ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.589.2005.1
sp. zn. 32 Odo 589/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně P. s. Ú. n. L., a.s., proti žalované D.B., s.r.o., o zaplacení částky 11.041,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 279/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2004, č.j. 4 Cmo 183/2003-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2003, č.j. 27 Cm 270/96-25, v odvoláním dotčených výrocích, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 11.041,80 Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žalobkyni (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle odůvodnění rozhodnutí žalovaná nijak nezpochybňovala pohledávku žalobkyně, skládající se z nájemného za pronájem jeřábu a z ceny za jeho opravu, pouze namítala její zánik zápočtem vlastní pohledávky. Oba soudy dospěly k závěru, že žalovaná v tomto směru neunesla důkazní břemeno, neboť existenci jí tvrzené započítavané pohledávky neprokázala.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Podle dovolatelky je pro jeho podání dán dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož jí napadené rozhodnutí má ve věci zásadní právní význam. Ten spatřuje v tom, že soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy v rozporu s hmotným právem, jelikož neprokázanou pohledávku žalobkyně posoudily jako prokázanou. Kromě toho namítá, že soud neprovedl jí navržený důkaz, který by v případě prokázání oprávněnosti žalobního nároku mohl vést k zamítnutí žaloby. Dovolatelka, poukazujíc na konkrétní jednání u soudu prvního stupně, vznáší výhrady rovněž proti té části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v níž je uvedeno, že nepopírala poskytnutí plnění ze strany žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o které lze obecně přípustnost dovolání opřít, skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Za situace, kdy dovoláním dotčeným prvním výrokem odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodováno o peněžitém plnění ve výši 11.041,80 Kč, jedná se ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti zbývající části prvního potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, majícím charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.. 26 Cdo 707/2002).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. srpna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu