ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.361.2004.1
sp. zn. 32 Odo 361/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně T. C., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované … bance, a.s., o zaplacení 80 236,86 USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 74/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2003, č.j. 5 Cmo 222/2003-121, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 21. března 2002, č.j. 53 Cm 74/2001-41a, jímž žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 80 236,86 USD s příslušenstvím, byl zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2002, č.j. 5 Cmo 198/2002-69, a věc vrácena se závazným právním názorem soudu prvního stupně, rozsudkem ze dne 25. března 2003, č.j. 53 Cm 74/2001-98, zamítl žalobu na zaplacení 80 236,86 USD s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových tvrzení žalobkyně, která spornou částku požadovala z titulu zasílatelské smlouvy, a ze skutkových zjištění, že žalobkyně dne 14. 12. 1999 předala žalované dokumenty k doručení francouzské bance do konce lhůty splatnosti do 30. 12. 1999, žalovaná 21. 12. 1999 zaslala prostřednictvím České pošty, st. p. potřebné listiny do Francie letecky doporučeně, přičemž zásilka byla doručena příslušné francouzské bance až dne 5. 1. 2000, čímž nebyl akreditiv žalobkyni ve výši sporné částky proplacen. Z těchto skutkových zjištění dovodil, že mezi účastníky vznikla zasílatelská smlouva, ale vzhledem k tomu, že škoda vznikla žalobkyni dne 5. 1. 2000 a žalobu podala až dne 28. února 2001, tedy po marném uplynutí lhůty stanovené v §399 obch. zák., a žalovaná vznesla námitku promlčení, nárok z opožděného doručení listin žalobkyni nepřiznal. Dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět ani z titulu náhrady škody podle §415 a násl. obč. zák., neboť v jednání žalované nelze spatřovat jednání, které je v rozporu s chováním předcházet hrozícím škodám, když neporušila žádnou zákonnou, smluvní ani obecnou povinnost, zvolila-li k pro doručení dokumentů leteckou přepravu jako doporučenou zásilku prostřednictvím držitele poštovní licence. Neshledal žádné pochybení žalované ani podle §12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a ani podle §690 obch. zák., neboť se v daném případě nejedná o vztah z dokumentárního akreditivu, byla-li žalovaná banka ve vztahu k žalobkyni pouze avizující bankou.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003, č.j. 5 Cmo 222/2003-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena zasílatelská smlouva, avšak právo na uplatnění náhrady škody z opožděného doručení zásilky je promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že není třeba zkoumat, zda žalovaná porušila povinnosti podle §415 obč. zák., když mezi účastníky byl uzavřen smluvní vztah, avšak nárok z něho je promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že mezi účastníky se jedná o vztah, který je podřízen režimu dokumentárního akreditivu, neboť tím, že žalovaná převzala od žalobkyně akreditivní dokumenty v rámci oznámení o otevření dokumentárního akreditivu, převzala na sebe i povinnost tyto doklady přezkoumat s odbornou péčí, a je odpovědna za způsobenou škodu. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že se v dané věci nejedná o vztah, který je podřízen režimu dokumentárního akreditivu, a nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky vznikl smluvní vztah podřízený režimu zasílatelské smlouvy, poukazuje, že není splněna jedna ze základních podmínek vzniku takové smlouvy, a to závazek žalobkyně za obstarání přepravy zaplatit, když placené poplatky žalované bance ze strany žalobkyně se vztahovaly k realizaci dokumentárního akreditivu, nikoliv doručení předmětných dokumentů zahraniční bance. V případě posuzování odpovědnosti žalované podle §415 obč. zák. poukazuje, že žalovaná neuplatnila u České pošty nárok na náhradu škody za pozdní doručení zásilky, byla v prodlení s předáním dokumentů k poštovní přepravě a zvolila objektivně nevhodný způsob přepravy. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek a zároveň rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 občanského soudní řádu - dále jen „o. s. ř.“), neboť bylo podáno proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (žalobkyní), řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodů uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s . ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Odvolací soud se správně ztotožnil se soudem prvního stupně, aplikoval-li na vztah mezi účastníky ustanovení §601 a násl. obch. zák., a dospěl-li k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena zasílatelská smlouva, jestliže ze skutkových zjištění vyplývalo, že žalobkyně dne 14. 12. 1999 předala žalované dokumenty k doručení francouzské bance do konce lhůty splatnosti do 30. 12. 1999, žalovaná 21. 12. 1999 zaslala prostřednictvím České pošty, st. p. potřebné listiny příslušné bance letecky a doporučeně, a žalobkyně za tuto činnost zaplatila, jak sama ve svém dovolání uvádí, formou bankovních poplatků. Námitce žalobkyně, že nebyla splněna jedna ze základních podmínek vzniku zasílatelské smlouvy – zaplatit za obstarání přepravy úplatu, lze oponovat i poukazem na č.l. 66 soudního spisu, v němž právní zástupce argumentoval tím, že bylo povinností žalované zajistit dopravu dokumentů odpovědně a odborně, jestliže si za svoji činnost nechala zaplatit. Z §607 odst. 1 obch. zák. dokonce vyplývá, že i kdyby úplata nebyla smluvena, zasílateli přísluší úplata obvyklá v době sjednání smlouvy při obstarání obdobné přepravy, přičemž obvyklou úplatou mohly být rovněž poplatky účtované zasílatelem (žalovanou) příkazci (žalobkyni) za doručení jejích dokumentů. Dovolatelce nelze ani přisvědčit, že v dané věci se jednalo o právní vztah, který je podřízen režimu dokumentárního akreditivu, neboť odvolací soud ze skutkových zjištění, že žalovaná banka byla ve vztahu k žalobkyni pouze avizující bankou, správně (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že žalovaná odpovídá pouze za předání avíza o otevření akreditivu jinou bankou (§688 obch. zák.), tuto povinnost žalovaná splnila a žádná další povinnost jako avizující banka ze zákona nemá. Poukazovala-li dovolatelka na povinnost banky přezkoumat dokumenty akreditivu s odbornou péčí podle §690 obch. zák., je třeba připomenout, že žalovaná bankou, která je podle §689 obch. zák. povinna poskytnout oprávněnému za splnění daných podmínek plnění a přitom postupovat s odbornou péčí ve smyslu §690 obch. zák., nebyla. Odvolacímu soudu nelze vytknout ani nesprávné právní posouzení, dospěl-li k závěru, že není třeba zkoumat, zda žalovaná porušila povinnosti podle §415 obč. zák., když mezi účastníky byl uzavřen smluvní vztah, avšak nárok z něho je promlčen (srov. Judikát Rc 12/86, podle něhož použití ustanovení §415 obč. zák. přichází v úvahu v tom případě, že není konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje). V daném případě však konkrétní právní úprava pro případ opožděného doručení zásilky zasílatelem existuje v §399 obch. zák., a nárok na uplatnění náhrady škody je podle uvedeného ustanovení promlčen.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami a uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. února 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu