ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.226.2005.1
sp. zn. 32 Odo 226/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce D. K., proti žalovaným 1) O. H., podnikateli, 2) L. B., podnikateli, o zaplacení částky 450 617,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 270/97, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2004, č.j. 16 Co 99//2004-129, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2004, č.j. 16 Co 99//2004-129, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v pořadí druhým usnesením ze dne 31. května 2004, č. j. 16 Co 99/2004-129 (stejně jako v pořadí prvním usnesením ze dne 11. září 2002, č. j. 19 Co 262/2002-73, které bylo nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 26. února 2003, sp. zn. I ÚS 687/02, zrušeno pro rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), odmítl pro opožděnost odvolání druhého žalovaného proti rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. září 1998, č. j. 10 C 270/97-28, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, veden závěry Ústavního soudu, posuzoval v odvolacím řízení včasnost podaného odvolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“). Odkazuje na své předchozí rozhodnutí, uvedl, že soud prvního stupně ustanovil usnesením ze dne 21. prosince 1998 v souladu s ustanovením §29 odst. 2 o. s. ř. opatrovnicí druhého žalovaného (dále též jen „žalovaný“) L. B., které současně s tímto usnesením doručil žalobu, rozsudek pro zmeškání a odvolání prvního žalovaného do výroku o nákladech řízení. Opatrovnice byla žalovanému ustanovena jako osobě neznámého pobytu, a to za situace, kdy mu bylo v dubnu a v květnu roku 1998 doručováno do vlastních rukou na adresu P. (včetně předvolání k jednání, na němž byl vydán rozsudek pro zmeškání), avšak zásilka obsahující rozsudek pro zmeškání byla v říjnu a v listopadu téhož roku poštou vrácena s poznámkou, že adresát není na uvedené adrese již několik měsíců k zastižení. Jako nedoručená se poštou soudu vrátila i následná zásilka adresovaná na adresu do Č., kterou soud zjistil jak z výpisu z živnostenského rejstříku, tak z aktuální zprávy Policie ČR, Centrální evidence obyvatel. Opakované ustanovení opatrovnice usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. dubna 1999 označil odvolací soud za nadbytečné a ne zcela v souladu s §29 odst. 2 o. s. ř., nepovažoval je však za vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož rozhodnutí o ustanovení opatrovnice nebylo napadeno odvoláním a zůstalo i v době běhu odvolací lhůty nezměněno, odvolací soud, vycházeje z ustanovení §171 odst. 2 o. s. ř., nepřisvědčil námitce žalovaného, že do doby uplynutí lhůty k odvolání nebyla L. B. jeho opatrovnicí, a posoudil doručení napadeného rozsudku jmenované (k čemuž podle obsahu spisu došlo dne 28. prosince 1998 a opětovně dne 21. dubna 1999) jako řádné. Za této situace začala žalovanému běžet lhůta k podání odvolání proti rozsudku pro zmeškání dnem následujícím po doručení rozsudku opatrovnici. Pokud žalovaný podal odvolání až dne 28. února 2002, učinil tak až po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty k jeho podání. Odvolací soud proto jeho odvolání odmítl jako opožděné.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Namítá, že soud prvního stupně pochybil, pokud mu doručoval na adresu, o níž mu bylo ze spisu známo, že se na ní nezdržuje. Za situace, kdy měl soud z přednesu zástupkyně jednoho z účastníků vědomost o místě jeho pobytu, nebyly podle dovolatele splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka ve smyslu §29 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může předseda senátu ustanovit opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám. Tímto nesprávným postupem, jímž mu byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., se soud prvního stupně dle jeho názoru dopustil podstatné vady řízení, pro kterou měl odvolací soud jeho rozsudek ze dne 11. září 1998 zrušit a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Vada při doručování však nebyla podle dovolatele, provádějícího podrobnou rekapitulaci příslušné části obsahu jeho ústavní stížnosti, jediným procesním pochybením soudu prvního stupně. Dovolatel soudu prvního stupně dále zejména vytýká, že vůči němu rozhodl, aniž byl proti jeho osobě podán řádný návrh ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. , které mimo jiné požaduje, aby návrh obsahoval mimo jiné i bydliště účastníka, což splněno nebylo. Konečně se podle dovolatele dopustil soud prvního stupně podstatné vady řízení tím, že rozhodl rozsudkem pro zmeškání, aniž byly splněny podmínky pro jeho vydání ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř. Rovněž tak tvrdí, že došlo k porušení §153b odst. 3 o. s. ř., neboť rozšířením žaloby vůči němu a pozdějším zpětvzetím žaloby vůči prvnímu žalovanému došlo ke změně právního poměru mezi účastníky na straně žalované.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o opožděnosti odvolání žalovaného, jelikož bylo podáno až po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty k jeho podání. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť má za to, že řízení nebylo dovolatelem tvrzenou vadou řízení o odnětí možnosti jednání před soudem postiženo. Námitky, jimiž dovolatel soudu prvního stupně vytýkal nedostatečný postup při šetření o pobytu žalovaného před ustanovením opatrovníka podle §29 o. s. ř., označil za ryze účelové. Poukazuje na konkrétní soudní judikaturu uvedl, že v daném případě šlo o řádné ustanovení opatrovníka, jemuž předcházelo řádné šetření soudu prvního stupně o tom, zda jsou dány předpoklady tohoto postupu řízení či nikoliv. Tvrdí, že sám žalovaný úmyslně zapříčinil situaci, kdy mu nebylo možné doručovat na adresu jeho trvalého pobytu, na které se nezdržoval, protože v příslušné evidenci nenahlásil změnu trvalého bydliště s cílem mařit soudní řízení vedené proti němu a vyhýbat se spravedlnosti. Žalobce dále zastává názor, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly v souzené věci splněny, jelikož předvolání k jednání i žaloba byly žalovanému řádně doručeny. Podle mínění žalobce by měl být předmětem dovolacího přezkumu pouze závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání žalovaného a nikoli další námitky dovolatele.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech usnesení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž v případě přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají. Jinak je tomu však s vadami vyjmenovanými v §237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu (tzv. zmatečnosti), kdy dovolatel namítal, že mu nesprávným postupem soudu prvního stupně (ustanovením opatrovnice B., jíž byl doručen rozsudek pro zmeškání) byla odňata možnost jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.].
Ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Podle ustanovení §204 odst. 1 věty první o. s. ř. se odvolání podává do 15 dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Do běhu lhůty k podání odvolání se nezapočítává den, kdy bylo účastníku (jeho zástupci s procesní plnou mocí) doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §57 odst. 1 o. s. ř.). Protože jde o lhůtu procesní, postačí, je-li posledního dne odvolání podáno u soudu, předáno k poštovní přepravě nebo sepsáno u soudu do protokolu.
Nejvyšší soud již v rozsudku zveřejněném pod číslem 19/68 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek judikoval, že jen řádné a předpisům vyhovující doručení rozhodnutí má ten důsledek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, které je doručováno.
Posoudit včasnost podaného odvolání znamená zkoumat, zda a kdy bylo předmětné rozhodnutí řádně doručeno a zda bylo odvolání podáno v zákonné lhůtě, přičemž v rámci posuzování otázky doručení je třeba i zkoumat, zda bylo doručeno účastníku nebo jeho zástupci s procesní plnou mocí, což odvolací soud podle odůvodnění dovoláním napadeného usnesení učinil.
Odvolací soud dospěl v souzené věci k závěru, že žalovaný, který podal odvolání proti rozsudku pro zmeškání dne 28. února 2002, tak učinil až po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty, jelikož tato lhůta mu počala běžet ode dne následujícího po řádném doručení rozsudku jeho opatrovnici dne 28. prosince 1998. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně ustanovil žalovanému opatrovnici zcela v souladu s ustanovením §29 odst. 2 o. s. ř. jako osobě, jejíž pobyt není znám. Podle odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí tak učinil po té, kdy v dubnu a v květnu roku 1998 bylo žalovanému doručováno do vlastních rukou (včetně předvolání k jednání, při němž byl vydán rozsudek pro zmeškání) na adresu P., avšak zásilka obsahující předmětný rozsudek byla v říjnu a v listopadu téhož roku poštou vrácena s poznámkou, že adresát na uvedené adrese není již několik měsíců k zastižení. Posléze pak byla soudu poštou vrácena s poznámkou „odstěhován bez udání adresy“ i zásilka adresovaná na adresu Č., kterou soud zjistil jak z výpisu z živnostenského rejstříku, tak z aktuální zprávy Policie ČR, Centrální evidence obyvatel.
Ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) určuje, že pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu ustanovit opatrovníka také účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo který není schopen se srozumitelně vyjadřovat.
Podle ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. lze ustanovit opatrovníka účastníku, který má procesní způsobilost, avšak nemůže se řízení účastnit a vykonávat tak práva a povinnosti účastníka řízení nebo se sice může řízení účastnit, ale práva a povinnosti účastníka řízení není schopen vykonávat řádně. Předpokladem pro ustanovení opatrovníka podle tohoto ustanovení není (na rozdíl od úpravy obsažené v §29 odst. 1 o. s. ř.) nebezpečí z prodlení. Důvod, pro který se účastníku opatrovník ustanovuje, však musí být spolehlivě prokázán (shodně v právní teorii srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, strana 85). Požadavek, aby soud přistoupil k ustanovení opatrovníka účastníku řízení podle ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. vždy až po předchozím šetření o tom, zda jsou splněny předpoklady pro takový postup, je trvale a standardně uplatňován též v soudní praxi (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 21/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle právního závěru formulovaného Nejvyšším soudem v rozsudku zveřejněném pod číslem č. 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,byl-li účastníku řízení ustanoven opatrovník, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky formulované v ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř., a uvedené mělo za následek, že soud nejednal s účastníkem nebo s jiným jeho zástupcem (například s jeho zákonným zástupcem nebo s kolizním opatrovníkem), jde o případ, kdy účastníku byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. Předpoklady pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 2 o. s. ř. nejsou splněny, jestliže soud před vydáním rozhodnutí neprovedl odpovídající šetření o pobytu účastníka, jehož pobyt není znám. Ke zodpovězení otázky, zda je znám jiný pobyt účastníka na území České republiky, přitom není dostačující pouhé vyžádání zprávy z Centrální evidence obyvatel.
Ze spisu (srov. nedoručené zásilky na č.l. 31 a 37) se podává, že soud prvního stupně doručoval žalovanému rozsudek opakovaně neúspěšně na adresu P. prostřednictvím pošty, od které se mu dne 19. října 1998 a 23. října 1998 vrátily předmětné zásilky jako nedoručené zpět s poznámkou, že adresát na uvedené adrese není již několik měsíců k dostižení, resp. se na ní již několik měsíců nezdržuje. Na tutéž adresu soud žalovanému neúspěšně doručoval i další korespondenci (srov. nedoručená zásilka označená „odv.+ přípis“ na č.l. 39).
Na č.l. 41 spisu je žurnalizována kopie výpisu ze živnostenského rejstříku M. ž. ú. B. u P. ze dne 18. března 1998, v němž je jako trvalé bydliště žalovaného uvedena adresa Č. Tatáž adresa je vyplněna ve výpisu z Centrální evidence obyvatel, který je založen ve spisu na č.l. 44.
Na č.l. 46 spisu je založena zásilka označená „odvol.výzva“ doručovaná soudem na adresu Č., odkud se vrátila soudu jako nedoručená zpět s poznámkou pošty, že se adresát odstěhoval bez udání adresy.
Na č.l. 48 spisu se nachází usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. prosince 1998, jímž soud ustanovil žalovanému jako osobě neznámého pobytu opatrovnici L. B., s vyznačenou právní mocí dne 20. ledna 1999. Opětovně o ustanovení uvedené opatrovnice žalovanému rozhodl tentýž soud usnesením ze dne 13. dubna 1999 (č.l. 56 spisu) s vyznačenou právní mocí dne 11. května 1999.
Rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. září 1998 byl opatrovnici L. B. doručen podle doručenky na č.l. 47 spisu dne 28. prosince 1998 a posléze opětovně dne 21. dubna 1999 (srov. doručenku na č.l. 55 spisu). Žalovanému uvedené rozhodnutí podle obsahu spisu doručováno nebylo.
V protokolu o jednání ze dne 9. března 1998 konaného u Obvodního soudu pro Prahu 6 (č.l. 22 spisu) je zaprotokolováno mimo jiné sdělení právního zástupce prvního žalovaného, že se L. B. zdržuje na adrese u J. V., T., okres P., na což poukazuje i dovolatel. Za situace, kdy soudu prvního stupně byla podle obsahu spisu známa tato adresa, měl se před ustanovením opatrovnice žalovanému pokusit doručit jím vydaný rozsudek pro zmeškání i na tuto adresu, případně provést ještě další možné šetření o skutečném pobytu žalovaného. Pokud tak neučinil, nelze než dospět k závěru, že před vydáním rozhodnutí o ustanovení opatrovnice neprovedl odpovídající šetření o pobytu žalovaného, jehož pobyt mu nebyl znám a že důvod, pro který byla žalovanému ustanovena opatrovnice, nebyl spolehlivě prokázán. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že soud následně, konkrétně v dubnu a v květnu roku 1998 (viz shora), úspěšně žalovanému doručoval na jinou adresu (P.).
Tím, že soud prvního stupně rozhodl o ustanovení opatrovnice žalovanému, aniž řádně prověřil splnění předpokladů pro přijetí takového opatření, a uvedené mělo za následek, že dále jednal pouze s touto opatrovnicí, odňal vskutku žalovanému nesprávným postupem v průběhu řízení možnost před soudem jednat a tuto vadu nezhojil v další fázi řízení ani odvolací soud.
Za této situace nelze posoudit doručení rozsudku soudu prvního stupně žalovanému jako řádné, a proto závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání žalovaného nemůže obstát. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.), v němž se soud bude zabývat i dalšími námitkami dovolatele.
Právní názor odvolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. září 2005
JUDr. Miroslav G a l l u s, v. r.
předseda senátu