy dovozuje, že předpoklady nároku na pojistné plnění musí být vymezeny v pojistných podmínkách, a nikoli ve vedlejších ujednáních pojistné smlouvy, jak je tomu v předmětné věci. V této souvislosti dovolatel uvádí, že zákon i pojistná smlouva rozumí pojistnými podmínkami dokument schvalovaný dozorujícím Ministerstvem financí, u něhož nemají smluvní strany možnost nějaké další změny, je ke smlouvě připojován a jeho obsah je žalované pouze sdělován.
Z uvedeného dovolatel dovozuje, že meze smluvní volnosti účastníků pojistné smlouvy, které jsou zákonem omezeny, byly v souzené věci porušeny, což soudy obou stupňů posoudily v rozporu s hmotným právem.
V souvislosti s druhou shora vymezenou právní otázkou dovolatel soudům vytýká právní pochybení, jehož se měly dopustit aplikací §799 odst. 1 obč. zák. bez ohledu na třetí odstavec téhož ustanovení upravujícího možnost pojistitele snížit plnění z pojistné smlouvy za situace, kdy vědomé porušení povinností pojištěným mělo podstatný vliv na vznik pojistné události nebo na zvětšení rozsahu jejich následků, nikoli ho však úplně vyloučit. Ze skutečnosti, že z §799 odst. 3 obč. zák. dovozuje svůj prospěch žalovaná, podle dovolatele vyplývá, že ji stíhá povinnost tvrzení i důkazní povinnost. Žalovaná však v průběhu řízení netvrdila ani neprokázala, že žalobce vědomě porušil nějakou povinnost, ani že by takové vědomé porušení mělo podstatný vliv na vznik pojistné události. Rovněž pak žádným způsobem neprokázala poměr vlivu případného porušení povinnosti žalobce na rozsah povinnosti žalované plnit, resp. vůbec netvrdila a neprokazovala, že porušení povinnosti žalobce mělo takový vliv, že žalovaná byla oprávněna plnění zcela odmítnout. Jelikož soudy obou stupňů k neusnesení břemene tvrzení i důkazního břemene žalovanou vůbec nepřihlédly, rozhodly podle dovolatele v rozporu s hmotným i procesním právem.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s právním posouzením věci soudy obou stupňů ztotožnila. Oproti názoru žalobce se domnívá, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť žalobcem tvrzený zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je založen pouze na subjektivním výkladu dílčích závěrů odvolacího soudu.
Podle žalované dovolatel vychází nesprávně z předpokladu bezezbytkového naplnění hypotézy článku 10 pojistných podmínek, ačkoli ze spisového materiálu vyplývá, že nedošlo k žádnému prokazatelnému překonání překážky chránící věc před krádeží pachatelem. V takovém případě by však ve smyslu třetího odstavce uvedeného článku vzniklo pojištěnému právo na plnění pouze tehdy, pokud by byl pachatel zjištěn podle pravomocného rozhodnutí, kterým bylo ukončeno trestní řízení v souvislosti s odcizením pojištěné věci. Za situace, kdy žádné takové rozhodnutí vydáno nebylo, žalobci právo na pojistné plnění vůbec nevzniklo.
Pro případ správnosti shora uvedeného předpokladu tvrzeného žalobcem, čemuž však žalovaná oponuje, žalovaná rovněž nesouhlasí se žalobcem, pokud má smluvní ujednání čl. 7.10.22 a 7.10.25, jež jsou součástí přílohy č. 1 pojistné smlouvy, za neplatná pro rozpor s ustanovením §788 odst. 3 obč. zák., přičemž předkládá argumenty svědčící na podporu tohoto jejího názoru. Podle jejího přesvědčení tvrzení žalobce o nemožnosti odchylné úpravy od pojistných podmínek neodpovídá skutečnosti ani obsahu listinných důkazů předložených v průběhu řízení, neboť možnost odchýlit se v pojistné smlouvě od všech ustanovení pojistných podmínek, s výjimkou jejich článků 5., 6. a 17., vyplývá zcela jednoznačně z ustanovení článku 18. pojistných podmínek. Za tohoto stavu nemohou být proto články 7.10.22 a 7.10.25 neplatné pro rozpor s §788 odst. 3 obč. zák.; jelikož toto ustanovení nikterak nestanovuje způsob, jakým mají být v pojistných podmínkách určeny případy, v nichž se lze v pojistné smlouvě odchýlit od pojistných podmínek, lze za určení případů možné odchylné úpravy v pojistné smlouvě považovat dle názoru žalované i negativní výčet článku 18 pojistných podmínek.
Žalovaná rovněž oponuje názoru dovolatele o restriktivnosti článků 7.10.22 a 7.10.25 vůči článku 10 pojistných podmínek. Dle názoru žalované tato smluvní ujednání svými definicemi pouze zpřesňují obsah uvedeného článku, aniž však mají restriktivní charakter. Pokud by žalobce jako pojištěný respektoval smluvní ujednání čl. 7.10.25 a řádně uzavřel pojištěný prostor, existuje podle žalované vysoká pravděpodobnost, že by k pojistné události nedošlo, popřípadě žalovaná by pojistné plnění zcela nepochybně vyplatila. Podle jejího přesvědčení nejsou uvedená ujednání v neprospěch žalobce, jak žalobce tvrdí, ale naopak k jeho prospěchu.
Žalovaná nesouhlasí ani s dovolatelem, pokud se dovolává chybné aplikace ustanovení §799 obč. zák. Podle žalované je třeba odlišit povahu jeho odstavce 1, který pouze obecně deklaruje základní povinnosti pojištěného, od jeho dispozitivního odstavce 3 upravujícího oprávnění pojistitele snížit pojistné plnění, mělo-li vědomé porušení povinností pojištěného vliv na vznik pojistné události nebo zvětšení jejich následků. Za situace, kdy podle zjištěného skutkového stavu nebyly splněny předpoklady pro vznik práva na pojistné plnění vymezené článkem 10 pojistných podmínek, aplikovaly soudy obou stupňů §799 odst. 1 obč. zák. zcela správně a v souladu se skutkovými zjištěními, když §799 odst. 3 na projednávanou věc nepoužily.
K otázce případné aplikace ustanovení §799 odst. 3 obč. zák. žalovaná uvedla, že tato norma nevylučuje možnost snížení pojistného plnění až na nulovou částku, což by bylo namístě i v souzené věci, jelikož nebýt porušení povinnosti žalobce k uzamčení a uzavření prostoru, k pojistné události by nedošlo.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné soudu vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel staví odůvodnění jím tvrzeného zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i argumentaci zcela mylně na předpokladech, že pachatel prokázaně překonal překážky nebo opatření chránící věc před krádeží a dále že pojistné podmínky neumožňovaly se v otázce vymezení pojistné události od nich v pojistné smlouvě odchýlit (§788 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2004; v tomto znění jsou uváděna i ostatní dále uváděná ustanovení občanského zákoníku).
Skutkové zjištění o tom, že pachatel prokázaně překonal překážky nebo opatření chránící věc před krádeží, z rozsudku odvolacího soudu (ani z rozhodnutí soudu prvního stupně) nevyplývá. Podle obsahu spisu postavily soudy obou stupňů zamítnutí žalobního nároku naopak na skutkovém zjištění, že žalobce ponechal nezajištěné pootevřené větrací okno, což ostatně ani sám žalobce v průběhu řízení nezpochybňoval. Tento skutkový závěr je pro dovolací soud závazný, neboť dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit, takže přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud nemohl přisvědčit ani dovolateli, pokud za argumentace ustanovením §788 odst. 3 obč. zák. namítal, že pojistné podmínky neumožňovaly se v otázce vymezení pojistné události od nich v pojistné smlouvě odchýlit, jelikož možnost této odchylné úpravy (s výjimkou článků 5, 6 a 17), tedy i ve vymezení a konkretizaci pojistné události, vyplývá z článku 18. pojistných podmínek, na což poukazovala ostatně i žalovaná.
Za této situace nelze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dospět k závěru o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, a to ani v otázce dovolatelem tvrzeného opomenutí aplikace §799 odst. 3 obč. zák. zakotvujícího oprávnění pojistitele snížit plnění z pojistné smlouvy za situace, kdy mělo vědomé porušení povinností uvedených v §799 odst. 1 a 2 obč. zák. podstatný vliv na vznik pojistné události nebo na zvětšení rozsahu následků pojistné události. Povinnost pojištěného (žalobce) zajistit okna a dveře (čl. 7.10.25 pojistných podmínek) je povinností, na jejímž splnění (dodržení) závisí naplnění podmínek vzniku pojistné události a povinnosti pojistitele (žalované) plnit. Skutkový závěr o nedodržení uvedené povinnosti pojištěným má pak za následek, že ke vzniku pojistné události nedošlo, a proto pojistiteli povinnost plnit, tj. poskytnout pojistné plnění nevznikla. O snížení pojistného plnění podle §799 odst. 3 obč. zák. lze uvažovat pouze v případě naplnění pojistné události a vzniku pojistitele plnit, k čemuž však v souzené věci nedošlo.
Dovolací soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud postupoval v rozporu s hmotným či procesním právem, jak tvrdil dovolatel. Napadený rozsudek odvolacího soudu nemá proto po právní stránce zásadní význam a dovolání tak není proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [ 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu