ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1197.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1197/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) L. S. a b) J. S., proti žalovanému S. K., o zaplacení částek 15.150,- Kč a 15.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 179/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci ze dne 21. března 2005, č. j. 12 Co 335/2004-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení každý částky 15.150,- Kč s příslušenstvím (celkem 30.330,- Kč) představující jednu polovinu daně z převodu nemovitostí, k jejímuž uhrazení se žalovaný zavázal v kupní smlouvě ze dne 25. 1. 1999 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 16. 9. 1999.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č.j. 15 C 179/2000-38, ve znění usnesení ze dne 19. února 2004, č. j. 15 C 179/2000-40, uložil žalovanému povinnost „zaplatit žalobcům částku 30.300,- Kč, a to každému z nich ve výši 15.150,- Kč s 10 % úrokem od 8. 6. 2000 do zaplacení“, vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování neuvěřil tvrzení žalovaného, že v dodatku č. 1 ke kupní smlouvě se zavázal zaplatit toliko daň z převodu nemovitosti převáděné tímto dodatkem a nikoli daň z převodu všech nemovitostí (převáděných kupní smlouvou ve spojení s jejím dodatkem). Tvrzení žalovaného totiž shledal v přímém rozporu se zněním dodatku č. 1 ke kupní smlouvě a s výpovědí svědka R. S. Žalobě vyhověl s odkazem na §451 odst. 1 a §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. března 2005, č. j. 12 Co 335/2004-51, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen „zaplatit žalobcům částku 30.300,- Kč, a to každému z nich ve výši 15.150,- Kč s 10 % úrokem od 8. 6. 2000 do zaplacení“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně vyložil článek VIII. kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 25. 1. 1999 (v němž je uvedeno, že daně a poplatky, spojené s touto smlouvou, budou zaplaceny podle zákona, náklady za sepis této kupní smlouvy hradí kupující), a článek I. odst. 4 dodatku č. 1 ze dne 16. 9. 1999, jímž byla kupní smlouva doplněna o převod vlastnického práva k další nemovitosti (v němž se uvádí, že kupní cena za tento uvedený pozemek je již obsažena ve sjednané kupní ceně ve výši 1,212.000,- Kč a kupující zaplatí jednu polovinu daně z převodu nemovitostí), tak, že dodatek č. 1 nenahrazuje ve smyslu §516 odst. 1 a 2 obč. zák. ujednání článku VIII. kupní smlouvy ze dne 25. 1. 1999 a žalovaný se tudíž nezavázal k úhradě jedné poloviny daně z převodu nemovitostí vyměřené žalobcům. Neztotožnil se ani s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který při rozhodování nesprávně aplikoval §451 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkli, že nesprávně vyložil projev vůle účastníků obsažený v písemné smlouvě - dodatku č. 1 ze dne 16. 9. 1999 ke kupní smlouvě ze dne 25. 1. 1999 tak, že se účastníci dohodli, že žalovaný jako kupující zaplatí jednu polovinu daně z převodu nemovitosti (dodatečně převáděné) a nikoli všech převáděných nemovitostí. Odvolací soud pochybil, pokud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel pouze z písemného znění dodatku č. 1 ke kupní smlouvě a s ostatními provedenými důkazy se nevypořádal. Poukázali zejména na výpovědi svědků R. S. a H. K., které pro jejich rozpornost odvolací soud nehodnotil, nezabýval se jejich hodnověrností a neučinil závěr, kterému ze svědků uvěřil a kterému nikoli. Vzhledem k rozporům ve výpovědi svědkyně K., měl odvolací soud vyjít z výpovědi svědka S., která jednoznačně prokazovala pravdivost tvrzení žalobců, že dodatkem bylo ujednáno zaplacení jedné poloviny daně ze všech převáděných nemovitostí. Tím došlo ve smyslu §516 odst. 2 obč. zák. k částečnému zániku původního ujednání, jež bylo nahrazeno ujednáním novým. Z uvedených důvodů navrhli rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. však není podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci žalobci napadli dovoláním rozsudek, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 30.300,- Kč, a to každému z nich částku 15.150,- Kč s příslušenstvím. Je nepochybné, že odvolací soud přes neobratnou formulaci rozsudečného výroku napadeným rozsudkem rozhodl o nárocích dvou účastníků, jejichž společenství v řízení má samostatnou povahu. Žalobci v tomto řízení nejsou nerozlučnými společníky ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř., nýbrž společníky samostatnými ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř., neboť povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva umožňuje, aby předmět sporu byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému z nich. Přípustnost dovolání je přitom třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 20.000,- Kč a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2789/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného C.H.Beck, pod č. C 48/1, a ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 5/2000, pod SJ 55/2000). Protože dovoláním dotčeným rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění žalobců, kdy u žádného z nich nepřevyšuje částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se zabýval věcí z hlediska uplatněných námitek.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobcům právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. září 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu