ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1182.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1182/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce K. V., proti žalovanému M. K., o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 24/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2003, č. j. 57 Co 297/2003-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, která došla soudu dne 9. 2. 2001, domáhal po žalovaném zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že tuto částku žalovanému postupně v období od května do září 1995 půjčil. K jejímu vrácení dosud nedošlo, ač žalovaný tento dluh uznal dne 28. 6. 1996 a 4. 5. 2000.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. 27 C 24/2001-48, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 350.000,- Kč s 20 % úrokem z prodlení za každý samostatně nezaplacený kalendářní rok, a to od 28. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o půjčce, na jejichž základě si žalovaný půjčil od žalobce dne 9. 5. 1995 částku 50.000,- Kč, dne 16. 6. 1995 částku 150.000,- Kč, dne 29. 9. 1995 částku 50.000,- Kč a částku 100.000,- Kč bez uvedení konkrétního data, která byla půjčena nejpozději do 23. 11. 1995. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že si uvedené částky půjčil (převzal) od společnosti R.-D., spol. s r. o. na základě obchodně závazkových vztahů, neboť toto tvrzení je v rozporu jak s objektivní skutečností, že uvedená společnost vznikla zápisem do obchodního rejstříku až dne 9. 11. 1995, tak s výpovědí samotného žalovaného učiněnou v trestním řízení, kde uváděl, že si předmětné částky půjčil právě a jenom od žalobce (viz. usnesení Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování, pracoviště Havířov - Podlesí ze dne 4. 5. 2000, č. j. OVKI-503/2000-03). Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 29. března 1999, č. j. 11 C 377/97-42, zamítl návrh M. K., aby mu společnost R.-D., spol. s r. o. a K. V. zaplatili částku 2.255,30 Kč. Rozhodl tak na základě zjištění, že sice mezi M. K. a K. V. byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, jejímž předmětem byl prodej nemovitosti v S., avšak smluvní strany dohodou ze dne 23. 11. 1995 tuto smlouvu o smlouvě budoucí zrušily s tím, že žádná ze stran není oprávněna požadovat po druhé straně nároky vyplývající ze zániku závazků a pohledávek citované smlouvy. Nemovitost od M. K. koupila společnost R.-D., spol. s r.o. Mezi M. K., K. V., společností R.-D., spol. s r. o. a paní D. K. došlo dne 18. 5. 1996 k uzavření dohody o narovnání, jejíž součástí bylo i vypořádání kupní ceny za nemovitost; dne 28. 6. 1996 byl uzavřen dodatek č. 1 k této smlouvě o narovnání, v němž jsou výslovně uvedeny jako závazky M. K. podnikajícího pod obchodní firmou M. K. - P. vůči společnosti R.-D., spol. s r. o., K. V. a D. K. podnikající pod obchodní firmou D.K. – R. shora uvedené půjčky poskytnuté M. K. Téhož dne pak tytéž smluvní strany uzavřely dohodu o zápočtu pohledávek K. V. Okresní soud ve Frýdku - Místku z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil absolutní neplatnost smlouvy o narovnání i smlouvy o zápočtu pro jejich neurčitost a nesrozumitelnost ve smyslu §39 obč. zák.
Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem bylo uzavřeno postupně několik platných smluv o půjčce ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Námitku promlčení, kterou žalovaný v průběhu řízení vznesl, shledal důvodnou. Dovodil totiž, že běh tříleté promlčecí doby u každé z půjček započal dne, který následoval po poskytnutí jednotlivých částek, kdy právo na jejich vrácení mohlo být vykonáno poprvé (§101 obč. zák.). Promlčecí doba tak počala běžet u částky 50.000,- Kč dne 10. 5. 1995, u částky 150.000,- Kč dne 17. 6. 1995, u částky 50.000,- Kč dne 30. 9. 1995 a u částky 100.000,- Kč nejpozději dnem 23. 11. 1995. Jelikož tříletá promlčecí doba k uplatnění práva vypršela u všech částek v průběhu roku 1998 a žaloba byla podána teprve dne 9. 2. 2001, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobci, který namítal, že v důsledku probíhajících řízení před Okresním soudem ve Frýdku - Místku pod spisovými značkami 11 C 376/97 a 11 C 377/97 došlo ve smyslu §112 obč. zák. ke stavení běhu promlčecí doby. Konstatoval, že ani v jednom z uvedených řízení nebyly jeho předmětem půjčky v celkové výši 350.000,- Kč. V prvním řízení, jehož účastníky byli žalovaný a společnost R.-D., spol. s r. o., byl předmětem sporu nedoplatek kupní ceny za nemovitost v S. a předmětem dalšího řízení byl nedoplatek z dohody o vzájemném započtení pohledávek ze dne 28. 6. 1996. Případné zmínění uvedených půjček v rámci skutkových tvrzení v těchto dvou soudních řízeních nepokládal za uplatnění práva ve smyslu §112 obč. zák., jež by mohlo mít vliv na běh promlčecí doby. Soud prvního stupně rovněž vyloučil možnost spojovat účinky stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. s trestním podáním žalobce na žalovaného (podaným dne 22. 3. 2000). Dovodil, že dodatek č. 1 ke smlouvě o narovnání ze dne 18. 5. 1996, který účastníci uzavřeli dne 28. 6. 1996, a výpověď, kterou žalovaný učinil a podepsal před orgánem činným v trestním řízení (usnesení Policie České republiky ze dne 18. 5. 2000, č. j. OVKI-503/2000-03), nelze mít za uznaní dluhu žalovaným ve smyslu §558 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. října 2003, č. j. 57 Co 297/2003-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, na něž pro stručnost odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání doplněné podáním učiněným prostřednictvím advokátky, která mu byla soudem ustanovena. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 píms. c/ zákona o. s. ř. v přesvědčení, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť jím bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. V dovolání uplatnil výslovně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že při rozhodování nepřihlédl k tomu, že „výkon práva žalovaného, který vznesl námitku promlčení nároku žalobce, je v rozporu s dobrými mravy“. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 309/95, v němž byl vysloven názor, že užití §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k institutu promlčení není v zásadě vyloučeno. V dané věci mělo být přihlédnuto zejména k tomu, že mezi uzavřením dodatku č. 1 ke smlouvě o narovnání a právní moci rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 29. 3. 1999, č. j. 11 C 377/97/44, uplynula delší doba, přičemž až do skončení nalézacího řízení před Okresním soudem ve Frýdku - Místku nebylo žalobci s určitostí známo, že smlouva o narovnání (ve znění dodatku č. 1) a smlouva o zápočtu jsou absolutně neplatnými právními úkony. Jelikož obě smlouvy sepisoval žalovaný s úmyslem uvést žalobce v omyl, nemělo být soudy obou stupňů k běhu promlčecí doby vůbec přihlíženo. Žalovaný vznesenou námitkou promlčení pouze využil stavu věci, který sám vyvolal. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání v posuzovaném případě založena není, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně v této věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze v tomto případě úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je pak vyloučeno zcela, jak vyplývá z jeho samotného znění. Znamená to, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel i odvolací soud. Dovolací soud je povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který ze zákonných dovolacích důvodů byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění.
V posuzovaném případě žalobce odůvodnil přípustnost dovolání tvrzením, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem zamítl žalobu, když přisvědčil námitce žalovaného, že žalobou uplatněný nárok je promlčen, aniž posuzoval, zda výkon práva žalovaného uplatnit námitku promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Sám žalobce tento rozpor spatřuje v tom, že žalovaný námitkou promlčení pouze využil stavu věci, který sám vyvolal tím, že smlouvy o narovnání a o zápočtu (jež jsou absolutně neplatnými právními úkony) sepisoval s úmyslem uvést žalobce v omyl.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, a k těmto tvrzením jsou povinni nabídnout soudu důkazy (§120 odst. 1 o. s. ř.). Při hodnocení důkazů soud pečlivě přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o. s. ř.). Pokud však účastník skutečnosti, na jejichž existenci by bylo možno založit pro něj příznivé rozhodnutí ve věci, netvrdí a tyto skutečnosti nevyjdou v řízení najevo ani jinak, je důsledkem jeho nečinnosti pro něj nepříznivé rozhodnutí ve věci a důsledky této nečinnosti nelze odstranit dodatečným tvrzením uplatněným až v dovolacím řízení, které má výlučně přezkumnou povahu. Okolnost, že účastník skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci tvrdil v jiném nalézacím řízení, anebo v tomto jiném řízení tyto skutečnosti vyšly najevo, je právně nevýznamná, pokud na ně účastník soud alespoň neupozornil.
Ve věci bylo zjištěno, že si žalovaný půjčil od žalobce postupně v průběhu roku 1995 celkovou částku 350.000,- Kč. S ohledem na vznesenou námitku promlčení žalovaným se odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) zabýval otázkou počátku a konce běhu tříleté promlčecí doby a dovodil, že žaloba byla u soudu podána v době, kdy již byly nároky z jednotlivých půjček promlčeny. Učinil tak poté, co shledal neopodstatněnými námitky žalobce, že došlo ke stavení promlčecí doby a k uznání celkového dluhu. Otázkou, zda výkon práva žalovaného uplatnit námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, se nezabýval. Zjevně se tak stalo proto, že žalobce tuto námitku v řízení nevznesl, tj. okolnosti, které by svědčily o tom, že výkon práva žalovaného je v rozporu s dobrými mravy, nebyly žalobcem tvrzeny (ani jinak nevyšly v řízení najevo), natož prokázány. Za této situace ovšem nelze odvolacímu soudu vytýkat, že uplatněnou námitku promlčení nepodrobil jejímu posouzení z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Z toho pak logicky plyne, že neučinil-li odvolací soud právní závěr ohledně namítaného rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, nemůže být tato předestřená právní otázka podrobena dovolacímu přezkumu.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tak nemůže mít po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalobce tudíž nelze přiznat ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustnost. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. srpna 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu