ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.514.2005.1
sp. zn. 32 Odo 514/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobkyně H., v.o.s., proti žalovanému Ing. F. N., o zaplacení částky 993 754,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 176/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2004 č. j. 29 Co 425/2004-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 20. dubna 2004 č. j. 16 C 176/2002-149 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 993 754,70 Kč s 9,6% úrokem z prodlení od 29. 1. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části týkající se úroku z prodlení ve výši 5,4 % ročně z částky 993 754,70 Kč od 29. 1. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně dodala žalovanému na základě jeho objednávky zboží v ceně odpovídající žalované částce, tuto cenu žalovanému vyúčtovala, žalovaný však uhradil pouze její část. Vztah účastníků posoudil ve smyslu §261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) jako obchodněprávní a dospěl k závěru, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli kupní smlouvu, jejíž režim se řídí §409 a násl. ObchZ. Z dodatku „komisní prodej“ uvedeného na dodacím listě a z praxe účastníků řízení při vyúčtování kupní ceny soud prvního stupně dovodil, že strany si podle §275 odst. 4 ObchZ dohodly způsob určování předmětu koupě podle toho, co kupující označí. Žalovaný takto označil zboží v celkové hodnotě 1 054 774,40 Kč a uhradil pouze 61 019,70 Kč. Soud proto žalovanému uložil zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami spolu s úrokem z prodlení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2004 č. j. 29 Co 425/2004-168 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá do částky 4 254,69 Kč s 9,6% úrokem z prodlení od 29. 1. 1999 do zaplacení, ve zbývající části výroku I a ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. S ohledem na námitky žalovaného se vypořádal se zjištěním soudu prvního stupně, že na majetek žalovaného byl dne 2. 10. 2000 prohlášen konkurs a dne 4. 1. 2002 bylo vydáno rozvrhové usnesení, v jehož rámci byla řádně přihlášená pohledávka žalobkyně, která je předmětem tohoto řízení, poměrně uspokojena do výše 4 254,69 Kč a poté konkurs zrušen. Odvolací soud vyšel ze závěru, že již zjištěním pohledávek v konkurzním řízení je najisto postaveno, který věřitel má za úpadcem pohledávky a jaké, přičemž následné rozvrhové usnesení poskytuje věřitelům informaci o tom, které z jejich zjištěných pohledávek zůstanou v konkurzu neuspokojeny, popřípadě v jaké rozsahu. Pohledávka nebo její část, která podle rozvrhového usnesení zůstane neuspokojena, přitom nezaniká ani po právní moci rozvrhového usnesení, ani po zrušení konkurzu. Pokud tedy byla v dané věci uplatněná pohledávka zjištěna v konkurzním řízení, nic nebrání tomu, aby byla i po právní moci rozvrhového usnesení a po zrušení konkurzu vymáhána. Překážku, která by po zrušení konkurzu bránila projednání sporu před soudem, nepředstavuje podle §45 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ani seznam přihlášek pohledávek do konkurzního řízení, do něhož byla vymáhaná pohledávka zařazena. Odvolací soud také potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že ze zprávy správce konkurzní podstaty společnosti T. S., a.s., vyplývá, že tato společnost závazek žalovaného vůči žalobkyni nepřevzala. Žalobkyně má proto za žalovaným pohledávku ve smyslu §409 Obch.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalovaný uvedl, že neměl pocit, že by se soud před rozhodnutím ve věci snažil zjistit, „jaká byla opravdu skutečnost“ a že se cítí poškozen jednáním a rozhodnutím správce konkruzní podstaty ve věci konkurzního řízení, které bylo proti němu vedeno. Dovolatel dále vyslovil svoje přesvědčení, že byl i tímto řízením poškozen, neboť v něm nebyl respektován článek 4 Listiny základních práv a svobod a postup odvolacího soudu hodnotil jako „diskriminační přístup“ k věci. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, sešit 7).
Dovolatel ve svém dovolání sice namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nicméně žádnou právní otázku, která by měla judikatorní přesah a pro kterou by dovolací soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu a tím i přípustnosti dovolání, neuvedl. Za této situace je nutno uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rovněž tak dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i jeho výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu