ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1369.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1369/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně V.-K., spol. s r.o., proti žalované A. spol. s r.o., o zaplacení částky 60.686,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Cm 305/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2004, č.j. 5 Cmo 432/2002-149, 5 Cmo 433/2002, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2004, č.j. 5 Cmo 432/2002-149, 5 Cmo 433/2002, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 60.686,- Kč s příslušenstvím jako doplatku faktury č. 24/96 za šest kusů kontejnerů, které vyrobila a dodala žalované.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. května 2002, č.j. 29 Cm 305/97-110, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 60.686,- Kč s příslušenstvím a rozhodl samostatným usnesením ze dne 7. června 2002, č.j. 29 Cm 305/97-116, o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalovanou a společností S. spol. s r.o., S. (tedy nikoli žalobkyní) byla uzavřena obchodní smlouva č. 1/96, přičemž objednávkou ze dne 11. června 1996 žalovaná u svého uvedeného obchodního partnera objednala výrobu a expedici kontejnerů. Přestože mezi žalobkyní a žalovanou k uzavření žádné smlouvy nedošlo, toto zboží vyrobila a dodala žalované žalobkyně, od níž žalovaná toto plnění převzala. Tím vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení, které však není možné vydat, jelikož žalovaná převedla předmětné zboží na další subjekt. Za tohoto stavu je proto povinností žalované poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu s tím, že její odpovídající výší je cena podle faktury č. 24/96, neboť tato cena odpovídá ceně zboží, které žalovaná u třetího subjektu objednala. Proto žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. dubna 2004, č.j. 5 Cmo 432/2002-149, 5 Cmo 433/2002, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 60.686,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud označil za správný skutkový závěr soudu prvního stupně o neuzavření obchodní smlouvy mezi účastníky řízení, resp. o jejím uzavření mezi žalovanou a jiným subjektem než žalobkyní (S. spol. s r.o.), a ztotožnil se i se soudem prvního stupně potud, že žalovaný nárok je třeba posoudit podle zásad o bezdůvodném obohacení. Vycházeje ze zásady, že předmět bezdůvodného obohacení musí být vydán tomu, na jehož úkor byl získán, je třeba v souzené věci bezdůvodným obohacením rozumět hodnotu kontejnerů, které byly dodány bezesmluvně, když hodnota kontejnerů byla získána na úkor osoby, která je vyrobila či jinak obstarala (nakoupila). Pouhá skutečnost dodání zboží bez dalšího podle odvolacího soudu ještě neznamená, že bezdůvodné obohacení je získáno na úkor osoby, která věc dodává. V projednávané věci bylo proto na žalobkyni, aby prokázala, že bezdůvodné obohacení bylo získáno na její úkor, tedy aby prokázala své tvrzení o tom, že předmětné kontejnery nejen dodala, ale i vyrobila. Takový důkaz však žalobkyně, přes poučení soudu podle §119a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nenavrhla. Žalobkyně nejenže neunesla důkazní břemeno o tom, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na její úkor, když neprokázala, že předmětné kontejnery vyrobila a nesla s jejich výrobou spojené náklady, či takové náklady na pořízení kontejnerů vynaložila, ale ani nevyvrátila obranu žalované postavenou na tvrzení, že byla v obchodním vztahu s jiným subjektem než se žalobkyní a zboží k výrobě zadala rovněž u jiného subjektu. Odvolací soud proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodů uvedených v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241a odst. 3 o. s. ř., neboť podle jejího názoru bylo řízení postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci spatřuje dovolatelka především v postupu odvolacího soudu, kdy jí vytýká neunesení důkazního břemene o vyrobení či jiném obstarání předmětných kontejnerů, za situace, kdy jí při jednání neposkytl poučení podle §118a o. s. ř. o povinnosti navrhovat důkazy. Podle mínění dovolatelky však již bylo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postiženo řízení před soudem prvního stupně, jelikož v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože žalobkyní byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy, které v dovolání konkrétně vyjmenovává. Vady řízení se podle tvrzení dovolatelky dopustil odvolací soud i tím, že vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil. Jako příklad tohoto pochybení uvádí odlišný skutkový závěr soudů obou stupňů týkající se prokázání vyrobení předmětných kontejnerů žalobkyní; zatímco podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tuto skutečnost prokázala, odvolací soud, aniž sám zopakoval důkaz svědeckou výpovědí M. K., vyvodil z této výpovědi opačný skutkový závěr. V této souvislosti pak poukazuje i na nevěrohodnost výpovědi uvedeného svědka, tvrdíce jeho subjektivní zájem na výsledku sporu.
Nesprávného právního posouzení věci se podle dovolatelky dopustily soudy obou stupňů nesprávným výkladem ustanovení §451 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jež v souzené věci správně aplikovaly. Namítá, že oba znaky skutkové podstaty uvedené hmotněprávní normy – absense právního důvodu k plnění a skutečnost, že obohacený (žalovaná) získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno - byly naplněny, což je zřejmé i z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Za této situace proto považuje za zcela nesprávný požadavek odvolacího soudu na prokazování skutečnosti, kdo předmětné zboží vyrobil a nesl s jeho výrobou spojené náklady, či takové náklady jinak na jeho pořízení vynaložil.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že neprokázala opatření předmětných kontejnerů pro žalovanou. Toto své tvrzení dovolatelka opírá o konkrétní důkazy, které pak v dovolání vyjmenovává a poukazuje na skutečnosti, které je třeba z nich dovodit. Dále odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování nezhodnotil všechny provedené důkazy, čímž porušil její právo na spravedlivý soudní proces. Toto jeho pochybení deklaruje na provedeném důkazu fakturou č. 11/796 v odvolacím řízení, který však odvolací soud opomenul zhodnotit v odůvodnění svého rozhodnutí.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud jí napadené rozhodnutí zrušil.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a označila dovolání za nedůvodné. K dovolatelkou tvrzené absenci poučení podle §118a o. s. ř. uvádí, že se ho žalobkyni dostalo již dne 22. října 2001 v řízení před soudem prvního stupně. S ohledem na princip tzv. neúplné apelace v odvolacím řízení pak pochopitelně není podle žalované možné, aby žalobkyně uváděla v odvolacím řízení nové skutečnosti a důkazy, které neuplatnila v řízení před soudem prvního stupně, o čemž byla také soudem podle §119a odst. 1 o. s. ř. poučena.
Podle názoru žalované soud provedl potřebné důkazy a zjistil i okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Jako nepřípadné rovněž označila tvrzení žalobkyně, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu a nesouhlasí ani s jejím názorem o nesprávném výkladu §451 obč. zák. Je přesvědčena o správnosti závěru soudů obou stupňů o neuzavření smlouvy mezi účastníky, jakož i o závěru odvolacího soudu, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila.
Podle žalované z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že si žalovaná předmětné zboží neobjednala u žalobkyně, ale u společnosti S. spol. s r.o., která jí ho také dodala a že žalobkyně byla v dokladech (faktury aj.) týkajících se tohoto zboží uvedena toliko pouze účelově. Tuto účelovost vysvětluje tím, že uvedená společnost uskutečnila dodávku opožděně, takže aby se vyhnula započtení smluvní pokuty, kterou žalovaná avizovala, nechala zcela účelově uvést do dokladů jako dodavatele žalobkyni. Takovéto jednání ovšem podle žalované odporuje pravidlům poctivého obchodního styku, které nemůže požívat právní ochrany. Dle názoru žalované je tak třeba rozlišit mezi subjektem uvedeným jako dodavatel na příslušných listinách (což žalovaná nemohla ovlivnit, neboť nebyla jejich vyplňování přítomna) a subjektem, který měl zboží žalované dodat a také jí ho dodal. Samotná existence dokladů, na nichž je jako dodavatel uvedena žalobkyně, je tak podle žalované nedostatečná k učinění závěru o tom, že to byla právě žalobkyně, která žalované předmětné zboží dodala.
Žalovaná rovněž poukázala na to, že žalobkyně zcela účelově v průběhu soudního řízení měnila svá skutková tvrzení. Nejprve tvrdila, že pro žalovanou vyrobila a dodala zboží, poté argumentovala smlouvou o převzetí dluhu, o které žalované není nic známo, když nakonec připustila neexistenci právního vztahu mezi účastníky a dožadovala se žalobního nároku z titulu bezdůvodného obohacení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a uložil jí povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud postupoval správně, pokud vymezil jako rozhodující otázku, jejíž řešení je pro projednávanou věc zásadní, zda žalovaná získala bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, k čemuž by mohlo dojít také tím, jak uvádí, že předmětné kontejnery nejen odeslala, ale i vyrobila a nesla s jejich výrobou spojené náklady, či takové náklady na pořízení kontejnerů vynaložila.
Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že hlavním důvodem, proč odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, byla skutečnost, že žalobkyně neprokázala, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila. Tento argument odvolacího soudu je nesprávný za situace, kdy soud prvního stupně vyšel při rozhodování ze skutkového zjištění, že žalobkyně předmětné kontejnery vyrobila a odvolací soud nijak nevysvětlil, proč považuje toto skutkové zjištění za nesprávné a na základě jakých důkazů dospěl k opačnému závěru, že žalobkyně neprokázala, že je vyrobila a nesla s jejich výrobou spojené náklady, či takové náklady jinak na pořízení kontejnerů vynaložila (například v důsledku koupě od výrobce).
Podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Podle druhého odstavce téhož ustanovení odvolací soud může změnit rozhodnutí i tehdy, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně předmětné kontejnery vyrobila, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně o této skutečnosti neunesla důkazní břemeno. Odvolací soud tedy nepovažoval skutkový stav, k němuž dospěl soud prvního stupně, za správně zjištěný a při rozhodování věci vycházel z odlišného posouzení skutkového stavu věci.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§213 odst. 2 věta první o. s. ř.). Jestliže tak učiní, pak i pro řízení před ním platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§211 o. s. ř.); z toho plyne, že i v řízení před odvolacím soudem má být zpravidla provedeno dokazování při jednání a účastníci mají právo se vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu na okolnost, zda byly provedeny procesním soudem, dožádaným soudem nebo prostřednictvím soudu prvního stupně. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a z výpovědí svědků. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval (s přihlédnutím k ustanovením §122 a 123 o. s. ř.) důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, jistota či kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.).
Jestliže měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, měl zopakovat důkazy, na nichž založil své rozhodnutí soud prvního stupně a opatřit si tak pro posouzení věci podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Protože to neučinil, nemůže být jeho závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyní v souladu s ustanoveními §122, §123, §211 a §213 o. s. ř. a řízení před odvolacím soudem tedy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
Podle ustanovení §120 odst. 1 věty první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle ustanovení §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst.1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
Povinnost důkazní (stejně jako povinnost tvrzení) uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud povinen účastníky ve smyslu §5 o. s. ř. poučit (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Odo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, dále rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. §211 o. s. ř.).
V projednávané věci odvolací soud rozhodl v neprospěch žalobkyně z důvodu neunesení jejího důkazního břemene o tom, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila, aniž by žalobkyni – jak vyplývá z obsahu spisu (zejména z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 29. dubna 2004 – č.l. 147 spisu) - ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. poučil o její procesní povinnosti označit důkazy k prokázání jejího tvrzení o výrobě kontejnerů a upozornil o následcích nesplnění této výzvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod číslem 209, dále shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem 49). Také tímto svým nesprávným postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za situace, kdy odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty před středníkem) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se mohl zabývat dovoláním z pohledu dalších námitek dovolatele.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. srpna 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu