ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.27.2005.1
sp. zn. 32 Odo 27/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně P. e., a.s., proti žalovanému Ing. Z. H., podnikateli, o zaplacení 108.875,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 398/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2004, č.j. 28 Co 153/2004-207, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení dlužné částky za dodávku elektřiny, kterou mu jako odběrateli, s nímž uzavřela smlouvy o dodávce elektřiny do příslušného odběrného místa, vyúčtovala podle podmínek smlouvy splatnými fakturami v celkové výši 108.875,30 Kč (faktura č. 10038395 z 13.5.1996 na částku 47.763,70 Kč, faktura č. 10038396 z 13.5.1996 na částku 65.440,- Kč, faktura č. 10038396 z 4.6.1996 na částku –6.691,30 Kč a faktura č. 10038395 z 22.7.1996 na částku 2.362,90 Kč), což však žalovaný neuhradil.
Obvodní soud pro Prahu 4, [jsa vázán závazným právním názorem Městského soudu v Praze o pasivní legitimaci žalovaného v usnesení ze dne 26. září 2001, č.j. 11 Co 196/2001-60, který zrušil v pořadí jeho první zamítavý rozsudek ze dne 31. října 2000, č.j. 11 C 398/99-40, a poté, co tentýž odvolací soud usnesením ze dne 14. října 2002, č.j. 11 Co 285/2002-113, zrušil i v pořadí jeho druhý zamítavý rozsudek ze dne 19. března 2002, č.j. 11 C 398/99-87, s tím, jaké skutečnosti je třeba objasnit a posoudit], v pořadí třetím rozsudkem ze dne 26. září 2003, č.j. 11 C 398/99-180, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni žalovanou částku 108.875,30 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (bod II. výroku) a rozhodl o povinnosti obou účastníků řízení podílet se jednou polovinou, t. j. částkou 7.245,- Kč, na nákladech znalečného ve výši 14.490,- Kč (bod III. výroku).
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2004, č.j. 28 Co 153/2004-207, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. září 2003 ve výroku o věci samé (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému uložil zaplatit České republice částku 14.490,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně si v souzené věci opatřil dostatek skutkových zjištění a správně zjistil i skutkový stav. Odlišný právní názor odvolacího soudu, že mezi účastníky jde o vztah podléhající režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nemá podle odvolacího soudu vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně, a není ani v rozporu s názorem odvolacího soudu o pasivní legitimaci žalovaného, který prvoinstanční soud plně respektoval. Z předložených kupních smluv o dodávce elektřiny maloodběrateli ze dne 14. listopadu 1994 a ze dne 27. října 1995 jednoznačně vyplývá, že smluvní stranou jako odběratel je žalovaný coby podnikatel, který je v ní řádně označen a jsou v ní uvedeny i údaje o bankovním styku i adresa pro zasílání faktur. K tvrzení žalovaného, že smlouvu uzavíral v zastoupení města P., případně že ji uzavřel ve prospěch této osoby, odvolací soud nepřihlédl pro rozpor s jazykovým projevem obsahu obou smluv. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil ani odvolací námitce žalovaného o neplatnosti kupních smluv pro omyl v osobě odběratele se zdůvodněním, že omyl ve vůli by byl právně významným jen tehdy, jestliže by žalobkyně omyl vyvolala anebo musela o něm vědět, což dovodit ze žádných okolností nelze, a to i s přihlédnutím k tomu, že údaje o odběrateli uvedl sám žalovaný. Souhlas vlastníka dotčené nemovitosti pak žalovaný ve smlouvě učinil písemně jako jím pověřený správce. Odvolací námitky žalovaného v tom směru, že uzavřel se žalobkyní smlouvy o dodávce elektřiny do objektu, který je ve vlastnictví města P. a v němž vykonával správcovskou činnost, dále že vlastník objektu, který si vedl účetnictví, neobdržel pro zaúčtování faktury, že sporné faktury obdržel žalovaný až po ukončení správy objektu, že upomínky nebyly zaslány novému správci, posoudil odvolací soud v souzené věci za právně nerozhodné, a proto k nim nepřihlédl.
Za rozhodné skutečnosti ve sporu o zaplacení ceny za dodávku elektřiny odvolací soud označil uzavření smlouvy o dodávce elektřiny mezi účastníky, dále dodání elektřiny na základě této smlouvy odběrateli a včasné a řádné nezaplacení ceny za dodávku elektřiny. Ohledně těchto skutečností žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně unesla důkazní břemeno, naopak prokázáno nebylo, že by vlastník nemovitosti, případně nový správce nemovitosti, dluh zaplatili. Jelikož žalovaným navržené důkazy k prokázání tohoto tvrzení nesměřovaly, nelze podle odvolacího soudu soudu prvního stupně vytýkat, že je neprovedl. Okolnost, že odběr elektřiny nerealizoval odběratel pro sebe, označil odvolací soud za zcela nerozhodnou a rovněž tak z uzavřené kupní smlouvy nezjistil povinnost zasílat faktury vlastníku nemovitosti. Jako nedůvodnou rovněž posoudil námitku žalovaného, že faktury měly být zaslány novému správci objektu, jelikož šlo o faktury za dodávku elektřiny za období trvání smlouvy se žalovaným. V souzené věci žalovaný nenamítal nesprávnost výše nedoplatku vyčísleného ve fakturách, nýbrž nesprávnou adresu odběratele, což žalobkyně opravila. Žalobkyně tedy fakturovala řádně a jelikož žalovaný faktury neuhradil ve lhůtě splatnosti tam uvedené, vznikl žalobkyni nárok i na úroky z prodlení.
Jako nedůvodnou odvolací soud posoudil i námitku promlčení vznesenou žalovaným, jelikož žaloba byla podána včas, konkrétně dne 27. července 1999, tj. před uplynutím čtyřleté promlčecí doby, jež počala běžet od splatnosti pohledávek, tj. dnem 22. července 1996. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, maje ho za přípustné ve smyslu poučení odvolacího soudu a na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nedostatky při provádění dokazování, jichž se měly dle jeho tvrzení dopustit zejména tím, že neprovedly jím navržené důkazy (výslech svědků), případně je nezhodnotily v jejich vzájemné souvislosti, v důsledku čehož nesprávně zjistily skutkový stav a věc i chybně právně posoudily.
Jako zásadní označil dovolatel tu skutečnost, že nerealizoval odběr elektřiny pro sebe, nýbrž pro nemovitost ve vlastnictví města P., v níž vykonával správcovskou činnost včetně vedení účetnictví a že předmětnou smlouvu o odběru elektrické energie podepsal jako správce domu z pověření uvedeného vlastníka. Tvrdí, že pokud by nejednal v zastoupení tohoto vlastníka nemovitosti, byly by obě smlouvy neplatné, jelikož by je s ohledem na absenci vlastnictví i bydlení či provozování živnosti nebyl oprávněn uzavřít. Pokud tedy odvolací soud z jazykového projevu na smlouvách dovodil, že je žalovaný uzavíral svým jménem, je tento jeho závěr v hrubém nesouladu s tím, že je svým jménem uzavřít nemohl. Soud se však otázkou platnosti smlouvy, ani oprávněností žalobkyně požadovat po něm úhradu odběru elektrické energie za třetí osobu – P. - nezabýval. Skutečnost, že žalovaný není vlastníkem předmětné nemovitosti a že jedná jako její správce, byla prokázána a tvrzení žalobkyně o tom, že o těchto skutečnostech nevěděla, označil za mylné a lživé.
Dovolatel dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že mu byly originály příslušných faktur řádně doručeny. Ačkoli od počátku řízení tuto skutečnost popíral a soud měl k dispozici zprávu auditora Ing. J. B. a znalecký posudek Mgr. J. Ř., tyto důkazy pominul a výslech uvedeného auditora a soudní znalkyně nepřipustil. Dovolatel tak setrval na tvrzení, že mu nebyly originály faktur nikdy doručeny a že jejich kopie obdržel od žalobkyně jako upomínku až dne 3. září 1997, kdy již správu předmětného objektu neprováděl, přičemž tyto kopie obsahovaly zřejmé nesprávnosti (chybná adresa odběrného místa a nesprávné označení elektroměrů). Tím, že uvedené doklady nebyly správně vyplněny a nešlo o originály, došlo podle dovolatele k porušení §§11, 33 a 34 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví v rozhodném znění, což odvolací soud zcela ignoroval.
Jelikož do účetnictví lze zaúčtovat pouze originály příslušných daňových a účetních dokladů a toto zaúčtování může provést jen podnikatelský subjekt uvedený v živnostenském listu nebo ve výpisu z obchodního rejstříku, nebo majitel nemovitosti, se kterou podniká, a tyto originály nebyly žalobkyní ke dni podání dovolání jakýmkoliv způsobem vlastníku nemovitosti či jejímu správci doručeny, nemohlo k vymáhání pohledávky soudní cestou dojít, jelikož žádná pohledávka nevznikla. V této souvislosti označil žalobu za zmatečnou a bezpředmětnou bez ohledu na otázku své pasivní věcné legitimace, když zastává názor, že pasivně legitimován není a že smlouvy jím podepsané jsou neplatné.
Do souvislosti s neprovedením navržených důkazů postavil dovolatel i odlišný názor odvolacího soudu o obchodněprávním charakteru předmětného vztahu, ačkoli jde mezi účastníky o občanskoprávní vztah, k čemuž dospěl i soud prvního stupně, a běží tak tříletá promlčecí doba.
Za neméně významné pro dovolací řízení a posouzení celého případu dovolatel označil i to, že vedl účetnictví pro činnost správce odděleně, účet pro inkaso plateb i provádění plateb byl veden městem P. Nejednalo se tedy o prostředky žalovaného, který také neobdržel jak žádné prostředky k úhradě elektrické energie od majitele nemovitosti, tak jakékoliv přeplatky od žalobkyně, které vracela ze složených záloh. Z toho je třeba podle dovolatele dovodit, že žalobkyně vracela přeplatky vlastníku objektu, a ne jemu, jak tvrdila, přesto však se domáhá zaplacení celé dlužné částky po něm a ne po vlastníku.
Odvolací soud nevzal podle dovolatele rovněž v úvahu, že žalovaná částka byla v rozporu se zákonem o účetnictví vyúčtována v jiném účetním období než kdy byla spotřebována a také to, že doklady vystavené žalobkyní neměly náležitosti účetního dokladu a nebyly vystaveny na odběratele elektrické energie, tedy na město P. jako podnikatelský subjekt. Dále pominul tu okolnost, že přenos nákladů souvisejících s příjmy jiného podnikatelského subjektu a daňová povinnost jsou nepřenositelné.
Za situace, kdy rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a jsou v rozporu jak s předloženými i navrhovanými důkazy, tak i s příslušnými ustanoveními zákona o účetnictví a zákona o dani z přidané hodnoty platnými v době vystavení faktur, a kdy je zřejmé, že žalovaný byl pouze správcem nemovitosti a nemůže nést povinnost za dlužníka, navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil. Není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem, jakož i jeho námitkami vytýkajícími soudům obou stupňů nedostatky při provádění dokazování.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud žádné právní pochybení odvolacího soudu neshledal.
Podle §15 odst. 2 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o S. e. inspekci, účinného v době vzniku vztahu mezi účastníky (tj. od 1. ledna 1995 do 31. prosince 2000) uzavírá dodavatel s odběratelem o dodávce elektřiny na každé odběrné místo písemnou smlouvu.
Podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení je žalobkyně v předmětných smlouvách o dodávce elektřiny označena jako dodavatel (prodávající) a žalovaný je v nich uveden jako odběratel (kupující). V těchto listinách se její účastníci mimo jiné dohodli, že dodavatel dodává odběrateli elektřinu v odběrném místě podle přihlášky k odběru elektřiny, která je součástí smluv, přičemž dodávka elektřiny se uskutečňuje podle Obchodních podmínek dodávky elektřiny maloodběratelům P., a.s. č. 1/1993, které jsou odběrateli známy a tvoří nedílnou součást smlouvy. Odvolací soud rovněž z uzavřených kupních smluv správně zjistil výslovnou dohodu účastníků o tom, že se jejich závazkový vztah ze smluv o dodávce elektřiny (dle již cit. zákona č. 222/1994 Sb.) bude řídit režimem obchodního zákoníku (v předmětných smlouvách je výslovná odvolávka na §262 odst. 1 obch. zák., podle něhož si strany mohou dohodnout, že jejich vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí obchodním zákoníkem). Dovolací soud se rovněž ztotožňuje s odvolacím soudem, který posoudil tvrzení žalovaného, že smlouvu uzavíral v zastoupení města P., případně ve prospěch této osoby, v rozporu s jazykovým projevem obsahu obou smluv, jelikož za použití výkladových pravidel projevu vůle obsažených v §266 obch. zák. nemůže uvedené tvrzení žalovaného obstát. Odvolací soud nepochybil ani tím, pokud posoudil jako nedůvodnou námitku odvolatele o neplatnosti kupních smluv z důvodu omylu v osobě odběratele, jelikož údaje o odběrateli uvedl do předmětných listin sám žalovaný a v nalézacím řízení nebyly zjištěny takové skutečnosti, za nichž lze posoudit právní úkon jako neplatný pro omyl (§49a občanského zákoníku).
Dovolatel se mýlí, pokud tvrdí, že předmětnou smlouvu o dodávce elektřiny nemohl uzavřít svým jménem s ohledem na absenci vlastnictví nemovitosti, bydlení v ní či provozování živnosti, když nemovitost byla vlastnictvím města P. a souhlas k uzavření smlouvy obdržel jako správce, jelikož ze žádného právního předpisu nevyplývá, že by ji za uvedeného stavu svým jménem uzavřít nemohl.
Lze proto považovat závěr odvolacího soudu o uzavření kupních smluv o dodávce elektřiny mezi účastníky řízení a to s jejich podřízeností režimu obchodníku zákoníku, za správný. Za této situace odvolací soud nepochybil, pokud vycházel ze čtyřleté promlčecí doby k uplatnění žalobního nároku podle §397 obch. zák. s počátkem jejího běhu ve smyslu §391 obch. zák. od splatnosti pohledávek, což nastalo 22. července 1999 a posoudil tak námitku promlčení žalobního nároku vznesenou žalovaným jako nedůvodnou.
Pokud jde o ostatní dovolací námitky, které ostatně dovolatel již uplatnil v odvolacím řízení (že vlastník objektu, který si vedl účetnictví, neobdržel pro zaúčtování faktury, že žalovaný obdržel sporné faktury až po ukončení správy objektu, že upomínky nebyly zasílány novému správci, otázka vracení přeplatků, nedostatky vytýkané dovolatelem z pohledu zákona o účetnictví, atd.), jsou pro závěr o pasivní legitimaci žalovaného a jeho povinnost zaplatit cenu dodané elektřiny právně nerozhodné. Odvolací soud se s těmito výhradami dovolatele v odůvodnění rozhodnutí zcela správně vypořádal, dovolací soud se s tímto jeho posouzením ztotožňuje a pro stručnost na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru odkazuje.
Dovolací soud se dále zabýval námitkami, jimiž dovolatel vytýkal soudům obou stupňů nedostatky při provádění dokazování a v podstatě tak mířil na jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Právo navrhovat důkazy patří mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení. V samotné skutečnosti, že v řízení nebyly provedeny některé z důkazů navržených žalovaným, však naplnění vady řízení spatřovat nelze, neboť občanský soudní řád neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, totiž rozhoduje ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (použitelného rovněž v odvolacím řízení – srov. §211 o. s. ř. ) soud, a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259).
Soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (tedy ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor. Za situace, kdy podle odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů soud prvního stupně neprovedl žalovaným navržené důkazy proto, že nesměřovaly k prokázání zaplacení vyfakturované ceny za dodávku elektřiny, nelze soudům v tomto směru žádné pochybení vytýkat.
Jestliže tedy soud prvního stupně a jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, i odvolací soud, dospěly k závěru, že provedení důkazů navržených žalovaným není ke zjištění skutkového stavu nutné (jelikož nesměřovaly k prokázání zaplacení vyfakturované ceny za dodávku elektřiny), využily svého práva daného jim v §120 odst. 1 o. s. ř. a v jejich postupu naplnění tzv. jiné vady řízení spatřovat nelze.
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nebyl naplněn. Za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), dovolání žalovaného, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. srpna 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu