ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.458.2004.1
sp. zn. 32 Odo 458/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. S. Z., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) K. J., 2) J. H., oběma zastoupeným, advokátem, o zaplacení 221 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 228/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2003, č.j. 15 Co 90/2003-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2003, č.j. 15 Co 90/2003-180, pokud jím byl výrokem II. změněn napadený zamítavý výrok rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. července 2002, č.j. 9 C 228/97-141, tak, že žalovaným 1) a 2) bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 221 000 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 22. 9. 1996 do zaplacení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č.j. 15 Co 90/2003-180, v napadené zamítavé části změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. července 2002, č.j. 9 C 228/97-141, tak, že žalovaným 1) a 2) bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 221 000 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 22. 9. 1996 do zaplacení, zároveň zrušil výrok o nákladech řízení a věc v rozsahu co do částky 349 000 Kč s příslušenstvím vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě vyšel ze zjištění, která na základě jím provedeného dokazování učinil soud prvního stupně, a zopakoval důkaz přípisem K., spol. s r. o. se sídlem ve Z. ze dne 26. 9. 1996, z něhož mimo jiné vyplývalo, že tato společnost ve dnech 21. 8. 1996 až 26. 8. 1996, v době, kdy žalobci jako zhotoviteli díla plynula lhůta k tištění katalogů, vyrobila pro žalované kopie litografií, potřebných k vytištění objednaných katalogů. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce jako zhotovitel uzavřel s žalovanými jako objednateli dne 13. 8. 1996 platnou smlouvu o dílo podle §536 obch. zák. vymezující předmět plnění, dobu plnění a cenu díla, a že žalobce splnil dílo zhotovením a předáním objednaných katalogů žalovaným, čímž mu vzniklo právo na zaplacení dohodnuté ceny díla ve výši 570 000 Kč. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce jako zhotovitel nesplnil dílo včas, jestliže oproti smluvnímu závazku předat dílo do 31. 8. 1996, předal dílo žalovaným až 9. 9. 1996, a žalovaní si oprávněně započítali jím náležící smluvní pokutu ve výši 5 % z ceny díla za každý den prodlení oproti zaplacení kupní ceny v rozsahu této smluvní pokuty, odvolací soud uzavřel, že žalovaným právo na zaplacení uvedené smluvní pokuty nevzniklo, a nemají proti žalobci pohledávku ve výši 221 000 Kč, kterou si započetli oproti pohledávce žalobce na zaplacení ceny díla, neboť podle §365 a §370 obch. zák. po dobu prodlení žalovaných s dodáním slovenské a maďarské verze litografií potřebných k tisku katalogu žalobcem, nemohlo nastat prodlení žalobce v jeho plnění. Neexistuje-li pohledávka žalovaných, chybí předpoklad započtení vzájemných pohledávek podle §580 obč. zák., proto zavázal žalované zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 221 000 Kč s příslušnými úroky z prodlení podle §369 odst. 1 obch. zák.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřují v tom, že odvolací soud měl odvolání žalobce z 19. 9. 2002 odmítnout, když z něho nebylo patrno, v jakém rozsahu odvolatel rozsudek napadá, v čem je spatřována jeho nesprávnost a čeho se domáhá, přičemž k podání z 6. 1. 2003 nebylo možno pohlížet jako na řádně podaný opravný prostředek. Dovolací důvod, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, spatřují v tom, že odvolací soud učinil závěr o prodlení žalovaných, které mělo za následek, že nenastalo prodlení žalobce, aniž by skutkové zjištění o jejich údajném prodlení mělo oporu v provedeném dokazování. Poukázali přitom, že žalobce již při uzavírání smlouvy věděl o tom, že bude nutné provést úpravu litografií do jazyka slovenského a maďarského a s ohledem na tuto skutečnost, že tato úprava bude trvat nějaký čas, si již tuto předpokládanou dobu zakalkuloval do termínu zhotovení díla–vytištění katalogů. Připomněli, že žalobce se do prodlení dostal i tím, že katalogy nechal tisknout v P., když původně měly být tištěny ve Z. Zdůraznili, že o změně termínu dodávky nebyla mezi účastníky uzavřena žádná dohoda. Namítli, že odvolací soud se nevypořádal ani s tvrzením žalovaných ohledně částky 500 DM, jako částky, která žalobci zbyla poté, co žalovaným vrátil poskytnutou zálohu. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají. Jestliže dovolatelé namítli, že odvolací soud měl odvolání žalobce z 19. 9. 2002 odmítnout, když z něho nebylo patrno, v jakém rozsahu odvolatel rozsudek soudu prvního stupně napadá, v čem je spatřována jeho nesprávnost a čeho se domáhá, pak je třeba konstatovat že v tomto případě se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejedná. Odvolatel požádal soud o prodloužení lhůty k odůvodnění odvolání, soud jím určenou lhůtu do 6. 1. 2003 akceptoval, proto již odvolatele nevyzýval k doplnění odvolání, a odvolání poté v dané lhůtě doplněné splňovalo předpoklady pro jeho projednání.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. se pojí s námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nastala situace, jež naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu.
Odvolací soud učinil závěr o prodlení žalovaných s plněním povinnosti dodat žalobci potřebné verze litografií pro tisk, čímž bylo způsobeno zpoždění žalobce s jeho plněním – vytištěním katalogů, přičemž za skutečnost významnou pro tento závěr považoval přípis K., spol. s r. o. se sídlem ve Z. ze dne 26. 9. 1996, z něhož vyplývalo, že tato společnost zhotovila ve dnech 21. 8. 1996 až 26. 8. 1996 pro žalované kopie litografií katalogu S. Z uvedeného přípisu a ani z ujednání v předmětné smlouvě o dílo z 13. 8. 1996 a rovněž z provedeného dokazování nebyla však zjištěna skutečnost, že žalovaní měli povinnost dodat žalobci slovenskou a maďarskou verzi litografií potřebnou k tisku katalogů v určitém termínu, a že nesplnění takové povinnosti by mělo mít vliv na konečný termín plnění žalobcem. Není proto možno učinit závěr, že žalovaní byli v prodlení s plněním povinnosti, která ve skutečnosti neexistovala. Soud vzal tedy v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl naplněn.
Dovolací soud se ve smyslu §242 odst. 1 o. s. ř. proto nadále zabýval věcí už jen z pohledu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §365 obch. zák. je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele.
Aplikace §365 obch. zák. by byla namístě, pokud by ze skutkového zjištění vyplynulo, že žalovaní byli povinni do určité lhůty žalobci předat slovenské a maďarské verze litografií a tuto povinnost nesplnili. Protože však takové skutkové zjištění z provedeného dokazování nevyplynulo, nesprávně odvolací soud uvedené ustanovení v dané věci použil.
Aplikoval-li odvolací soud dále ustanovení §370 obch. zák., podle něhož věřitel je v prodlení, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek, pochybil v dané věci při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Žalobce byl podle smlouvy o dílo povinen plnit dne 31. 8. 1996, avšak v tento den žalovaným plnění k převzetí nenabídl. Ze skutkových zjištění naopak vyplynulo, že k datu plnění 31. 8. 1996 žalobce neměl dílo (vytištění katalogů) ještě řádně zhotovené. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný nemohl nepřevzít plnění, které mu nebylo vůbec nabídnuto.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.
Namítli-li dovolatelé, že odvolací soud se nevypořádal s tvrzením žalovaných ohledně částky 500 DM, jako částky, která žalobci zbyla poté, co žalovaným vrátil poskytnutou zálohu, je třeba poukázat na vyjádření žalovaných na čísle listu 175/verte, kdy na dotaz soudu, v jakém rozsahu žalovaní započítávají svoje pohledávky oproti pohledávce žalobce, uvedli, že oproti pohledávce žalobce započítávají mimo jiné z titulu smluvní pokuty za prodlení se zhotovením díla částku 221 000 Kč. Právě tato částka byla a je předmětem řízení z titulu nároku žalobce na zaplacení kupní ceny a uplatněného nároku žalovaných, v rámci své obrany, na zaplacení smluvní pokuty za včas nedodané plnění žalobcem.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným 1) a 2) bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 221 000 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 22. 9. 1996 do zaplacení, správné, proto Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.). V rozhodnutí o věci rozhodne soud také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. února 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu