ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.434.2004.1
sp. zn. 32 Odo 434/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce B. K., proti žalovanému J. Š., o zaplacení částky 230 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 53/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2003 č. j. 15 Co 38/2003-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku v pořadí svým třetím rozsudkem ze dne 13. září 2002 č. j. 16 C 53/99-83 (poté, co byly jeho dva předchozí rozsudky zrušeny odvolacím soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 230 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 4. 11. 1997 do zaplacení, zamítl návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 230 000 Kč převyšující 17 % od 4. 11 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli podle §447 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) ústní kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo zařízení nádražní restaurace v B. za kupní cenu ve výši žalované částky a věc posoudil tak, že žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětu kupní smlouvy okamžikem jeho převzetí, tedy po předání klíčů od prostor, kde se zařízení nacházelo, a vznikla mu tak povinnost zaplatit žalobci kupní cenu, která byla stanovena na částku 230 000 Kč. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o bezplatném užívání věcí, zejména s ohledem na ostatní provedené důkazy a vyšetřovací spis Obvodního oddělení Policie ČR v Š., u něhož bylo z podnětu žalobce zahájeno trestní řízení pro zadržování věcí žalovaným. Z tohoto spisu mj. vyplývá, že žalovaný odmítl požadovanou částku žalobci zaplatit a rovněž odmítl vydat žalobci zařizovací předměty z uvedené restaurace. Soud prvního stupně z toho dovodil, že žalovaný se za daných okolností choval jako vlastník předmětných věcí, když ve smyslu §123 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) předmětné věci držel, užíval, používal a nakládal s nimi jako vlastník s úmyslem ponechat si je a bránit proti neoprávněným zásahům do jeho vlastnického práva.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. října 2003 č. j. 15 Co 38/2003-120 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 230 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 4. 11. 1997 do zaplacení, se zamítá, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování opětovným výslechem žalobce, některých svědků a také smlouvou o převzetí dluhu, kterou uzavřely Č. d., s.o., jako věřitel, žalovaný jako původní dlužník a R. B. jako nastupující dlužník, který jako další nájemce restaurace v B. převzal dluh žalovaného na nájemném. Z této smlouvy považoval odvolací soud za podstatné, že žádná ujednání týkající se zařízení restaurace neobsahovala. Z výslechu svědků dovodil, že žádný z nich nebyl přítomen jednání žalobce a žalovaného, při němž měla být dohodnuta kupní cena věcí. Pokud žalobce tvrdil, že se s žalovaným dohodli, že písemný návrh smlouvy vyhotoví žalovaný a ten svůj závazek nesplnil, nebyla tak podle závěru odvolacího soudu uzavřena kupní smlouva ani v písemné formě, takže žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že uzavřel se žalovaným kupní smlouvu a dohodl se s ním na kupní ceně ve výši 230 000 Kč. Odvolací soud současně nevyhověl návrhu žalobce, aby soud pro takový případ přiznal žalobci nárok na žalovanou částku z titulu náhrady škody, která žalobci vznikla tím, že žalovaný užíval majetek žalobce a tento spotřeboval, neboť skutková tvrzení žaloby neumožňovala posouzení věci z tohoto jiného právního důvodu a s ohledem na zásadu neúplné apelace odvolacího řízení nebylo možno v odvolacím řízení připustit takovou změnu žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tu spatřuje v hodnocení důkazů v rozporu s §132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) [dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Žalobce rovněž uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně vyhodnotil účastnickou výpověď žalobce v odvolacím řízení, neboť žalobce a žalovaný uzavřeli kupní smlouvu nejprve v ústní formě, na jejímž obsahu se dohodli již v den, kdy žalovaný zařízení restaurace od žalobce převzal, s tím, že dodatečně bude tato kupní smlouva vyhotovena a podepsána ještě v písemné formě. Písemná forma kupní smlouvy však nebyla sjednána jako podmínka její platnosti. Dovolatel dále poukázal na jednání žalovaného, který se k zařízení restaurace choval jako vlastník – 22. 9. 1997 je převzal, dále užíval a poté prodal svému nástupci - nájemci restaurace v B. R. B. Existence kupní smlouvy je podle názoru dovolatele nepřímo prokazována výpověďmi slyšených svědků B., B., K., K., K. a D. Žalovaný se stal podle názoru dovolatele vlastníkem koupeného zařízení okamžikem převzetí věcí ve smyslu §443 odst. 1 ObchZ. Odvolací soud se také měl zabývat nárokem žalobce z titulu náhrady škody, neboť žalobce v odvolacím řízení tvrdil to, co od počátku řízení – že žalovaný dne 22. 9. 1997 převzal společně s klíči od restaurace veškeré její vybavení, za které žalobci nezaplatil. Požadovaná částka 230 000 Kč představuje podle názoru dovolatele cenu věcí, které si v případě neexistence platné kupní smlouvy žalovaný neoprávněně přisvojil. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání popřel, že by z jeho strany došlo k protiprávnímu jednání a že by došlo k předání zařízení restaurace. Zdůraznil, že žalobci nebránil, aby si při předávání prostor cokoliv odnesl. Tím, že žalobce nevyhotovil příslušnou kupní smlouvu a klíče od restaurace za této situace předal, dal podle názoru žalovaného najevo svůj nezájem o toto zařízení. Žalovaný také popřel, že by žalobci přislíbil sepsání předmětné kupní smlouvy. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor; výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř.
Samotné hodnocení důkazů však nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ani dovolacím důvodem podle odst. 3 téhož ustanovení. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, nakladatelství C. H. BECK, str. 1068). Nejvyšší soud v posuzované věci z obsahu spisu nezjistil, že by odvolací soud pochybil při hodnocení provedených důkazů.
Odvolací soud svůj závěr o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že mezi účastníky došlo k uzavření kupní smlouvy, odůvodnil tím, že žádný ze svědků nebyl přítomen jednání žalobce se žalovaným, při němž mělo dojít k uzavření ústní kupní smlouvy. Z výpovědi žalobce pak vyplynulo, že podle dohody s žalovaným měla být kupní smlouva na zařízení restaurace uzavřena písemně, přičemž návrh kupní smlouvy měl vyhotovit žalovaný. Ten to však neučinil.
Tomuto závěru nelze vytknout, že by byl v rozporu se shora uvedenými pravidly pro hodnocení důkazů. Odvolací soud zopakoval důkaz výslechem svědků, kteří mohli poskytnout informace o jednání mezi účastníky. Žádný ze svědků však jednání mezi účastníky přítomen nebyl a žádný z těchto svědků neuvedl skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření kupní smlouvy. Dokonce i sám žalobce ve výpovědi v odvolacím řízení uvedl, že mezi účastníky měla být uzavřena písemná kupní smlouva, k čemuž však nedošlo. Pokud žalobce uvedl, že se s žalovaným dohodl na kupní ceně za vybavení restaurace, mohlo jít o předběžnou dohodu o náležitostech kupní smlouvy. Z žádného provedeného důkazu však není prokázáno, že by na základě shodného projevu vůle účastníků došlo k uzavření kupní smlouvy. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že žalobce ve výpovědi v odvolacím řízení uvedl, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o termínu zaplacení kupní ceny.
Důvodná není ani námitka dovolatele, že odvolací soud měl uplatněný nárok posoudit i z titulu náhrady škody. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že skutková tvrzení v žalobě posouzení nároku žalobce z tohoto jiného právního důvodu neumožňují. Žalobce v žalobě nepopsal skutkový stav, z něhož by vyplývalo, že žalobce uplatňuje právo na náhradu škody spočívající v hodnotě zařízení nádražní restaurace v B. Skutečnost, že žalovaný toto zařízení užíval, ještě neznamená, že žalobce uplatňuje právo na náhradu škody. Žalobce se mohl a v případě, že předmětné věci ještě existují, může i nadále domáhat ochrany svého vlastnického práva. Pokud žalobce při jednání odvolacího soudu dne 7. 10. 2003 uvedl, že mu vznikla škoda v důsledku skutečnosti, že žalovaný majetek žalobce spotřeboval, jde o novou skutečnost, k níž nebylo možno v odvolacím řízení vzhledem k zásadě neúplné apelace přihlédnout.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud dovolání žalobce proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu