ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.246.2003.1
sp. zn. 32 Odo 246/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce J. R., proti žalovaným 1. M. H., zastoupené, advokátkou, a 2. J. L., o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 136/99, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. září 2002 č. j. 19 Co 543/2000-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. září 2002 č.j. 19 Co 543/2000-85 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou domáhal se žalobce původně na žalovaném J. H. zaplacení 150 000 Kč spolu s 9% úrokem z prodlení p.a. od 1.10.1995 do zaplacení. K odůvodnění nároku tvrdil, že dne 28.6.1995 poskytl žalovanému půjčku ve výši 220 000 Kč, splatnou dne 30.9.1995. Žalovaný však uhradil pouze 70 000 Kč, zbytek dluhu sice uznal 27.10.1996, avšak nezaplatil.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 2. května 2000 č. j. 7 C 136/99-47 uložil původnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci 150 000 Kč s 6% úrokem z prodlení od 1.10.1995 do zaplacení, zastavil řízení v rozsahu požadovaných 3% úroků a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce podle §657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), na základě které žalobce poskytl žalovanému 220 000 Kč, žalovaný dosud mu vrátil pouze 70 000 Kč, s úhradou zbývajících 150 000 Kč je v prodlení od 1.10.1995. Dovodil proto oprávněnost uplatněného nároku včetně úroků z prodlení.
Rozsudek napadl odvoláním původní žalovaný, soudu prvního stupně vytkl, že se nevypořádal s některými rozpory v účastnických výpovědích žalobce, že rozsudek je zčásti nepřezkoumatelný a že některé skutkové závěry soud učinil bez opory v dokazování, přičemž přetrvávají pochybnosti o aktivní legitimaci žalobce v řízení. Navrhl, aby rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení žalovaný zemřel, Krajský soud v Brně jako soud odvolací v řízení pokračoval s dědici zemřelého, s první žalovanou a druhým žalovaným. Rozsudkem ze dne 4. září 2002 č. j. 19 Co 543/2000-85 odvolací řízení v rozsahu odvolání první žalované do částky 75 000 Kč s 6% úrokem z prodlení od 1.10.1995 do zaplacení zastavil (bod I výroku), dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že první žalovaná a druhý žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s 6% úrokem z prodlení od 1.10.1995 do zaplacení (bod II výroku), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Odvolací soud měl dosud učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a ztotožnil se s jeho závěrem o povinnosti původního žalovaného zaplatit žalobci dlužnou částku spolu s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že první žalovaná vzala odvolání zpět, vypořádal se odvolací soud s tímto zpětvzetím tak, že zastavil řízení ohledně odvolání první žalované „do částky 75 000 Kč s 6% úrokem z prodlení od 1.10.1995“ a dále již s ohledem na úmrtí žalovaného se musel zabývat i dědictvím a tím, jak bylo vypořádáno. Uvedl, že je nepochybné, že dluh 150 000 Kč vznikl za trvání manželství zůstavitele s první žalovanou a patřil do společného jmění manželů (dále též „SJM“). Pak polovinu hradí zůstavitelova manželka z titulu vypořádání SJM a druhá polovina patří do dědictví. Podle §175x občanského soudního řádu platí, že objeví-li se dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede. Dluh zde tedy je, ale sám o sobě již nebude v dědickém řízení projednáván. Dědicové mají postavení „solidárních společníků“ a zároveň v řízení postavení nerozlučných společníků. Na základě uvedeného proto odvolací soud zpětvzetí odvolání první žalovanou vztáhl k povinnosti zaplatit polovinu uplatněné částky s příslušenstvím, náležející jí z titulu vypořádání SJM, k zaplacení druhé poloviny dluhu (spadající do dědictví), tj. 75 000 Kč s příslušenstvím, zavázal oba dědice – oba žalované - společně a nerozdílně a v tomto rozsahu proto rozsudek soudu prvního stupně změnil. Poznamenal, že se neuplatní zásada dle §470 odst. 2 obč. zák., tu by bylo třeba použít až v případném řízení mezi dědici samotnými o náhradu toho, co musel jeden z nich věřiteli uhradit.
Rozsudek odvolacího soudu napadla první žalovaná dovoláním v celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání opírala o ustanovení §238a odst. 1 písm. f), §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o. s. ř.“), jako dovolací důvod tvrdila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně aplikoval zejména §470 odst. 1 a 2 obč. zák., pokud učinil závěr, že odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele je odpovědností solidární, a dále pokud dovodil rozsah zpětvzetí odvolání k polovině dluhu. Pokud, jak uvedla, v řízení o dědictví, jehož čistá hodnota činila 261 025 Kč, nabyla majetek v ceně 23 725 Kč, pak tato částka je limitem její odpovědnosti za dluhy zůstavitele, konkrétní míru odpovědnosti obou dědiců je pak třeba určit podle poměru toho, co z dědictví každý z nich nabyl. Pokud pak brala odvolání za sebe zpět, pak odvolací řízení mělo být zastaveno právě ohledně zaplacení částky, kterou ona odpovídá jakožto jeden z dědiců za dluh zůstavitele, nepřipadalo v úvahu dluh řešit v rámci zaniklého SJM. Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 2. května 2000.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §238 odst. 1 písm. a) a §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Poté Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V daném případě dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávnost jeho názoru, že polovinu dluhu má hradit z titulu vypořádání SJM, a rozpor jeho závěrů s ustanovením §470 odst. 1 a 2 obč. zák. Odvolací soud vzal za prokázaný závazek žalovaného J. H., který zemřel 9.10.2000, zaplatit předmětných 150 000 Kč spolu s úroky z prodlení od 1.10.1995. Soud dovodil, že pokud došlo mezi ním a žalobcem dle potvrzení ze dne 28.6.1995 k uzavření smlouvy o půjčce, stalo se tak za trvání manželství a proto dluh takto vzniklý je dluhem společným obou manželů a patří do společného jmění manželů.
K tomu je třeba uvést, že podle článku VIII.2 přechodných ustanovení zákona č. 91/1998 Sb. platí, že věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů a pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. Podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. v uvedeným zákonem novelizovaném znění platí, že součástí SJM jsou ty závazky, které vznikly některému z manželů nebo oběma manželům společně za trvání manželství, s výjimkou závazků, týkajících se majetku, který náleží výlučně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Podle §144 obč. zák. pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří SJM. Závazky, které tvoří SJM, plní oba manželé společně a nerozdílně (§145 odst. 3 obč. zák.). Zanikne-li SJM, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku jsou stejné a že závazky obou manželů, vzniklé za trvání manželství, jsou povinni manželé splnit rovným dílem (§149 odst. 2 obč. zák.). Podle §175l odst. 1 o. s. ř. má-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví (nyní SJM), soud rozhodne o obecné ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Pokud je zde skutečnost, jež zůstala sporná mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců, postupuje soud podle §175k odst. 3 o. s. ř., tj. že v případě sporných aktiv či pasiv se omezí jen na zjištění jejich spornosti, jinak k nim nepřihlíží.
Z uvedeného vyplývá, že úvaha odvolacího soudu, jenž dovozuje odpovědnost první žalované jako pozůstalé manželky za polovinu zůstavitelova dluhu, se opírá pouze v obecné rovině o povahu vlastního institutu SJM a přehlíží, že ne každý závazek lze považovat za součást SJM, dále že SJM v daném případě zaniklo a rozhodnutím soudu bylo – byť pro účely zjištění majetku zůstavitele – určeno, co patří do SJM, co z něho se zařazuje do dědictví a co zůstává z něho výhradně pozůstalé manželce. Obecně pak přitom platí, že pokud dluh či jeho část nebyl zařazen k té části majetku (včetně práv a závazků), jež pozůstalému manželi připadlo (zůstalo) z předmětu zaniklého SJM, pak takový dluh (jeho část) přešel na dědice. Závěr odvolacího soudu proto není úplný pro konkrétní danou věc, pokud zcela pominul před tím již skončené dědické řízení a jeho výsledek a nevypořádal se s ním. Proto jej ani nelze shledat jako správný.
Pokud dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zavázal oba žalované jako dědice k povinnosti uhradit žalobci druhou polovinu dluhu (75 000 Kč s příslušenstvím) společně a nerozdílně, své rozhodnutí opřel o závěr, že – vzhledem k tomu, že dluh v dědictví projednán nebyl - dědicové mají „postavení solidárních společníků“, proto je stíhá povinnost hradit dluhy společně a nerozdílně. Věřitelé jsou tak chráněni – jak soud dále poznamenal - před zkrácením svých práv dohodami dědiců a ustanovení §470 obč. zák. se tak nepoužije.
Tento závěr odvolacího soudu je však nesprávný a v rozporu s uvedeným ustanovením §470 odst. 2 obč. zák.
Žalobce v odvolacím řízení tvrdil, že svou pohledávku v dědickém řízení uplatnil. O tom, jak s ní bylo naloženo, odvolací soud nezjišťoval, vlastní rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově o dědictví z 10.7.2001, založené ve spise, není z tohoto pohledu postačující pro konstatování, že „dluh vypořádán nebyl“.
Je třeba obecně připomenout, že podle §175y odst. 2 o. s. ř. nebrání tomu, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, z něhož rozhodnutí o dědictví vzešlo, aby se domáhal svého práva žalobou. Dědici odpovídají podle §470 obč. zák. za všechny dluhy zůstavitele, a to až do výše ceny nabytého dědictví bez ohledu na to, zda takové dluhy byly nebo nebyly do pasiv dědictví zařazeny. Přechod dluhů zůstavitele na dědice přitom vyplývá z ustanovení §579 odst. 1 obč. zák., podle něhož smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Ustanovení §470 obč. zák. pak jen dále upravuje míru odpovědnosti dědiců (do výše ceny nabytého dědictví) a jejich poměr na této odpovědnosti (podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví).
Rozhodnutím soudu může být více dlužníkům uloženo splnit dluh společně a nerozdílně jen tehdy, jestliže to vyplývá z právního předpisu nebo dohody účastníků anebo z povahy plnění. Více dědiců, jak plyne z výše uvedeného, nemá podle právního předpisu povinnost splnit zůstavitelův peněžitý dluh společně a nerozdílně, neboť podle ust. §470 odst. 2 obč. zák. odpovídají za zůstavitelovy dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. Pokud odvolací soud přesto oběma žalovaným jako dědicům uložil plnit zbývající část dluhu výrokem svého rozsudku společně a nerozdílně, bez toho, že by vyšel z jejich poměrů na dluhu, jak z uvedeného ustanovení plyne, jeho rozhodnutí není správné.
Lze tedy shrnout, že povinnost dědice uhradit zůstavitelovy dluhy je omezena cenou zanechaného majetku. Připadá-li dědictví více dědicům, má každý z nich za povinnost uhradit každý z dluhů, dědictví tížících, podle poměru ceny toho, co z dědictví nabyl, k ceně celého dědictví a do výše ceny nabytého dědictví. Dědici tedy za dluhy zůstavitele, pokud již bylo rozhodnuto o nabytí dědictví v dědickém řízení rozhodnutím soudu dle §175q o. s. ř., neodpovídají společně a nerozdílně a rozhodnutí odvolacího soudu je proto nesprávné.
Naproti tomu lze se ztotožnit s tím, co uvedl odvolací soud k dohodám dědiců a ochraně věřitelů. Dohoda o vypořádání dědictví upravuje jen právní vztahy mezi dědici navzájem a nemůže se týkat (a ovlivnit práva) třetích osob, zejména zůstavitelových věřitelů. Dohoda dědiců, v níž by upravili odpovědnost za dluhy zůstavitele odlišně od právní úpravy této odpovědnosti v §470 obč. zák. bez souhlasu věřitelů, by zavazovala jen dědice, z nichž každý by odpovídal i nadále za dluhy zůstavitele podle poměru daného ust. §470 odst. 2 obč. zák.
Na základě shora uvedeného je třeba uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn dovolatelkou důvodně. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že dovolatelka v průběhu řízení před odvolacím soudem vzala odvolání za sebe zpět. I při hodnocení tohoto úkonu však odvolací soud pochybil.
Odvolací soud svým rozhodnutím vedle toho, že první žalovanou zavázal spolu s druhým žalovaným k úhradě části uplatněného nároku, zčásti zastavil odvolací řízení ohledně odvolání první žalované do zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím. Učinil tak na základě přednesu právního zástupce první žalované, učiněného při jednání dne 26.6.2002, jak je zachycen v protokolu z tohoto jednání: „my na odvolání podaném právním předchůdcem J. H. netrváme, toto odvolání za M. H. bereme zpět.“.
Podle ustanovení §207 odst. 2 o. s. ř. dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možné vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Vzal-li někdo odvolání zpět, nemůže je podat znovu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. května 1997 sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 69/1997, jakož i v dalších svých rozhodnutích, vysvětlil, že každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv.
Občanský soudní řád nemá speciální ustanovení o obsahových a formálních náležitostech zpětvzetí odvolání. I pro tento dispozitivní úkon tak platí ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř., přičemž o zpětvzetí odvolání půjde pouze tehdy, jestliže projev účastníka nezanechává pochybnosti o svém obsahu a smyslu – jednoznačně a způsobem nevzbuzujícím pochybnost odvolatel vyjádří, že nadále nežádá, aby jeho odvolání bylo věcně projednáno.
Jelikož z protokolu o odvolacím jednání konaném 26. června 2002, je nepochybné, že první žalovaná procesní úkon, jímž vzala zpět (za svou osobu) odvolání směřující proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo jejímu zemřelému manželovi uloženo zaplatit žalobci 150 000 Kč s 6% úrokem z prodlení od 1.10.1995 do zaplacení, učinila, aniž by zde byly pochybnosti o obsahu a smyslu tohoto úkonu, nelze než dospět k závěru, že vzala zpět odvolání v celém rozsahu, v němž jí původně předchůdcem napadený rozsudek váže, nikoli jen pro určitou jeho část, jak si odvolací soud dovodil. Protože i závěr o solidární odpovědnosti obou žalovaných, jak shora uvedeno, je nesprávný, bude na soudu, aby jednoznačně (i z hlediska případného výkonu rozhodnutí) vymezil, v jakém rozsahu řízení pro zpětvzetí odvolání zastaví.
Dovolací soud proto napadený rozsudek podle §243b odst. 1 o. s. ř. zrušil v celém jeho rozsahu, tedy i pokud jím bylo rozhodnuto vůči druhému žalovanému, s použitím §242 odst. 2 písm. c) a d) o. s. ř., a to i vzhledem k odvolacímu soudu založenému (byť – jak plyne shora – nesprávně) postavení obou žalovaných jako nerozlučných účastníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), a podle §243b odst. 2 prvé věty o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž bude zároveň rozhodnuto i o nákladech tohoto dovolacího řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. února 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu