ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.469.2004.1
sp. zn. 32 Odo 469/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobkyně C.-C. s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované S., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 218.602,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 2393/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2004, č.j. 12 Cmo 287/2003-374, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2004, č.j. 12 Cmo 287/2003-374, ve druhém a třetím výroku a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2003, č.j. 24 Cm 2393/92-347, v prvním bodu výroku v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba do částky 115.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 19. srpna 1992 do zaplacení, a ve druhém bodu výroku, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. března 2003, č.j. 24 Cm 2393/92-347, zamítl žalobu o zaplacení 218.602,20 Kč s příslušenstvím v celém rozsahu (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. prosince 1999, č.j. 12 Cmo 397/97-165, zrušil v odvoláním napadené části v pořadí jeho první zamítavý rozsudek ze dne 12. června 1997, č.j. 24 Cm 2393/92-124, z důvodů nesprávných procesních postupů spočívajících zejména v chybném petitu žalobního návrhu a v odnětí práva žalované účastnit se jednání soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby po úpravě žalobního petitu provedl navržené důkazy a posoudil existenci smluvního vztahu, platnost odstoupení od smlouvy a nároky na náhradu škody.
Podle obsahu spisu se žalobkyně, po úpravě žalobního petitu a částečném zpětvzetí žaloby, domáhala po žalované úhrady celkové částky ve výši 218.602,20 Kč s příslušenstvím jako vrácení 50% zálohy zaplacené podle uzavřené smlouvy o dílo na cenu díla - dodaných registračních pokladen v částce 115.000,- Kč - a dále jako náhrady škody (včetně ušlého zisku) ve výši 103.602,20 Kč po odstoupení od smlouvy v rozsahu nákladů, které musela vynaložit na zprovoznění díla.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně byla smluvní jednání mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou zahájena nabídkou žalované ze dne 14. dubna 1992 a ukončena písemným úkonem právního předchůdce žalobkyně ze dne 3. června 1992, jímž žalované sdělil, že nemá o uzavření smlouvy zájem. Dále zjistil, že dne 4. června 1992 došlo k uzavření písemné kupní smlouvy mezi právním předchůdcem žalobkyně jako kupujícím a H. S. C. K., W., jako prodávajícím a současně k předání k předmětu koupě a prodeje; žalovaná není účastníkem tohoto smluvního vztahu, ale figuruje v tomto vztahu pouze jako platební místo pro zaplacení kupní ceny. Z faktury č. 60 0244/92 ze dne 10. června 1992, znějící na částku 230.000,- Kč, se splatností 50 % ihned a 50 % do 1. srpna 1992, zjistil, že jako platební místo byl uvedeným prodávajícím určen konkrétní účet žalované vedený u … banky, pobočka B. Jestliže v souladu s uvedenou platně uzavřenou smlouvou žalobkyně zaplatila smluvenou zálohu na účet žalované, poskytla tak částečnou úhradu sjednané ceny dohodnutým způsobem označenému prodávajícímu. Skutečnost, že sjednanou část kupní ceny žalobkyně uhradila prodávajícímu, avšak na účet žalované, který prodávající takto ve smlouvě označil, není platbou ve prospěch žalované, nýbrž platbou prodávajícímu zahraničnímu subjektu dle jeho dispozic. Za této situace dospěl soud prvního stupně k závěru, že zaplacením smluvené zálohy na dohodnutou kupní cenu nevzniklo bezdůvodné obohacení žalované, která tak v důsledku této skutečnosti není v souzené věci pasivně legitimována. Proto žalobu vůči žalované zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2004, č.j. 12 Cmo 287/2003-374, zrušil pro částečné zpětvzetí žaloby v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu té části bodu I. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba do částky 103.602,20 Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), potvrdil ho ve zbývající části bodu I. výroku v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba do částky 115.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právními závěry, která z těchto skutečností vyvodil, ztotožnil. V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že ze zjištění o uvedeném bankovním spojení, na který měla být úhrada za elektronické registrační pokladny poukázána, má s ohledem na výsledky provedeného dokazování za prokázáno, že dne 4. června 1992 došlo k uzavření písemné kupní smlouvy mezi právním předchůdcem žalobkyně jako kupujícím a H. S. C. K., W., jako prodávajícím na koupi a prodej registračních pokladen, jejichž dohodnutá cena byla v souladu s uzavřenou smlouvou na základě vystavené faktury v rozsahu 50 % zaplacena. Z takto zjištěných skutečností podle odvolacího soudu nevyplývá povinnost žalované vrátit žalobkyni uhrazenou část kupní ceny, přičemž skutečnost, že jako platební místo je na faktuře uveden účet žalované, neprokazuje, že by prodávajícím, s nímž měla být podle tvrzení žalobkyně kupní smlouva uzavřena, byla žalovaná. Rovněž tak se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neúspěšném ukončení předsmluvních jednání, zahájených mezi žalovanou jako prodávajícím na základě její nabídky ze dne 14. dubna 1992 s právním předchůdcem žalobkyně, písemným úkonem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 3. června 1992, aniž mezi nimi došlo k uzavření kupní smlouvy.
Pro stanovení povinnosti žalované vrátit předmětnou část kupní ceny je podle odvolacího soudu rovněž právně bezvýznamné personální propojení mezi zahraničním subjektem a žalovanou. Ve vazbě na správné zjištění soudu prvního stupně, že určení platebního místa nezakládá z hlediska hmotného práva nárok na zaplacení, tedy ani na vrácení zaplacených částek majitelem účtu, pak dospěl k závěru, že žalovaná, jež polovinu kupní ceny obdržela, by ji nebyla povinna vydat ani z titulu bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého a třetího výroku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka, poukazujíc i na konkrétní soudní judikaturu a korespondenci účastníků, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že k uzavření smlouvy mezi účastníky nedošlo. Na podporu tohoto svého názoru argumentuje jí označenými důkazy, které však soudy obou stupňů nevzaly v úvahu a pokud v rozsudcích konstatují existenci písemných listin, na něž odkazovala, nijak se jimi nezabývají. Rovněž tak oponuje závěru odvolacího soudu, pokud označil předmětnou fakturu za klíčový důkaz svědčící o uzavření smlouvy se zahraničním subjektem. Skutečnost, že fakturu vystavila žalovaná, dovozuje jak z jejího obsahu, tak i z dalších jí tvrzených skutečností. K jejímu vyhotovení byl zvolen hlavičkový papír používaný žalovanou, která je i jejím odesílatelem, je psána v českém jazyce a je na ní uveden účet žalované. Skutečnost, že faktura byla vystavena žalovanou a byla také v jejím účetnictví zaúčtována, potvrdila při výslechu i jednatelka žalované.
Za nejpodstatnější dovolatelka v souzené věci označila projev vůle účastníků řízení svědčící o jimi uzavřené smlouvě, což však soudy nevzaly v úvahu. Byla vždy přesvědčena o tom, že jejím smluvním partnerem je žalovaná, což kromě písemných důkazů, jež dále v dovolání konkretizuje, potvrzuje i samotné jednání žalované a její korespondence, zaplacení ceny na účet žalované, podání žaloby žalovanou proti žalobkyni o zaplacení doplatku kupní ceny předmětných registračních pokladen atd. Rovněž tak oponuje názoru odvolacího soudu, podle něhož zaplacení ceny na účet žalované je pouze platebním místem, nesvědčí o uzavření smluvního vztahu a dokonce by mělo být i právně nerozhodné pro případný nárok z titulu bezdůvodného obohacení, ačkoli i jednatelka žalované (v dovolání nesprávně uvedeno žalobce) potvrdila vystavení a zaúčtování faktury. Z uvedeného vyvozuje, že pokud by se o smluvní vztah mezi účastníky nejednalo, šlo by nepochybně o bezdůvodné obohacení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Podle vyjádření žalované k dovolání vycházel odvolací soud při svém rozhodování z řádně zjištěného skutkového stavu a dospěl i ke správným právním závěrům. Žalobkyně nedoložila oprávněnost žalobního nároku, neboť neprokázala, že by mezi účastníky došlo k uzavření předmětné smlouvy o dílo, na čemž nemohou nic změnit ani dovolatelkou označené dokumenty a skutečnosti. Žalovaná, odkazujíc v dalším na svá předchozí konkrétní podání, navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako zcela bezdůvodné odmítl.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, přičemž dovolání není přípustné podle písm. b) téhož ustanovení a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože odvolací soud řešil právní otázky (závěr o neuzavření smlouvy mezi účastníky a o právní bezvýznamnosti určení platebního místa žalované pro posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení), na nichž své rozhodnutí o zamítnutí žalobního nároku založil, v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Námitky dovolatelky lze obsahově podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku dospěl k závěru o bezpředmětnosti předsmluvních jednání mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou, předcházejících písemnému oznámení právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 3. června 1992, že na předmětné dodávce nemá zájem a považuje tak celou věc za vyřízenou, s nímž se odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku ztotožnil. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí však popisují kontraktační korespondenci účastníků (hovoří o nabídce, objednávce, atd.) a činí závěr o neuzavření smlouvy, aniž na uvedenou korespondenci aplikovaly příslušná zákonná ustanovení upravující postup při uzavírání smluv (srov. §43 a násl. občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“) včetně posouzení, kdo který úkon činil. V této souvislosti pak opomenuly aplikovat i výkladová pravidla projevu vůle vymezená ustanovením §35 obč. zák., jakož i ustanovením §266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), které obecná pravidla obsažená v ustanovení §35 obč. zák. pro obchodní vztahy doplňuje a podrobně rozvádí. Za této situace je třeba dospět k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž i nesprávné.
Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že by žalovaná, jež na svůj účet předmětnou platbu obdržela, nebyla povinna ji vydat žalobkyni ani z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud by bylo zjištěno, že mezi účastníky smluvní vztah nevznikl, pak by určení platebního místa v souzené věci nemělo právní význam a povinnost vydat bezdůvodné obohacení, spočívající v získání plnění bez právního důvodu ve smyslu §451 obč. zák., by stíhala žalovanou, která by se tak bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně. Jestliže by totiž mezi účastníky smlouva neexistovala, nevznikla by vůbec povinnost plnit, tj. v souzené věci povinnost žalobkyně poskytnout zálohu na smluvní cenu díla. Určení platebního místa, kam má být tato záloha směrována, by tak bylo naprosto nerozhodné, přičemž tím, že by bylo platební místo určeno, by se bezdůvodné obohacení nemohlo stát plněním po právu.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Tzv. zmatečnostní vady dovolatelka nenamítala a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Jinak tomu však je s tzv. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť dovolací soud zjistil, že řízení takovou vadou trpí.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvede, které skutečnosti má prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (srov. ústavní zákon č. 23/1991 Sb.) a z článku 1 Ústavy České republiky (srov. ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Odvolací soud však takto nepostupoval. Pokud totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí vzal za prokázané, že dne 4. června 1992 došlo k uzavření písemné kupní smlouvy mezi právním předchůdcem žalobkyně a shora uvedeným zahraničním subjektem, a nikoli mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou, aniž uvedl, z jakých skutkových zjištění (z jakých důkazů) vyšel, jaké právní postupy aplikoval a na základě jakých úvah k uvedenému závěru dospěl, je tento jeho závěr nepřezkoumatelný a řízení před odvolacím soudem tak trpí jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl naplněn, přičemž řízení bylo zatíženo i tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu, tj. v potvrzujícím druhém výroku ve věci samé a v souvisejícím třetím výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v části zamítavého prvního bodu výroku ve věci samé a v souvisejícím druhém bodu výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu