ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1328.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1328/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a/ M. S. a b/ A. S., proti žalovanému L. V., o zaplacení 3,082.905,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 233/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2004, č. j. 26 Co 121/2004-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně JUDr. P. O., advokátky se sídlem v P.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou domáhali po žalovaném zaplacení částky 3,108.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 16. 9. 1999 do zaplacení s tím, že tuto částku vynaložili na výstavbu domu čp. 1456 ve V., jehož vlastníkem byl následně rozhodnutím soudu určen žalovaný.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, č. j. 5 C 233/98-234 (poté kdy jeho předchozí /žalobu zamítající/ rozsudek ze dne 16. 9. 2002, č. j. 5 C 233/98-140, byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2003, č. j. 26 Co 243/2003-193, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) žalobu opětovně v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 6. 2004, č. j. 26 Co 121/2004-269, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 3,082.905,60 Kč s 11% úrokem od 16. 9. 1999 do zaplacení potvrdil; v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 25.094,40 Kč s 11% úrokem od 16. 9. 1999 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožnil. Vycházel tudíž ze zjištění, že žalovaný uzavřel s W., s. r. o. smlouvu o zhotovení stavby domu. Tento dům měl být postaven na pozemku města V., který měl být na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní následně prodán žalovanému. V době, kdy stavba byla již v takovém stupni rozestavěnosti, že bylo patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, společnost W. s. r. o. od smlouvy o dílo odstoupila, a poté odstoupilo rovněž město V. od smlouvy o budoucí smlouvě kupní, jíž měl být žalovanému prodán pozemek pod stavbou. Město V. rozestavěnou stavbu převzalo a práva a závazky žalovaného ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě převedlo na žalobce, který následně uzavřel se společností W. s. r. o. smlouvu o dílo na provedení dostavby předmětného domu. Dne 29. 9. 1995 předal zhotovitel (tj. W. s. r. o.) dílo žalobci s drobnými nedodělky, které nebránily řádnému užívání domu. Dne 5. 10. 1995 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí a žalobce byl na jeho základě zapsán jako vlastník domu do katastru nemovitostí. Po předání díla byly na domě prováděny ještě drobné dokončovací práce a další práce, které nebyly prováděny na základě původní smlouvy o dílo. Následně byl pak žalovaný pravomocným rozsudkem soudu určen vlastníkem předmětného domu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně dovozujícím, že dostavbou domu žalovanému vzniklo na úkor žalobců bezdůvodné obohacení a přisvědčil rovněž jeho závěru, že právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3,082.905,60 Kč je promlčeno. Rozhodným z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení shledal okamžik převzetí díla žalobcem (tj. 29. 9. 1995), při němž bylo i formálně deklarováno dokončení díla (k tomuto okamžiku žalobce a zhotovitel oboustranně prohlásili, že stavba je dokončena v rozsahu sjednaném ve smlouvě o dílo odpovídajícímu projektové dokumentaci, přičemž byla pouze určena lhůta k odstranění vad, jež neměly vliv na celkovou cenu díla a tedy ani na výši bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému dokončením díla dostalo). Shodně se soudem prvního stupně proto dovodil, že žaloba byla podána dne 2. 10. 1998 po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby. Se závěrem, že není třeba zabývat se rozsahem a hodnotou investic, které byly realizovány po 29. 9. 1995, kdy bylo dílo jako nedělitelný celek žalobci zhotovitelem předáno, se však odvolací soud neztotožnil. Přisvědčil sice názoru, že na počátek běhu promlčecí doby ohledně bezdůvodného obohacení získaného dokončením díla nemohou mít tyto investice vliv, připomněl však, že žalobce je v řízení uplatnil jako dílčí položky celkově vyčísleného bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně se tudíž měl zabývat rozsahem a hodnotou investic vynaložených po předání díla, což neučinil a jeho závěr o uplynutí promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku zmíněných investic nemůže obstát.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které v průběhu zákonné dovolací lhůty doplnili podáním ze dne 5. 10. 2004. Vytýkají odvolacímu soudu, že sice připustil, že zámková dlažba chodníku byla prováděna i po 29. 9. 1995, avšak nesprávně uzavřel, že dílo (tj. výstavba domu čp. 1456) bylo dokončeno již 29. 9. 1995 (a od tohoto okamžiku proto odvíjel běh promlčecí doby). Zdůrazňují, že předmětný dům má atypickou podobu, neboť ve své přední části má tzv. podloubí, které umožňuje průchod pod domem a příchod do domu. Dlažba chodníku pod tímto podloubím tak byla součástí díla, s nímž tvořila jednotný celek. To je patrno i ze smlouvy o dílo, v níž se uvádí, že „bude čerpáno na objekt: dokončení střechy, venkovní plášť, dlažby, obklady, dále dokončovací práce, malby, venkovní úpravy“. Soud nesprávně vycházel z toho, že dům končí plnou stěnou, před kterou je dlažba již na pozemku jiného vlastníka. Jde o zřejmý omyl v technickém posouzení stavby. Technické posouzení stavby je odbornou otázkou stavební, takže mělo být provedeno znalcem. Pokud soud neodstranil nejasnost v odborné otázce, zatížil řízení vadou, které měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a došlo tak k naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřují dovolatelé v tom, že napadené soudní rozhodnutí zásadně vychází z toho, že rozhodujícím okamžikem bylo datum 29. 9. 1995. tj. den předání a převzetí díla. Dílo totiž nebylo podle názoru žalobců k tomuto datu dokončeno, neboť vykazovalo nedodělky a vady, které bránily jeho užívání a byly odstraněny až po převzetí díla. V tomto směru žalobci odkazují na „judikát č. RNs C 1591/2003 sp. zn. 29 Odo 416/2001 ze dne 9. 12. 2002“, v němž se konstatuje, že nestanoví-li smlouva o dílo něco jiného, není podepsání zápisu o předání díla rozhodující pro vznik práva na zaplacení díla“. S odkazem na příslušná ustanovení obchodního zákoníku, při zdůraznění jeho §548 odst. 1, pak dovozují, že „rozhodující proto je, zda a popř. kdy bylo dílo řádně provedeno, tj. odstraněny vytčené vady“. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný namítá, že dovolání žalobců postrádá základní náležitosti, neboť - ačkoli může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - není v něm formulována otázka zásadního právního významu. Má rovněž zato, že tvrzení žalobců, že dílo nebylo v době předání (29. 9. 1995) dokončeno a vykazovalo nedodělky, nemůže dovolací soud přezkoumávat, neboť jde o skutkové tvrzení. Námitky ohledně termínu dokončení zámkové dlažby na chodníku žalovaný považuje za irelevantní, neboť odvolací soud správně dovodil, že pozemek je ve vlastnictví žalobců a jeho opatření dlažbou nemohlo vést k obohacení žalovaného. V dovolání citovaný judikát považuje za nepřípadný, neboť je v něm řešena otázka práva na zaplacení ceny díly, která nikterak nesouvisí s počátkem běhu promlčecí doby u nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále znovu jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanými subjekty (žalobci), řádně zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že v posuzované věci směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, popřípadě jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ačkoli to není v dovolání výslovně řečeno, z jeho obsahu, jímž je soud při posouzení každého podání účastníka řízení vázán (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), se jednoznačně podává, že nesměřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání je tak v dané věci třeba posoudit z pohledu ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí, tzn. podle §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání žalobců přípustné není, neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen sice v pořadí druhý – avšak v dovoláním napadeném rozsahu shodný (zamítavý) – rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je – jak vyplývá ze znění §241a odst. 3 o. s. ř. - v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tak musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel i soud odvolací). Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení bylo v dovolání zpochybněno. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Žalobci v dovolání sice argumentují nesprávným právním posouzením věci, avšak z obsahu dovolacích námitek (tj. z vylíčení důvodů dovolání) plyne, že jejich výtky směřující proti závěru odvolacího soudu, že jejich právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3,082.905,60 Kč bylo promlčeno, jsou založeny výlučně na kritice správnosti skutkového zjištění, že dílo - stavba domu čp. 1456 ve V. - bylo dokončeno (a žalobcům předáno a jimi převzato) dne 29. 9. 1995, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel. S datem dokončení díla totiž odvolací soud spojil počátek běhu objektivní promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení. Žalobci jsou přesvědčeni a v dovolání snášejí argumenty podporující jejich přesvědčení, že dílo (stavba domu čp. 1456 ve V.) bylo dokončeno později. Nenamítají však, že odvolací soud měl počátek promlčecí doby spojit s jinou skutečností, než je dokončení díla, resp. jeho předání a převzetí. Lze uzavřít, že je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, tak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech ohledně okamžiku dokončení díla, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení ohledně promlčení práva žalobců na vydání bezdůvodného obohacení.
Odkazem na závěry učiněné Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 416/2001, v němž se uvádí, že nestanoví-li smlouva o dílo něco jiného, není podepsání zápisu o předání díla rozhodující pro vznik práva na jeho zaplacení a námitkami, že rozhodující pro dokončení díla je ve smyslu ustanovení §548 odst. 1 obchodního zákoníku zda a popřípadě kdy bylo řádně provedeno, tj. kdy byly odstraněny vytčené vady, zpochybňují dovolatelé opět jen skutkový závěr odvolacího soudu o okamžiku dokončení díla. Činí tak navíc nepřiléhavou právní argumentací, neboť citovaným rozhodnutím dovolacího soudu je řešena otázka, zda vzniká předáním díla zhotoviteli právo na jeho zaplacení a ustanovení obchodního zákoníku, na které dovolatelé odkazují, upravuje pouze otázku, ke kterému okamžiku je zhotovitelem splněna právní povinnost provést dílo; posouzení žádné z uvedených právních otázek však není způsobilé ovlivnit skutkové zjištění soudu, ke kterému dni bylo dílo fakticky dokončeno (tzn. v daném případě dům postaven a předán žalobcům).
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobci v dovolání uplatnili, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Protože dovolání žalobců směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než je – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítnout (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 7.500,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), a náhrady paušálních výdajů 75 Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému uhradili; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. jsou žalobci povinni náhradu nákladů zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu