ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.99.2005.1
sp. zn. 32 Odo 99/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně P. s.r.o. - „v likvidaci“, proti žalované K., spol. s r.o., o zaplacení částky 194.701,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 225/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2000, č.j. 4 Cmo 759/98-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.885,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce Mgr. J.K.
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky 194.701,- Kč z titulu smluvní pokuty za nedodržení termínu dodání osobního vozidla M. žalovanou podle kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky.
Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. března 1998, č.j. 12 Cm 225/96-31, žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 194.701,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že mezi účastníky byla dne 7. října 1994 uzavřena podle §409 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) kupní smlouva na koupi vozidla s termínem jeho dodání do 14. října 1994, přičemž ve všeobecných obchodních podmínkách ze dne 17. října 1994 si její účastníci dohodli smluvní pokutu podle §544 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) ve výši 30 % z kupní ceny vozidla za nedodržení termínu jeho dodání a slevu 1 % z ceny za každý kalendářní den prodlení s dodáním vozidla. Za situace, kdy nebyl dodržen ani v uvedených podmínkách nově dohodnutý termín dodání na 30. listopad 1994 a vozidlo bylo dodáno až 2. prosince 1994, tedy s prodlením dvou dnů, žalobkyně vyúčtovala oprávněně smluvní pokutu ve výši odpovídající dohodnuté sankci. Následně uzavřené další kupní smlouva a leasingová smlouva pak na závazcích z původní kupní smlouvy nic nezměnily. Proto žalobě vyhověl.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. října 2000, č.j. 4 Cmo 759/98-52, k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (první odstavec výroku) a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady za řízení před soudy obou stupňů (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud po opakování dokazování příslušnou objednávkou a listinou označenou kupní smlouva, smlouva o nájmu se s právním posouzením věci soudem prvního stupně neztotožnil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 7. října 1994 ve znění dodatků – Všeobecných obchodních podmínek, z níž žalobkyně odvozuje svůj nárok, je absolutně neplatná, jelikož skutečná vůle smluvních stran na rozdíl od projevu jejich vůle nesměřovala k uzavření kupní smlouvy, ale mezi účastníky řízení bylo prokazatelně jednáno o zprostředkování leasingu vozidla pro žalobkyni. Tomu nasvědčuje podle odvolacího soudu nejen to, že žalobkyně dne 7. října 1994 podepsala jednu listinu nadepsanou kupní smlouva jako kupující a současně též další listinu nadepsanou kupní smlouva (smlouva o nájmu, se stejným předmětem plnění) jako nájemce, ale zejména výslovné ujednání v kupní smlouvě o tom, že zbylou část kupní ceny bude hradit leasingová společnost D. B. P. Za situace, kdy žalobkyně s žalovanou podepisovaly i další návrh smlouvy, v níž byla smluvní stranou na straně kupujícího označena společnost D. L. B. s.r.o., směřovala podle názoru odvolacího soudu jejich shodná vůle k tomu, aby kupujícím byla leasingová společnost a aby žalobkyně získala předmětné vozidlo do nájmu. Pro neurčitost obsahu (projevující se údajem o placení formou leasingu) předmětného úkonu účastníků by na jeho absolutní neplatnosti nic podle odvolacího soudu nezměnil ani jeho případný závěr, že k uzavření kupní smlouvy došlo. Za tohoto stavu tvrzený žalobní nárok nevznikl, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. Podle dovolatelky odvolací soud řádně nezjistil skutečný stav věci, zjištěné skutečnosti nesprávně právně posoudil, vyložil je zcela jednostranně v její neprospěch a aplikaci některých zákonných ustanovení vztahujících se na souzenou věc zcela opomenul.
Dovolatelka se závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky nesouhlasí. Vytýká mu, že zaměřil svou pozornost pouze na otázku platnosti či neplatnosti uzavřené kupní smlouvy, aniž se zabýval dalšími možnými aspekty právního vztahu mezi účastníky. Tvrdí, předmětné smlouvy byly uzavřeny formou vzorových formulářových smluv vypracovaných žalovanou, která reagovala na její požadavek získat do vlastnictví předmětný automobil s dodáním k určitému termínu, k čemuž se žalovaná zavázala s tím, že rovněž zajistí financování kupní ceny vozidla společností D. L. B. s.r.o. Tato společnost na sebe převzala pouze závazek financování, nikoliv však závazek vozidlo fyzicky žalobkyni dodat. Dohoda o povinnosti žalované fakticky žalobkyni ve sjednaném termínu předmětné vozidlo dodat byla a také mohla být uzavřena pouze mezi účastníky řízení, leasingová společnost fakticky nemůže předání vozidla zajistit a tedy se ani k takovému jednání smluvně zavázat. Žalobkyně jednala se žalovanou o dodání vozidla několikrát, postupně byly dohodnuty dva termíny plnění a žalovaná nikdy nenamítala, že nemůže být účastníkem smluvního vztahu. Vozidlo také bylo předáno žalovanou v jejím sídle a nikoli společností D. L. B. s.r.o.
Odvolací soud podle dovolatelky pochybil právně rovněž tím, že se soustředil pouze na kupní smlouvu, aniž za použití výkladových pravidel projevu vůle upravených v §266 obch. zák. posoudil, zda mezi účastníky nebyla platně uzavřena innominátní či jiná smlouva a když zcela nesprávně vyložil v její neprospěch použité výrazy, které do uzavřených smluv vnesla žalovaná, přestože bylo žalované od počátku zřejmé, co má být jejich předmětem. Dovolatelka pokládá za zcela jednoznačné, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o fyzickém předání vozidla v dohodnutém termínu, přičemž plnění z této smlouvy bylo platně zajištěno smluvní pokutou podle §§544 a 545 obč. zák. (dovolatelka se nesprávně odvolává na obchodní zákoník), kterou může být zajištěn i jiný závazek než je závazek z kupní smlouvy. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro neplatnost kupní smlouvy je podle dovolatelky i v rozporu s ustanovením §41 obč. zák. řešícím otázku částečné neplatnosti právního úkonu a důsledky s tím spojené.
Závěr odvolacího soudu o uzavření smlouvy o zprostředkování, zřejmě mezi účastníky řízení, nemá podle dovolatelky žádnou oporu v provedeném dokazování, neboť žalobkyně žádnou zprostředkovatelskou odměnu nesjednala a také žalovanou o žádnou takovou službu nepožádala Připouští-li odvolací soud možnost vzniku smlouvy o zprostředkování, měl vzít v úvahu také možnost jiné, v zákoně neuvedené smlouvy.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s právním posouzením věci odvolacího soudu ztotožnila. Žalobkyní tvrzený nárok nevznikl, jelikož se opírá o kupní smlouvu č. 59/0710/94 ze dne 7. října 1994, která byla posléze modifikována, resp. zrušena a nahrazena novou skutečnou kupní smlouvou č. 00561495/60150530 ze dne 7. října 1994, resp. ze dne 24. listopadu 1994, na základě které leasingová společnost předmětné vozidlo od žalované zakoupila a stala se tak jeho vlastníkem. Žalobkyně byla pouze uživatelem předmětného vozidla, o čemž svědčí i fakt, že si předmětné splátky nájemného zahrnovala do svých nákladů a že na Dopravním inspektorátu byla jako vlastník evidována leasingová společnost. K fyzickému dodání vozidla uvedla, že k jeho převzetí zmocnil nový vlastník (leasingová společnost) žalobkyni, aby tak v jeho zastoupení učinila. Žalovaná zcela odmítá názor žalobkyně o možnosti uzavření innominátní smlouvy, představující dohodu o fyzickém předání vozidla, jelikož vůle žalované k uzavření takové smlouvy nesměřovala. Žalovaná svou povinnost dodat předmětný automobil splnila dne 30. listopadu 1994, kdy bylo kupujícímu umožněno s předmětným vozidlem nakládat, o čemž svědčí přejímací protokol z téhož data sepsaný mezi vlastníkem (leasingovou společností), žalobkyní a žalovanou, přičemž servisní knížka byla uživateli (žalobkyni) vydána dokonce již dne 28. listopadu 1994.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Existenci vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelka je ani netvrdila, resp. v rámci uplatněného dovolacího důvodu pouze obecně uváděla i ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., aniž jakkoli konkretizovala jinou vadu, jíž mělo být řízení postiženo a která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Námitky dovolatelky lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištěný skutkový stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyloží, případně ho na daný skutkový stav nesprávně aplikuje.
Námitky, jimiž dovolatelka napadala závěr odvolacího soudu o uzavření smlouvy o zprostředkování, posoudil dovolací soud jako nedůvodné, jelikož takový právní závěr odvolací soud neučinil a své rozhodnutí na něm tudíž nezaložil. Použil-li odvolací soud v odůvodnění rozsudku větného spojení „Od samého počátku bylo mezi účastníky řízení prokazatelně jednáno o zprostředkování leasingu vozidla pro žalobce.“, tak nikoli proto, aby dovodil existenci smlouvy o zprostředkování, nýbrž aby s ohledem na zjištěné konkrétní skutkové okolnosti posoudil, k čemu směřovala skutečná vůle účastníků řízení v projevu jejich vůle vyjádřeném v listině formulované podle svého obsahu jako kupní smlouva.
Dále se dovolací soud zabýval námitkami, jimiž dovolatelka dovozuje platnost kupní smlouvy mezi účastníky, resp. smlouvy nepojmenované (innominátní).
Podle §269 odst. 2 obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.
Podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení žalobkyně učinila téhož dne (7. října 1994) dva různé právní úkony - jednak podepsala listinu nadepsanou kupní smlouva jako kupující a jednak listinu nadepsanou kupní smlouva, smlouva o nájmu, jako nájemce, které vedle sebe nemohou obstát. Bylo-li totiž nepochybně úmyslem žalobkyně získat pouze jedno vozidlo (a nikoli dvě vozidla – jedno koupit a druhé z nich dostat do nájmu), pak se nemohla stát současně vlastníkem i nájemcem téhož vozidla. Stejný závěr by platil i v případě, že by se nejednalo o smlouvu kupní, ale o smlouvu nepojmenovanou (jak se snaží dovodit dovolatelka), v důsledku níž by mělo přejít vlastnictví předmětného vozidla na žalobkyni. Dospěl-li pak odvolací soud s přihlédnutím k okolnostem, za nichž spolu účastníci od počátku jednali, jakož i k výslovnému ujednání bodu III. o úhradě kupní ceny (její zbylé části) leasingovou společností D. B. P. v listině nadepsané kupní smlouva k závěru, že skutečná vůle smluvních stran nesměřovala k uzavření kupní smlouvy, ale k uzavření leasingové smlouvy, nelze toto právní posouzení hodnotit jako nesprávné ani z pohledu výkladových pravidel projevu vůle obsažených v ustanovení §266 obch. zák., jak tvrdí dovolatelka.
Jako nedůvodnou dovolací soud posoudil i námitku platnosti ujednání o smluvní pokutě i za situace neplatné kupní smlouvy, kdy dovolatelka odvolacímu soudu vytýkala nevypořádání se s ustanovením §41 obč. zák.
Podle ustanovení §544 odst. 1 obč. zák., jež se vztahuje i na obchodní závazkové vztahy, sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti škoda nevznikne.
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Lze nepochybně souhlasit s dovolatelkou, že smluvní pokutou může být zajištěn i jiný závazek než je závazek z kupní smlouvy. Tato situace však v souzené věci nenastala. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že smluvní pokuta, sjednaná účastníky v obchodních podmínkách ze dne 17. října 1994 ve výši 30 % z kupní ceny vozidla za nedodržení termínu jeho dodání, zajišťovala povinnost včasného dodání vozidla žalovanou jako prodávající žalobkyni jako kupující. Jednalo se tedy o zajištění uvedené smluvní povinnosti žalované z kupní smlouvy, a nikoli o závazek z jiné smlouvy a ani o jiný nepojmenovaný závazek. Za této situace mohla být proto důvodem vzniku smluvní pokutou zajišťované smluvní povinnosti jen kupní smlouva mezi prodávajícím a kupujícím, k níž se sjednané všeobecné obchodní podmínky vztahovaly. Za stavu, kdy mezi účastníky řízení nedošlo k platnému uzavření kupní smlouvy, neexistoval ani žádný závazek z ní vyplývající a tudíž ani smluvní povinnost žalované předmětné vozidlo dodat žalobkyni. Jestliže neexistovala tato smluvní povinnost žalované, jejíž splnění smluvní pokuta zajišťovala, nemohl žalobkyni nárok na smluvní pokutu vzniknout. Je proto možné uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a že se odvolací soud žádného právního pochybení či opomenutí při aplikaci a výkladu právních norem nedopustil. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241 odst. 3 písm d) o. s. ř.] tak v souzené věci nebyl naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalované náklady jejího právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 16.810,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 3. srpna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu