ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.860.2003.1
sp. zn. 32 Odo 860/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobců a) Ing. R. Š., b) J. Š., obou zastoupených, advokátem, proti žalované M. K., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 133.614,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 77/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2003, č. j. 31 Co 194/2003-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. února 2003, č.j. 9 C 77/2002-51, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 133.614,70 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 26.2.2002 do zaplacení a na nákladech řízení 29.893,- Kč, naproti tomu zamítl žalobu ohledně povinnosti zaplatit ještě další 1% úroků z prodlení. Jak uvedl, žalobci se domáhali zaplacení uvedené částky jako výnosu z hospodaření s domem v P. 4-M., N. 98/375, jehož jsou co do 1/3 spoluvlastníky, za rok 2001. Žalovaná se bránila žalobě tvrzením, že pohledávka žalobců zanikla započtením na její pohledávku podle dopisu z 25.2.2002. Při rozhodování soud vycházel ze zjištění, že pohledávka žalobců odpovídá sdělení žalované o vyúčtování hospodaření s domem za rok 2001, naproti tomu tvrzená pohledávka žalované prokázána nebyla. Pokud se žalovaná odvolávala na prohlášení učiněné v obsahu notářského zápisu z 27.1.1999, pak obsahem notářského zápisu ze dne 8.6.1999 bylo prokázáno jeho odvolání, pohledávka postoupená Dr. L. K. žalované tak neexistuje. S poukazem na ustanovení §451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) soud proto žalovanou zavázal k zaplacení požadované částky spolu s příslušenstvím.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2003, č.j. 31 Co 194/2003-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil včetně výroku o nákladech řízení, jenž změnil jen co do přiznávané výše náhrady nákladů na 35.035,- Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil, že žalobci a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky domu č.p. 375 se st.p. 1124 v k.ú. M., obec P., žalobci mají ve společném jmění manželů ideální třetinu, žalovaná vlastní dvě ideální třetiny vzhledem k celku. Z vyúčtování příjmů a výdajů domu č. 98/375 v N. ulici plyne, že žalobcům náleží příjem 138.964,70 Kč, po odečtení již přijaté částky 5.350,- Kč činila částka k úhradě žalobcům 133.614,70 Kč. Oznámením o započtení pohledávky ze dne 25.2.2002 sdělila žalovaná žalobcům, že jejich pohledávku v uvedené výši započítala na svou pohledávku vůči nim ve výši 716.666,66 Kč. Pohledávka žalované měla být postoupena Dr. L. K., jak jim oznámil dopisem ze dne 27.8.2001, a měla vzniknout na základě prohlášení žalobců a jejich dcery Dr. L. K., jež je obsahem notářského zápisu ze dne 27.1.1999. V něm žalobci a jmenovaná shodně prohlásili, že se zavazují vyplatit Dr. L. K. 1/3 z obecné hodnoty nemovitosti domu čp. 1569 a poz. parcely č. 1125/7 v D., Z. ulici, vše v k.ú. D., a to do šesti měsíců ode dne, kdy nastanou v katastru nemovitostí právní účinky vkladu ve vztahu k nabyvateli tohoto nemovitého majetku. Jak však bylo dále zjištěno, v notářském zápisu sepsaném dne 8.6.1999, žalobci a jejich jmenovaná dcera prohlásili, že z předchozího notářského zápisu považují za pravdivé pouze prohlášení o nabytí nemovitosti, část prohlášení, jež se týká bývalého zetě a manžela Dr. L. K. považují za nepravdivé s tím, že mu nevyplatí 1/3 obecné hodnoty nemovitého majetku v případě převodu spoluvlastnického podílu.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s právním hodnocením věci. Poukázal na příslušná ustanovení občanského zákoníku na věc dopadající a ze skutkových zjištění dovodil, že v okamžiku postoupení pohledávky dne 25.8.2001 Dr. L. K. žalované tato pohledávka neexistovala. Pokud se žalobci a jejich dcera jednostranně (bez účasti Dr. K.) zavázali vyplatit určenou část obecné hodnoty nemovitosti dr. K. v prohlášení ze dne 27.1.1999, pak v prohlášení, obsaženém v notářském zápise ze dne 8.6.1999, tento úkon odvolali, to znamená, jak odvolací soud uvedl, že „veškeré závazky a povinnosti vyplývající z tohoto úkonu ztratily jakoukoli účinnost.“. Nelze se s úspěchem domáhat, že by „odstoupení od tohoto úkonu bylo neplatné, neboť jak uzavření tohoto úkonu, tak i odstoupení od závazku plnit uvedené osobě, učinily shodně všechny osoby, které právní úkon původně uzavřely.“ Protože postoupení pohledávky „z neplatného právního úkonu“ nepřichází v úvahu, postupoval soud prvního stupně správně, pokud žalovanou zavázal žalobcům předmětnou částku uhradit.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná svým dovoláním, v němž navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod tvrdí, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zároveň obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, neboť soudy nesprávně zhodnotily skutečnost, že žalovaná má dle dohody, jejíž obsah je vymezen notářským zápisem ze dne 27.1.1999, a smlouvy o postoupení pohledávky pohledávku vůči žalobcům ve výši 716.666,66 Kč, když došlo ke splnění v notářském zápise uvedené podmínky dne 25.1.2001 a postoupení pohledávky na žalovanou bylo žalobcům oznámeno 3.9.2001. Přípisem ze dne 25.2.2002 žalovaná pohledávku žalobců na svou pohledávku započetla a „žalobou uplatněná částka tímto započtením zanikla.“. Žalovaná dále uvádí znění předmětného notářského zápisu s tím, že nemůže souhlasit s názorem soudu, pokud tvrdí, že pohledávka takto vzniklá by mohla „zaniknout na základě nějakého úkonu, resp. pokračování v notářském zápisu, jak mělo být provedeno dne 8.6.1999“, neboť žalobci na základě uvedené dohody ze dne 27.1.1999 uhradili Dr. K. částku 150.000,- Kč za uvolnění garáže. Žalovaná dále odkázala na zápis ze 7.3.1999, dle něhož je zřejmé, že došlo k uzavření předmětné dohody o vypořádání a že tedy „nemohla být bez dalších zákonných podmínek tato dohoda ze strany žalobců nějakým způsobem zrušena.“ Dle dohody ostatně žalobci plnili, když Dr. K. uhradili dne 29.5.1999 150.000,- Kč, jak bylo v řízení doloženo. Žalovaná dále poukázala na nesrovnalosti v odůvodnění rozsudku ohledně způsobu, jakým mělo dojít k zániku závazku žalobců (zda šlo o odstoupení, odvolání či neplatný úkon), žalobci žalované ani Dr. K. nikdy nesdělili, že svůj závazek zrušili, s tím se soudy také nevypořádaly. Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalovaná spatřuje v neprovedení výslechu Dr. K., navrženého k důkazu oběma soudům. Shrnuje, že již vzhledem k dalšímu jednání žalobců došlo „minimálně konkludentně k uzavření dohody“, jejíž obsah je vymezen notářským zápisem. I pokud by snad měl být závazek založen jednostranně žalobci, pak jeho zrušení by jistě bylo v rozporu s dobrými mravy a takový úkon by byl neplatný podle §39 obč. zák. Navrhla závěrem, aby dovolání bylo připuštěno k posouzení otázek, jež mají po právní stránce zásadní význam, a to „zda závazek vzniklý z jednostranného prohlášení může být účinně odvolán, když by byly splněny zákonné podmínky pro neplatnost právních úkonů, např. rozpor s dobrými mravy, zda účinnost jednostranného odvolání závazku nastává bez toho, aby byl druhé tj. oprávněné straně oznámen, či zda k uzavření smlouvy postačuje písemné prohlášení o závazku strany zavázané a následné konkludentní jednání obou účastníků dohody, kdy na základě uvedeného prohlášení je plněno“.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že soudy obou stupňů rozhodly správně a navrhli zamítnutí dovolání.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci bylo rozhodným posouzení, zda v okamžiku provedení úkonu započtení podle §580 obč. zák. měla žalovaná pohledávku vůči žalobcům či nikoli, a to pohledávku, která na ni byla převedena jako věřitelem Dr. K. smlouvou o postoupení a postoupení bylo oznámeno dlužníkům - žalobcům. Pohledávka žalované měla vzniknout z notářského zápisu NZ 24/99, N 30/99, sepsaného notářem JUDr. K. o prohlášení obou žalobců a Dr. L. K., učiněném před ním dne 27.1.1999. Jmenovaní prohlásili, že žalobci jsou vlastníky rodinného domku č.p. 1569 v Z. ul. v D. a spolu s dcerou Dr. L. K. i pozemku č. parc. 1125/7 v k.ú. D., uznávají, že se Dr. L. K. podílel na výstavbě uvedeného rodinného domku a že se žalobci zavazují mu vyplatit (v případě převodu vlastnictví nemovitostí na jinou osobu než na dceru Dr. L. K.) „1/3 z obecné hodnoty tohoto nemovitého majetku“, do 6 měsíců ode dne, kdy nastanou v katastru nemovitostí právní účinky vkladu ve vztahu k nabyvateli nemovitého majetku. Dr. K. pak prohlásila, že stane-li se výlučnou vlastnicí popř. spoluvlastnicí rodinného domku, převezme závazky žalobců a zavazuje se je splnit ve stejném rozsahu a termínu, v jakém se zavázali tak učinit žalobci, a dále shodný závazek jako žalobci učinila co do možného převodu svého spoluvlastnického podílu na pozemku, popř. na rodinném domku.
Žalobci tvrdili neexistenci pohledávky s odvoláním na pokračování tohoto notářského zápisu. Pokračování v notářském zápise bylo sepsáno dne 8.6.1999 notářem JUDr. K. pod NZ 269/99, N 30/99, a žalobci i Dr. L. K. před ním prohlásili, že mění a upravují své prohlášení ze dne 27.1.1999 tak, že pravdivé je pouze jejich prohlášení o tom, kdy a jakým způsobem nabyli uvedený rodinný domek a pozemek do svého vlastnictví, další část prohlášení, týkající se Dr. L. K. pravdivá není, „neboť se L. K. nepodílel na výstavbě tohoto domu“ a plnit mu cokoli nehodlají.
Podle §6 notářského řádu (zák. č. 358/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) platí, že notářské zápisy a jejich stejnopisy jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti tohoto zákona. Podle §62 odst. 2 notářského řádu ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „NŘ“) je pokračování v notářském zápisu součástí notářského zápisu. Podle §72 odst. 1 NŘ a §80 NŘ notář osvědčuje prohlášení osob, mají-li s ním být spojeny právní účinky.
Z uvedených ustanovení NŘ je třeba tedy dovodit, že je zde jeden notářský zápis, obsahující prohlášení žalobců a Dr. L. K., ve znění osvědčeném notářem dne 27.1.1999 a dne 8.6.1999, jenž potvrzuje – a to k datu 8.6.1999 - pouze to, že žalobci a Dr. L. K. jsou vlastníky rodinného domku a pozemku, tak jak je tam specifikováno. Je přitom rozhodné, že v mezidobí – od 27.1.1999 do 8.6.1999 – nedošlo ke splnění podmínky převodu vlastnického práva podle původního znění notářského zápisu, právní skutečnost v něm uvažovaná nenastala, žádné třetí osobě tak právo na plnění dosud nevzniklo.
V daném soudním řízení o zaplacení žalované částky bylo na žalobcích, aby prokázali existenci své pohledávky na zaplacení, pokud pak žalovaná tvrdila zánik této pohledávky započtením na svou pohledávku, bylo na žalované, aby existenci takové pohledávky prokázala, a to ke dni započtení.
Notářské zápisy, splňující podmínky notářského řádu, jak o nich shora, jsou veřejné listiny. Z hlediska občanského soudního řízení veřejné listiny jsou takové listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné a které jako takové potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno (§134 o. s. ř.). Veřejné listiny jsou nadány zvláštní důkazní silou, spočívající v tom, že důkazní břemeno leží na tom, kdo chce prokázat opak toho, co je uvedené ve veřejné listině, nikoliv na tom, jehož tvrzení ve sporu se o veřejnou listinu opírá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. 28 Cdo 1521/99, a rozsudek ze dne 20. února 2002, sp. zn. 28 Cdo 1540/2001).
Pokud proto žalobci popírali vznik pohledávky původně Dr. K., jež měla být postoupena jím na žalovanou, a poukazovali na obsah předmětného notářského zápisu ve znění k 8.6.1999, pak bylo na žalované, aby prokázala opak toho, co je v něm uvedeno. Pokud však tvrdila, že v roce 2001 došlo k právní skutečnosti, jež podle notářského zápisu založila vznik její pohledávky, pak toto její tvrzení obsahem notářského zápisu prokázáno není. Neobstojí přitom námitka žalované o rozporu jednání žalobců - pokud učinili prohlášení a nechali o tom sepsat pokračování v notářském zápise - s dobrými mravy (k výkladu pojmu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998 sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998). Tak jako učinili prohlášení původní, pak za shodných podmínek a stejného stavu věci co do vlastnických vztahů, o něž zde šlo, nic jim nebránilo, aby své prohlášení upravili v pokračování notářského zápisu. Takový postup zákon připouští a proto ani v rozporu s dobrými mravy být nemůže.
Jestliže v obsahu dovolání žalovaná nyní přichází s tvrzením, že její pohledávka vznikla jinak, než jen tím, že nastala skutečnost (převod vlastnictví k nemovitostem) předpokládaná v notářském zápisu ve znění k 27.1.1999, pak nehledě k zákazu dle §241a odst. 4 o. s. ř. je třeba poukázat na to, že dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proto není možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat také námitkami dovolatelky, že odvolací soud hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř., nepřihlédl k obsahu zápisu o ujednání ze dne 7.3.1999, neprovedl navržený důkaz svědeckou výpovědí. Soudy obou stupňů dospěly shodně ke skutkovému závěru, že žalovanou tvrzená pohledávka k datu započtení neexistovala, pak ovšem dospěly i k správnému právnímu závěru, že k zániku v řízení uplatněné pohledávky žalobců započtením (§580 a násl. obč. zák.) nedošlo. Vzhledem k povaze notářských zápisů a tomu, co bylo již uvedeno, je zcela nadbytečné se zabývat žalovanou formulovanými jen teoretickými právními otázkami, neboť jejich zodpovězení nemá žádný vliv na posouzení této věci. Lze shrnout, že napadené rozhodnutí jako takové samo o sobě nemá po právní stránce zásadní význam.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobcům v souvislosti s tímto řízením – vzhledem k jeho výsledku a jen formálnímu vyjádření k dovolání – náklady, jež by bylo možno považovat za potřebné k účelnému bránění práva, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu