ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.869.2004.1
sp. zn. 32 Odo 869/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobkyně K. p., s.r.o., proti žalované V. z. p. Č. r., o zaplacení částky 236 602 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 333/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2004 č. j. 15 Co 72/2004-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. M. B., advokáta, se sídlem v B.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 17. prosince 2003 č. j. 17 C 333/2003-28 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 236 602 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastnicemi řízení byla dne 29. 12. 1998 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě léčivých přípravků a prostředků zdravotnické techniky, v níž byla mimo jiné sjednána smluvní pokuta za prodlení s úhradou faktur žalovanou. Žalovaná částka představuje smluvní pokutu za pozdní úhradu faktur vyúčtovanou žalobkyní penalizační fakturou č. 200399009 ze dne 29. 1. 2003. Žalobkyně tuto pohledávku postoupila společnosti T. a.s., což oznámila žalované, následně pak dohodou ze 7. 1. 2002 došlo k zániku této dohody o postoupení pohledávky. Žalobkyně je tedy osobou aktivně věcně legitimovanou. Žalovaná uhradila žalobkyni faktury za dodané léky a prostředky zdravotnické techniky s prodlením Ujednání o lhůtě 12 měsíců zakotvené v bodu 4 článku VI předmětné smlouvy považoval soud prvního stupně za časové ohraničení doby, za kterou lze smluvní pokutu vyčíslit a nepřijal výklad žalované, že byla sjednána prekluzivní lhůta, po jejímž uplynutí nárok na smluvní pokutu zaniká.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 2004 č. j. 15 Co72/2004-42 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Obsah smlouvy účastníků je podle odvolacího soudu upraven zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, takže má prvky veřejnoprávního charakteru. Její účastnice si podle §262 obchodního zákoníku (dále jen („ObchZ“) dohodly, že jejich závazkový vztah bude v mezích neupravených zákonem č. 48/1997 Sb. podřízen obchodnímu zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil s výkladem smluvního ujednání obsaženého v článku IV odstavci 4 citované smlouvy, který zaujal soud prvního stupně. Formulaci „smluvní pokuta bude uplatněna nejdéle za období dvanácti měsíců ode dne, kdy došlo k porušení podmínek stanovených touto smlouvou“ nelze podle názoru odvolacího soudu vyložit jinak, než že období dvanácti měsíců představuje dobu, za kterou lze smluvní pokutu za pozdní úhradu faktur požadovat. Postoupení pohledávky žalobkyně na společnost T. a.s., a zpětné postoupení na žalobkyni posoudil tak, že účinnost postoupení pohledávky vůči dlužníkovi nastala tím, že žalobkyně prokázala podle §524 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), že k zpětnému postoupení pohledávky na žalobkyni došlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, přičemž tato otázka byla dosud odvolacími soudy řešena rozdílně. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Postup postupníka a postupitele byl podle názoru dovolatelky v rozporu s §524 a násl. ObčZ a z toho důvodu nemohla být dovolatelka v prodlení s případným plnění, neboť postupitel (T., a.s.) neoznámil žalované zpětné postoupení pohledávky a postupník (K. p., s.r.o.) neprokázal zpětné postoupení. Žalobkyně nedoložila svoji aktivní legitimaci v daném sporu. Dovolatelka nesouhlasí ani s výkladem textu sankčního ujednání v předmětné smlouvy, podle jejího názoru z jazykového výkladu jednoznačně vyplývá, že „samotné sankční ujednání ztrácí charakter smluvní pokuty“ po uplynutí dvanáctiměsíční lhůty ode dne, kdy došlo k porušení podmínek stanovených ve smlouvě s tím, že oprávněný účastník právního vztahu má právo samostatně uplatňovat zákonné úroky z prodlení. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není podle jejího názoru důvodné a ztotožnila se se závěry rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně. Obě rozhodnutí jsou věcně správné a napadené rozhodnutí nemá proto po právní stránce zásadní právní význam.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka především zpochybnila aktivní legitimaci žalobkyně v tomto řízení, a odkázala na smlouvu o postoupení pohledávek, kterou žalobkyně uzavřela se společností T. a.s. V průběhu řízení však bylo zjištěno, že mezi těmito smluvními stranami došlo k postoupení předmětné pohledávky zpět na žalobkyni, resp. ke zrušení dohody o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2001, a to dohodou ze dne 7. 1. 2002. Nejvyšší soud neshledal, že by za této situace byl závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je v tomto řízení aktivně legitimována, v rozporu s hmotným právem. Skutečnost, že toto zpětné postoupení bylo žalované prokázáno až v průběhu řízení, rovněž nemá vliv na její prodlení s úhradou vyúčtování za léčivé přípravky a prostředky zdravotnické techniky. Druhá dovolací námitka spočívá v tvrzení, že z vlastního textu smlouvy účastnic, konkrétně z jeho článku VI odstavce 1 a 4 vyplývá, že smluvní pokutu lze uplatnit pouze za období dvanácti měsíců ode dne, kdy došlo k porušení podmínek stanovených ve smlouvě a poté toto sankční ujednání ztrácí režim smluvní pokuty. Ani tuto námitku nemůže dovolací soud přijmout. Odvolací soud správně vyložil tento článek smlouvy tak, že období dvanácti měsíců představuje dobu, za kterou lze smluvní pokutu za pozdní úhradu vyúčtování léčivých přípravků a prostředků zdravotnické techniky požadovat, takže žalobkyně je oprávněna vyúčtovat smluvní pokutu nejdéle za období dvanácti měsíců ode dne splatnosti tohoto vyúčtování, a nikoliv za období delší.
V obou napadených otázkách tedy není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem. Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud dovolatelka namítala, že výklad ustanovení smlouvy o poskytování a úhradě léčivých přípravků a prostředků zdravotnické techniky učiněný odvolacím soudem je odlišný od výkladu této smlouvy provedeným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2004 č. j. 15 Co 64/2004-66, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. října 2003 č. j. 17 C 56/2003-46, je tato námitka neopodstatněná, neboť smlouva posuzovaná ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 56/2003 obsahovala ujednání odlišné od smlouvy, která byla předmětem výkladu v této věci.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu