ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1341.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1341/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobkyně M. a.s., proti žalované N. Z., příspěvková organizace, o zaplacení částky 99 267,40 Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 C 494/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2005 č. j. 27 Co 390/2004-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 21. října 2003 č. j. 18 C 494/2002-137 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 99 267,40 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky řízení došlo k uzavření ústní kupní smlouvy, na jejímž základě dodávala žalobkyně žalované zdravotnický materiál. Žalovaná sjednané zboží přebírala a faktury za toto zboží hradila později, než ve lhůtě v nich stanovené - jednalo se o období od února do června 1998. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že žalobkyni vzniklo podle §369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) právo požadovat úroky z prodlení ve výši vyplývající z §369 odst. 1 a §502 ObchZ. Existenci dohody účastníků, podle níž by žalobkyně neměla podle tvrzení žalované v případě, že faktury nebudou uhrazeny do devadesáti dnů po lhůtě jejich splatnosti, účtovat žalované úroky z prodlení, nepovažoval soud prvního stupně za prokázanou.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. dubna 2005 č. j. 27 Co 390/2004-165 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že se žalované nepodařilo prokázat existenci ústní dohody o posunutí lhůty splatnosti a nepenalizování devadesátidenního období od splatnosti uvedené na faktuře, neboť neprokázala ani to, který zaměstnanec žalobkyně měl s žalovanou zmíněnou dohodu uzavřít a svědek PhDr. Aleš Sekot (zaměstnanec žalobkyně) uzavření takové dohody výslovně popřel. Žalobkyně sice uzavřela se žalovanou v roce 1999 dohodu o spolupráci, ta se však na předchozí období nevztahovala. Vymáhání nároku žalobkyně těsně před uplynutím promlčecí doby neshledal odvolací soud jako jednání v rozporu s poctivým obchodním stykem, neboť obchodní zákoník nestanoví lhůtu, ve které má dojít k vyúčtování a následnému vymáhání úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a namítla, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Toto pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v nesprávné aplikaci §265 a §266 ObchZ odvolacím soudem. Dovolatelka se domnívá, že uplatnění a následné vymáhání úroků z prodlení žalobkyní je v dané věci v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a to s ohledem na jejich ústní dohodu o toleranci prodloužené doby splatnosti faktur žalobkyně. Platby za odebrané zboží provedené do devadesáti dnů po jejich splatnosti byly tolerovány a následně byla tato tolerance zakotvena i v písemné dohodě o obchodní spolupráci. Dovolatelka poukázala na dobré obchodní vztahy účastníků, což dovozuje z toho, že žalobkyně dovolatelku neupomínala o zaplacení faktur, pozdní platby nepenalizovala, nevedla dovolatelku jako problematického zákazníka v seznamu takových obchodních partnerů, který vydala jako příkaz č. 5/97 v roce 1997, tj. v době finančních problémů obou účastníků řízení, a také z toho, že žalobkyně ani nepozastavila za dané situace dodávky dalšího zdravotnického materiálu. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v řízení bylo zcela nepochybně prokázáno uzavření ústní kupní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, na jejímž základě vznikla žalované povinnost zaplatit podle §340 ObchZ za dodané zboží ve lhůtách uvedených na fakturách. Protože došlo k prodlení s plněním peněžitého závazku, vzniklo žalobkyni podle §369 ObchZ právo na úrok z prodlení ve výši stanovené v §369 odst. 1 a §502 ObchZ ve znění platném do 31. 12. 2000. Žalobkyně zdůraznila, že otázka penalizace dlužníka je jednoznačně individuálním rozhodnutím věřitele. Ohledně seznamu dlužníků žalobkyně, na který žalovaná v dovolání poukazuje, žalobkyně uvedla, že do seznamu nebyla žalovaná pojata vzhledem k tomu, že výše jejího dluhu nedosáhla nastaveného limitu a dále vyloučila, že by žalovaná patřila k jejím významným zákazníkům. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání žalované.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě spatřuje dovolatelka zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti, že odvolací soud neposoudil nárok žalobkyně jako rozporný se zásadou poctivého obchodního styku a s dobrými mravy. Podle dovolatelky totiž měla žalobkyně respektovat ústní dohodu o nesankcionování žalované v případě pozdějších plateb za odebrané zboží.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) však neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Jednou ze základních zásad našeho právního řádu je, že dluhy mají být plněny. Žalovaná se tudíž nemůže dovolávat toho, že žalobkyně nejprve tolerovala úhrady svých faktur do devadesáti dnů po jejich splatnosti, nepřerušila dodávky dalšího zboží, dovolatelku nepenalizovala a svůj nárok na úroky z prodlení za pozdní úhradu faktur uplatnila až koncem promlčecí doby. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž z tohoto hlediska není v rozporu s hmotným právem a nejde ani o žádný z dalších důvodů, které by měly podle §237 odst. 3 o. s. ř. za následek zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Nejde totiž o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Pokud nemá napadený rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam, není proti němu dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu