ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.327.2005.1
sp. zn. 33 Odo 327/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně C. S., proti žalované A. O. P. s. r. o., o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 446/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 55 Co 314/2004-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II.Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 50.000,- Kč. Uváděla, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 3. 2002 jí správce konkurzní podstaty úpadce H. J. a. s., postoupil pohledávku ve výši 50.000,- Kč, která vznikla na základě smlouvy o postoupení pohledávky č. 2000/2 ze dne 14. 2. 2000 uzavřené mezi zmíněnou akciovou společností jako postupitelem a žalovanou.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14. května 2004, č. j. 51 C 446/2002-80, poté, kdy na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 17% p. a. z částky 50.000,- Kč od 17. 3. 1999 do 13. 2. 2000, zamítl žalobu o zaplacení částky 50.000,.- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 17 % p. a. z částky 50.000,- Kč od 14. 2. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 55 Co 314/2004-93, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o zamítnutí žaloby a ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že obchodní společnost H. J., a. s., složila dne 16. 3. 2000 na bankovní účet žalované bez právního důvodu částku 50.000,-Kč. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by jí H. J., a. s., postoupila tuto svou pohledávku vůči žalované (tj. pohledávku, která jí vznikla plněním na účet žalované bez právního důvodu), neboť žalobkyní předložené smlouvy o postoupení pohledávek a jejich dodatky se zažalované pohledávky netýkají. Konstatoval, že pro právní posouzení věci je bez významu, že žalobkyně změnila dne 3. 11. 2003 žalobu, když tato změna žaloby nebyla soudem prvního stupně (usnesením ze dne 2. 4. 2004) připuštěna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že se omezil na konstatování, že žalobkyní navržená změna žaloby nebyla soudem prvního stupně připuštěna, aniž by hodnotil správnost tohoto procesního postupu. Zůstalo tak přehlédnuto, že postup soudu prvního stupně vyvolal v žalobkyni přesvědčení, že změna žaloby bude připuštěna. Při jednání, při němž došlo ke změně žaloby, totiž soud „neměl výhrady k navržené změně skutkového stavu žaloby“, poučil žalovanou o povinnosti nést důkazní břemeno k tvrzení, jímž reagovala na změnu žaloby a odročil jednání na neurčito. Pokud jde o „zvláštnosti“ postupu soudu prvního stupně, odkazuje žalobkyně v podrobnostech na své přípisy z 15. a 27. 4. 2004 a z 10. 5. 2004 a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání „neb rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá v nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, což odvolací soud bez provedené komplexního vyhodnocení a objektivního procesního posouzení svým rozhodnutím potvrdil“. Podáním ze dne 8. 4. 2005, které došlo soudu prvního stupně 15. 4. 2005 žalobkyně doplnila své dovolání o výhrady proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Je přesvědčena, že tyto náklady byly „neoprávněně zvýšeny o částku 1.000,-Kč“. Namítá, že k odvolacímu jednání dne 12. 10. 2004 se ani ona, ani její zástupce nedostavili proto, že k němu neobdrželi předvolání. Nemohli tudíž způsobit zmaření tohoto jednání. Dále namítá, že průběh prvoinstančního řízení svědčí o podjatosti soudu prvního stupně vůči žalobkyni.
Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a)jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b)jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c)jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je v takovém případě vyloučeno, neboť tento důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
I když žalobkyně v dovolání argumentuje rovněž nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) zřetelně vyplývá, že odvolacímu soudu vytýká pouze to, že toleroval, resp. sám nenapravil „zvláštnosti procesního postupu soudu prvního stupně“, konkrétně jak skutečnost, že soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, tak skutečnost, že postup soudu prvního stupně nutně vzbuzoval pochyby žalobkyně o jeho nestrannosti. Tvrzení, že by odvolací soud věc nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by se dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav - ať již tím, že použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil - dovolání žalobkyně neobsahuje.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobkyně v dovolání ve skutečnosti uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně tzv. zmatečnostními vadami, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Námitky, jimiž žalobkyně brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, jsou obsaženy teprve v jejím podání ze dne 8. 4. 2005, jímž doplnila původní dovolání. Protože účastníci řízení mohou měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, pouze po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.), nemohl dovolací soud k těmto námitkám přihlédnout. Jen na okraj však připomíná, že dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné, neboť přípustnost proti takovému rozhodnutí nevyplývá ze žádného ustanovení občanského soudního řádu. Podle §237 o. s. ř. není přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, dána již proto, že nejde o rozhodnutí ve věci samé (k výkladu pojmu „věc sama“ srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod R 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání rovněž nezakládají, neboť rozhodnutí o nákladech řízení nepatří mezi zde taxativně vyjmenované případy.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (žalobkyní uplatněné dovolací důvody nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v dané věci založit), dovolací soud je bez jednání odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu