ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.339.2004.1
sp. zn. 32 Odo 339/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A. G., a. s. v likvidaci, proti žalovanému I. L. B., o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 34/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2003 č. j. 18 Co 301/2003-56, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2003 č. j. 18 Co 301/2003-56 se s výjimkou výroku pod bodem II zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. března 2003 č. j. 33 C 34/2002 – 36 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 200.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 29. 4. 2000 do zaplacení, vycházeje ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 25. 4. 2000 kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem byl osobní automobil Volkswagen Passat za kupní cenu 200.000,- Kč. V rámci kupní smlouvy uzavřeli dohodu o tom, že právní režim kupní smlouvy podřizují obchodnímu zákoníku, a současně do ní vtělili i ujednání obsahující závazek žalovaného uhradit žalobkyni částku odpovídající kupní ceně předmětu smlouvy (200.000,- Kč), který označili jako smluvní pokutu pro případ, že po prodeji automobilu žalobkyní novému vlastníku vyjde najevo, že automobil byl v okamžiku prodeje žalobkyně ve vlastnictví leasingové společnosti nebo jakékoliv jiné osoby (původního vlastníka) než žalovaného a za splnění dalších podmínek, tj. že nový vlastník vydá automobil orgánům činným v trestním řízení, případně původnímu vlastníku a zároveň žalobkyně vrátí novému vlastníku kupní cenu. Žalobkyně prodala zmíněný automobil dne 29. dubna 2000 Ing. D. F. za kupní cenu 229.000,- Kč. Následně bylo vozidlo zadrženo Policií Spolkové republiky Německo s odůvodněním, že jde o vozidlo odcizené. Žalobkyně dne 5. 9. 2001 uzavřela s Ing. F. novou kupní smlouvu, na základě které se zavázala převzít předmětný automobil zpět a uhradit Ing. F. kupní cenu ve výši 229.000,- Kč. Soud prvního stupně žalobu zamítl, když sice kupní smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil jako platnou, včetně ujednání o smluvní pokutě, ale současně dovodil, že žalobkyně neprokázala splnění druhé ze stanovených podmínek pro vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty, totiž, že Ing. F. (novému vlastníku automobilu) vrátila kupní cenu. V souvislosti s tímto závěrem se soud prvého stupně již nezabýval námitkou žalovaného, že nebylo postaveno najisto, že automobil, který prodal žalobkyni, byl totožný s vozidlem, které následně bylo zadrženo policejními orgány Spolkové republiky Německo.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2003 č. j. 18 Co 301/2003-56 rozsudek soudu prvého stupně částečně změnil tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 200.000,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 26. 11. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I). Ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok pod bodem II). Současně změnil i výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV). Ztotožnil se se závěrem soudu prvého stupně o tom, že účastníci uzavřeli platnou kupní smlouvu podle §409 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) a v jejím rámci platně sjednali i smluvní pokutu. Na rozdíl od soudu prvého stupně však dovodil, že žalobkyně prokázala naplnění všech ujednání rozhodujících pro vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým napadl výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, tj. výrok pod bodem I. Především namítá neplatnost kupní smlouvy proto, že podle obchodního rejstříku, i znění samotné smlouvy, je zřejmé, že pouze předseda představenstva žalobkyně je oprávněn za ni jednat, tedy i podepsat kupní smlouvu; ten ovšem smlouvu nepodepsal [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dále vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav a na základě toho vydal „nespravedlivý rozsudek“. Podle dovolatele se odvolací soud, ani soud prvého stupně nezabývaly otázkou, zda vozidlo zadržené policejními orgány ve SRN je totožné s vozidlem, které bylo předmětem kupní smlouvy ze dne 25. 4. 2000. V té souvislosti považuje za nesprávné právní posouzení vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty a rovněž poukazuje na nesprávné právní posouzení platnosti kupní smlouvy. Navrhuje, aby dovolací soud žalobu zamítl a přiznal mu náklady řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je rovněž důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů a přihlédl rovněž k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( §242 odst. 3 o. s. ř.)
Námitka dovolatele týkající se neplatnosti kupní smlouvy z toho důvodu, že ji nepodepsal předseda představenstva žalobkyně, je neopodstatněná, neboť právnická osoba nemusí činit právní úkony pouze prostřednictvím svého statutárního orgánu. Právní úkony zavazující žalobkyni může činit i jiná osoba povřená určitou činností při provozování podniku za podmínek stanovených ustanovením §15 odst. 1 ObchZ.
Odvolací soud však řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ze zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení vyplývá, že odvolací soud přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§212 odst. 1 a 2 o. s. ř). Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a jestliže správné právní posouzení věci vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností.
Nedostatek rozhodujících skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř. Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Odvolací soud učinil závěr, že automobil, jenž byl vydán Ing. D. F. policejním orgánům Spolkové republiky Německo, byl totožný s automobilem, jenž byl odcizen německému státnímu příslušníkovi, poté kdy provedl důkaz potvrzením německé hraniční policejní inspekce, a odmítl další žalovaným navrhované důkazy ke zjištění totožnosti automobilu s odůvodněním, že tyto nemohou mít k odborné otázce větší vypovídací hodnotu, než technická expertiza provedená německou policií.
V projednávané věci se soud prvního stupně výslovně nezabýval otázkou totožnosti automobilu zadrženého německými policejními orgány s automobilem, jenž byl předmětem kupní smlouvy uzavřené účastníky, vzhledem k právnímu posouzení žalobkyní uplatněného nároku. V souvislosti s tím také nehodnotil (a neprovedl) důkaz potvrzením německé hraniční policejní inspekce.
Pro posouzení nároku žalobkyně je podstatné, zda automobil, který byl předmětem kupní smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným, je totožný s automobilem zadrženým (předaným) policejním orgánům Spolkové republiky Německo. Jestliže se touto skutkovou otázkou nezabýval soud prvního stupně a odvolací soud ji vyřešil ve prospěch žalobkyně, odepřel tak žalovanému možnost nechat správnost těchto skutkových zjištění přezkoumat.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst.1 a §243b odst. 2 věty první o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadené části, tj. ve výroku pod bodem I a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV) zrušil a v tomto rozsahu mu vrátil věc k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu