ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.836.2005.1
sp. zn. 32 Odo 836/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně H. V. a.s., proti žalovanému J. H., podnikateli, o zaplacení částky 46 337,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.19 Cm 765/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2005, č.j. 7 Cmo 479/2003-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 940,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. J. P.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení doručeným soudu dne 17. dubna 1992 se žalobce (původně označený jako V. s. T., s.p.) domáhal po žalovaném státním podniku S. V. (po konstatování právního nástupnictví v průběhu řízení po S. – S., spol. s.r.o., V.) zaplacení pohledávky z dobropisu č. 7131 splatného dne 12. srpna 1991, který žalovaný ve prospěch žalobce vystavil, ale neuhradil.
Krajský soud v Brně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 28. září 1999, č.j. 19 Cm 765/94-78, zamítl žalobu o zaplacení částky 46 337,- Kč v celém rozsahu a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. února 2002, č.j. 7 Cmo 122/2000-109, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně neujasnil okruh účastníků a rozhodl ve vztahu k žalovanému S. – S., s.r.o., který se však účastníkem tohoto řízení jako právní a procesní nástupce původně žalovaného nikdy nestal. Za situace, kdy došlo k privatizaci původně žalovaného státního podniku S. V. až po podání žaloby, uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou právního a procesního nástupnictví na straně žalovaného a k jejímu posouzení provést důkaz aktualizovaným privatizačním projektem uvedeného státního podniku.
O věci tak znovu rozhodoval Krajský soud v Brně, který v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. června 2003, č.j. 19 Cm 765/94-221, nepřipustil změnu návrhu na zahájení řízení spočívající v rozšíření petitu o požadovaný poplatek z prodlení ve výši 0,05 % ze žalované částky za každý den prodlení počínaje dnem 1. ledna 2003 až do jeho zaplacení, zamítl návrh o zaplacení částky 46 337,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně za aplikace občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1990 pokračoval v řízení na straně žalovaného s J. H. jako s hmotněprávním nástupcem původně žalovaného státního podniku S. V., neboť vzal za prokázané, že žalovaná pohledávka souvisela se zbývajícím majetkem, který privatizací – na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 10. července 1992 ve znění dodatku ze dne 31. srpna 1993 - přešel na J. H. Za situace, kdy žalobce neunesl důkazní břemeno, žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. února 2005, č.j. 7 Cmo 479/2003-237, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 46 337,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdce žalovaného závazek platně uznal a že žalovaný neunesl důkazní břemeno, které na něj přešlo v důsledku uznání dluhu založené vyvratitelné právní domněnky existence dluhu v době uznání. Za toho stavu proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu do všech jeho výroků napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Dovolatel, rozporuje poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, tvrdí, že negativní podmínka přípustnosti dovolání dle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není v souzené věci dána, jelikož předmětem sporu není obchodní věc a peněžité plnění převyšuje 20 000,- Kč. O obchodní věc se podle dovolatele nejedná především z toho důvodu, že závazek, který byl předmětem sporu, nenabyl jako podnikatel v rámci výkonu své podnikatelské činnosti, nýbrž na něj přešel jako na občana – fyzickou osobu. Poukazuje na to, že v době nabytí sporného závazku do svého majetku podnikatelem nebyl a nebyl jím ani před tímto okamžikem ani kdykoliv poté. Zastává stanovisko, že chybný postup žalobkyně při podání žaloby, tedy zahájení řízení proti subjektu nemajícímu pasivní legitimaci vedoucí k tomu, že spor byl řešen jako obchodněprávní, mu nemůže být na újmu v tom směru, aby věc byla i pro účely přípustnosti dovolání brána jako obchodněprávní s důsledkem jeho nepřípustnosti pro nepřekročení hranice 50 000,- Kč ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Pokud by tomu tak nebylo, byl by pouze v důsledku chybného postupu žalobkyně zbaven svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na využití všech opravných prostředků náležejících mu jako účastníku sporu v neobchodní věci, mezi něž patří i právo podat dovolání v případě, že spor by byl od samého počátku zahájen s dovolatelem jako jedině pasivně legitimovaným subjektem.
Právního pochybení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se podle dovolatele dopustil odvolací soud tím, že své rozhodnutí ve věci postavil na nesprávném posouzení důkazního břemene, které, vycházeje ze založení vyvratitelné právní domněnky existence dluhu, nesprávně přenesl na žalovaného. Vytýká mu, že považoval za správnou žalobkyní předloženou kopii uznávacího prohlášení, ačkoli žalovaný její správnost v řízení popřel a jde tak o soukromou listinu, a nikoli o veřejnou listinu ve smyslu §134 o. s. ř. Za tohoto stavu, kdy prokázání pravosti a správnosti této soukromé listiny bylo na žalobkyni a tato, ač byla soudem k tomu vyzvána, žádný důkaz v tomto směru nepředložila, musí také žalobkyně nést nepříznivé procesní důsledky toho, že se jí pravost či správnost soukromé listiny prokázat nepodařilo. Za této situace proto nemůže podle dovolatele obstát závěr odvolacího soudu o založení vyvratitelné právní domněnky existence dluhu v době uznání a o přesunu důkazního břemene ze žalobkyně na žalovaného.
Vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] se podle dovolatele dopustil odvolací soud tím, že v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř., tj. aniž zopakoval důkazy, vyvodil z kopií uznávacího prohlášení a dobropisu jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, tedy vycházel při rozhodování z jiného skutkového základu.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně k dovolání odvolací soud správně dovodil, že nástupem dovolatele do řízení na místo původně žalovaného státního podniku S. V. neztratila projednávaná věc svou dosavadní právní povahu. Jde stále o zaplacení pohledávky z podnikatelské činnosti právních předchůdců účastníků řízení, tedy o spor v obchodní věci, v níž není dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Za stavu, kdy žaloba byla podle obsahu spisu soudu doručena dne 17. dubna 1992 a žalovaný ztratil způsobilost být účastníkem řízení teprve po tomto jeho zahájení, nelze než postupovat podle §107 odst. 3 o. s. ř., a ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka, musí pak podle odstavce 4 téhož ustanovení přijmout stav řízení, který byl v době jeho nástupu do řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání žalovaného pro nepřípustnost. Pokud by však dovolací soud zaujal právní názor, že pro závěr, zda jde o spor v obchodní věci, není rozhodující stav v době zahájení řízení podle závazkových vztahů mezi účastníky v době jejich vzniku, ale při každé změně účastníků z důvodů uvedených v §107 o. s. ř., navrhla dovolání zamítnout.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je možné přípustnost dovolání obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je však přípustnost dovolání podle odstavce 1 téhož ustanovení vyloučena ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc. Podle obsahu spisu (srov. žalobu na č.l. 1) bylo řízení zahájeno žalobou doručenou Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě dne 17. dubna 2002 a k uzavření smlouvy o prodeji podniku, na základě níž se stal J. H. hmotněprávním nástupcem původního žalovaného – státního podniku S. V., došlo dne 10. července 1992.
Vzhledem k tomu, že uvedená smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), je třeba v otázce posouzení dovolacích námitek stran charakteru souzené věci vyjít z jeho ustanovení §477 odst. 1, podle něhož na kupujícího (účastníka smlouvy o prodeji podniku) přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.
Podle uvedeného ustanovení, které má kogentní povahu (srov. §263 obch. zák.), nastává přechod všech práv a závazků z prodávajícího na kupujícího ze zákona, aniž by smluvní strany nebo třetí osoby musely uskutečnit nějaké další právní úkony.
Za stavu, kdy v souladu s ustanovením §477 odst. 1 obch. zák. předmětný závazek přešel po zahájení řízení na základě smlouvy o prodeji podniku (podléhající režimu §476 a násl. obch. zák.) z prodávajícího – původně žalovaného státního podniku S. V. – na kupujícího J. H., který se tak stal hmotněprávním nástupcem původně žalovaného uvedeného státního podniku a vstoupil do řízení i jako jeho procesněprávní nástupce, se obsah ani charakter závazku, který vznikl za účinnosti hospodářského zákoníku při hospodářské činnosti podnikatelů, nemění. Jinak řečeno, změnou osoby dlužníka, ani vstupem nového dlužníka do řízení namísto původního dlužníka se na původním závazku nic, tedy ani jeho obchodní charakter, nemění.
Jestliže tedy šlo v okamžiku vstupu žalovaného do řízení o obchodní věc, o čemž není pochyb a sám dovolatel ostatně ani tuto skutečnost nezpochybňuje (jednalo se o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti o zaplacení dobropisu vystaveného za chybnou fakturaci dodaného zboží), neztratila věc tento obchodní charakter ani vstupem žalovaného do řízení. Za této situace je právně bezvýznamné a nebylo proto nutné zkoumat, zda Josef Hanák jako hmotněprávní a procesněprávní nástupce původně žalovaného státního podniku je či není podnikatelem, resp. zda na něj předmětný závazek přešel jako na fyzickou osobu – podnikatele či na fyzickou osobu – občana, jak tvrdí dovolatel. Za stavu, kdy dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 46 337,- Kč, tedy o plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho obou výroků o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů, majících charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl uplatněnými námitkami dovolatele zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaný z procesního hlediska (podáním nepřípustného dovolání) zavinil, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo žalobkyni vůči němu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2 865,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. listopadu 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu