ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.584.2004.1
sp. zn. 32 Odo 584/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobkyně R. , spol. s r.o., proti žalované P. P. a.s., o zaplacení 324.837,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 300/98, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. listopadu 2003, č.j. 1 Cmo 232/2003-66, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 15. září 2003, č.j. 27 Cm 300/98-57, jímž Krajský soud v Ostravě připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně V., a.s. (dále též jen „dosavadní žalobkyně“), vstoupila společnost R. , spol. s r.o., se sídlem v T. – S., F. čp. 351, IČ ...
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že přechod práv a povinností k pohledávce, jež je předmětem sporu, byl řádně doložen smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 19. února 2002 mezi dosavadní žalobkyní a žalobkyní, která se vstupem do řízení souhlasila. V odůvodnění rozhodnutí dále uvedl, že se nemohl zabývat tvrzením odvolatelky (žalované) o nezpůsobilosti uvedené smlouvy k osvědčení procesního nástupnictví z důvodu její neplatnosti, a to pro jeho nekonkrétnost. Dospěl k závěru, že v daném případě byly naplněny zákonné předpoklady pro postup podle ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a proto odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Odvolávajíc se na dikci ustanovení §107a odst. 2 o. s. ř. zastává dovolatelka názor, že soud může vyhovět návrhu účastníka na procesní nástupnictví při tzv. singulární sukcesi pouze za předpokladu, že se “prokáže”, že po zahájení řízení nastala taková právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v daném řízení jde. V souzené věci by tak muselo být prokázáno, že došlo k platnému postoupení předmětné pohledávky. K tomu však nedošlo, neboť předmětná smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi původní žalobkyní a žalobkyní je absolutně neplatná pro její neurčitost, konkrétně pro neurčitost specifikace smlouvou převáděné pohledávky. Za situace, kdy účastníci v uvedené smlouvě neuvedli právní důvod vzniku pohledávky, k jejímuž převodu mělo dojít, nebyla v ní postupovaná pohledávka označena podle dovolatelky natolik jednoznačně, aby i ostatním subjektům bylo zřejmé, o postoupení které pohledávky vlastně jde. Za tohoto stavu tak nemůže obstát závěr odvolacího soudu o tom, že se její námitkou neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uplatnila v odvolacím řízení, nemohl pro nekonkrétnost tvrzení zabývat, neboť k absolutní neplatností právního úkonu musí soud přihlížet z úřední povinnosti, i bez návrhu. Téhož právního pochybení se však podle dovolatelky dopustil i soud prvního stupně a to i s ohledem na skutečnost, že absolutní neplatnost uvedené smlouvy pro neurčitost je patrna ze smlouvy samotné.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.); není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou, tj. otázkou aplikace ustanovení §107a o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. je zakotveno, že má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu účastníka vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
V ustanovení §107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní univerzální nebo singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastala po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od §107 o. s. ř. – ze zákona, a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví.
V návrhu na vstup účastníka na straně žalobce podle §107a odst. 1 o. s. ř. musí žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na jeho místo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, aby soud podle §107a odst. 2 o. s. ř. vyhověl návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí byl podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce.
Ohledně žalobcem označené právní skutečnosti tak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti), zda opravdu nastala (tedy například že smlouva o postoupení pohledávky byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde). Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť ta se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod číslem 136).
Z obsahu spisu se podává, že v dané věci byly všechny předpoklady vyžadované ustanovením §107a o. s. ř. pro možný postup soudu podle jeho odstavce 2 splněny. Po zahájení řízení, před vydáním rozhodnutí o věci samé, navrhla dosavadní žalobkyně soudu prvního stupně vstup žalobkyně do řízení jako nabyvatelky práva na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek č. 235251/02 ze dne 19. září 2002, přičemž tuto smlouvu, jakož i písemný souhlas žalobkyně se vstupem do řízení soudu doložila. Z uvedené smlouvy vzal soud prvního stupně za prokázané, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod (přechod) práva původní žalobkyně, o něž v řízení jde. Námitku dovolatelky o absolutní neplatnosti uvedené smlouvy pro neurčitost v ní uvedené postupované pohledávky posoudil dovolací soud jako nedůvodnou, neboť postupovaná pohledávka je v předmětné smlouvě vymezena dostatečně určitě; je označena číslem faktury, konkrétní splatností a částkou, jež se shodují s údaji, jimiž byla žalovaná pohledávka identifikována. Ostatně, jak bylo vyloženo výše, otázkou případné neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro její neurčitost (tedy otázkou, zda tvrzené právo podle právní skutečnosti uvedené žalobcem opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno) by se soud mohl zabývat až při posouzení věci samé, nikoli při zkoumání podmínek procesního nástupnictví.
Dovodil-li za uvedené situace soud prvního stupně, že v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva jde o případ procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. a podle odstavce 2 tohoto ustanovení svým usnesením k návrhu dosavadní žalobkyně rozhodl o vstupu žalobkyně do řízení na její místo, a odvolací soud toto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, žádné právní pochybení jim vytknout nelze.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu