ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1086.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1086/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce města P. proti žalované M. R., o zaplacení částky 26.419,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 28/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2005, č. j. 25 Co 90/2005-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 8. října 2004, č. j. 9 C 28/2003-74, zamítl žalobu požadující po žalované zaplacení částky 26.419,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 25. 3. 2003 do zaplacení a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 36.225,- Kč. Rozhodl tak poté, co v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částek 4.247,40 Kč (usnesením ze dne 13. února 2004, č. j. 9 C 28/2003-30) a 249.234,60 Kč s příslušenstvím (usnesením ze dne 17. září 2004, č. j. 9 C 28/2003-57).
Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 25 Co 90/2005-97, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 8.988,- Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Poukázala na to, že v této věci dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu (a nikoli proti jeho usnesení), a proto nelze při posuzování přípustnosti dovolání vycházet z rozhodnutí publikovaného pod R 4/2003, v němž Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 není dovolání přípustné jmenovitě proti výroku usnesení odvolacího soudu. Namítla, že při určení výše nákladů řízení před soudem prvního stupně neměl odvolací soud vycházet z částky 26.319,- Kč, která byla předmětem žaloby ke dni vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, nýbrž z částky 279.901,- Kč, jež byla původně předmětem řízení (před částečným zpětvzetím žaloby), a to tím spíše, že soud prvního stupně v usneseních, jimiž řízení částečně zastavil, o nákladech řízení nerozhodl. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej článek II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Z obsahu dovolání - vylíčení dovolacích námitek (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že žalovaná jím napadla výlučně tu část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení.
Přesvědčení žalované, že v dané věci je možné zvažovat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť o nákladech řízení bylo rozhodnuto formou rozsudku, je ovšem mylné. Rozhodnutí o nákladech řízení má totiž vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a jeho součástí se proto stává pouze formálně.
Přípustnost dovolání proti usnesení se řídí §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej žalovanou zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť napadený výrok rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto odmítl, aniž se mohl věcí zabývat z hlediska uplatněných námitek (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejich náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. září 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu