ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1170.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1170/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce K. Č., proti žalovanému M. T., o zaplacení částky 151.549,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 14 C 100/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25. března 2003, č. j. 14 C 100/2002-127, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. ledna 2004, č. j. 56 Co 538/2003-157, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25. března 2003, č. j. 14 C 100/2002-127, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. ledna 2004, č. j. 56 Co 538/2003-157, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 14 C 100/2002-127, zastavil řízení „ohledně částky 165.000,- Kč včetně příslušenství“ (výrok I.), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 151.549,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. 10. 2001 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), ve zbytku, tedy ohledně zaplacení částky 43.451,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 10. 2001 do zaplacení a ohledně zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 151.549,- Kč od 1. 10. 2001 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky IV. a V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 56 Co 538/2003-157, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a V. potvrdil, ve výroku IV. jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu o odstupném v částce 360.000,- Kč, které se žalovaný zavázal zaplatit žalobci v souvislosti s jeho souhlasem s navrhovanou dohodou o ukončení nájmu bytu, který žalobce užíval v domě žalovaného. Tuto částku žalovaný žalobci nezaplatil; poskytl mu pouze věcné plnění v hodnotě 208.451,- Kč tím, že na svůj náklad nechal zhotovit fasádu na domě žalobce, ve zbytku svůj závazek nesplnil. Odvolací soud pak v rámci skutkových zjištění konstatoval, že součástí dohody účastníků uzavřené 9. 10. 2000 bylo ujednání, že nájem bytu zanikne k 31. 10. 2000. Splatnost odstupného byla vázána na vyklizení bytu s tím, že se žalovaný zavázal je zaplatit do čtyř dnů od vyklizení. žalobce byt vyklidil dne 18. září 2001. Oba soudy pak dospěly k závěru, že na základě zmíněné smlouvy, která je smlouvou nepojmenovanou podle §51 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 360.000,- Kč a pokud po dohodě se žalovaným přijal žalobce část tohoto plnění ve výši 208.451,- Kč v podobě plnění věcného, zbývá ještě zaplatit 151.549,- Kč. Odvolací soud pak doplnil, že ujednání o splatnosti odstupného až po vyklizení bytu představuje odkládací podmínku podle §36 odst. 2 ObčZ, na jejímž splnění záviselo, zda nastanou ve smlouvě předvídané právní následky.
Proti oběma těmto rozsudkům podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval s poukazem na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) z přesvědčení, že napadená rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam. Dovolání odůvodnil tím, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Připomněl okolnosti, ze nichž účastníci dne 9. října 2000 smlouvu uzavírali, a zdůraznil, že z toho, že potřeboval byt uvolnit co nejdříve, lze i s přihlédnutím ke znění smlouvy dovodit, že nájemní vztah měl zaniknout již dnem uzavření smlouvy, t. j. 9. 10. 2000, že klíče od bytu měl žalobce žalovanému předat nejpozději do konce října 2000 a pro případ, že se tak stane, vznikne žalobci právo na výplatu odstupného ve výši 360.000,- Kč. Jelikož k předání klíčů v dohodnuté době nedošlo, nájem bytu sice zanikl, ale žalobci nevznikl žádný nárok na odstupné. Žalovaný dále s poukazem na §37 ObčZ zpochybnil platnost smlouvy z 9. 10. 2000 námitkou, že žalobce nečinil tento úkon vážně a že je text smlouvy neurčitý a nesrozumitelný, a navrhl, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu a že rozhodnutí soudu prvního stupně jím úspěšně napadnout nelze. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být dovolací řízení podle §104 odst. 1 OSŘ zastaveno [srovnej blíže usnesení ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1072/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 5, pod č. C 477]. Jestliže v dané věci směřuje dovolání žalovaného kromě rozsudku odvolacího soudu výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně, nezbylo dovolacímu soudu, než řízení o tomto dovolání ze shora uvedených důvodů zastavit.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ].
Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalovaného ke způsobu, jakým soudy obou stupňů vykládaly obsah smlouvy z 9. 10. 2000 a zjišťovaly tak, jaká práva a povinnosti si v ní účastníci ujednali, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, případně poukaz na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nýbrž právě jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 OSŘ. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Jedinou dovolací námitkou, která se dotýká právního posouzení věci, je poukaz žalovaného na neplatnost smlouvy z 9. 10. 2000 pro neurčitost a nesrozumitelnost a pro nedostatek vážnosti projevu vůle na straně žalobce. I když odvolací soud tím, že z obsahu smlouvy dovodil povinnost žalovaného k zaplacení částky 151.549,- Kč s příslušenstvím, vyslovil nepřímo závěr, že neshledal žádný z důvodů, pro které by tato smlouva měla být považována za absolutně neplatnou, výslovně se otázkou její platnosti podle §37 ObčZ nezabýval. Proto ani řešení této otázky nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde totiž jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 OSŘ. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a že tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3, resp. §146 odst. 2 věty prvé OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 3. listopadu 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu