ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.353.2004.1
sp. zn. 33 Odo 353/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně T. v. o. s., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) J. H., a 2) I. H., zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 764.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 44/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2004, č. j. 19 Co 2559/2003-160, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2004, č. j. 19 Co 2559/2003-160, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. srpna 2003, č. j. 12 C 44/2002-133, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 8. ledna 2003, č. j. 12 C 44/2002-94, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný. Vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanými byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně obstarat pro žalované vydání územního rozhodnutí na stavbu obchodně administrativní budovy na jejich pozemku. Za obstarání územního rozhodnutí byla sjednána odměna splatná po prodeji pozemku žalovaných, nejpozději do dvou let od vydání územního rozhodnutí. Konkrétní výše odměny nebyla určena. Závazek žalobkyně ze smlouvy byl splněn vydáním rozhodnutí o umístění stavby z 13. 3. 1997, které nabylo právní moci 3. 4. 1997, žalovaní však přes výzvu žalobkyni odměnu nezaplatili. Smlouvu účastníků posoudil soud prvního stupně jako smlouvu příkazní podle §724 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) uzavřenou ústní formou, z níž pro žalobkyni s ohledem na splnění jejího závazku plyne právo na zaplacení odměny podle §730 odst. 1 ObčZ, když vzhledem k předmětu podnikání žalobkyně lze považovat poskytnutí odměny za obvyklé. Námitku promlčení, kterou vznesli žalovaní, neshledal soud prvního stupně důvodnou, jelikož odměna byla splatná nejpozději 3. 4. 1999, žalobkyně se svého nároku mohla domáhat teprve 4. 4. 1999 a byla-li žaloba podána 5. 9. 2001, stalo se tak před uplynutím obecné tříleté promlčecí doby. Vzhledem k potřebě provádět znalecké dokazování k výši odměny považoval soud prvního stupně za účelné rozhodnout ve smyslu §152 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) nejprve o základu věci.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 13. května 2003, č. j. 19 Co 712/2003-111, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyšel z jeho závěru, že mezi účastníky byla uzavřena příkazní smlouva, podle níž měla žalobkyně pro žalované obstarat vydání územního rozhodnutí a za to jí měla být poskytnuta odměna, přičemž ve smyslu §730 odst. 1 ObčZ se mělo za situace, kdy nebyla sjednána přesná výše odměny, jednat o odměnu obvyklou. Zaujal však jiné stanovisko, pokud jde o splatnost odměny. Žalobkyně tvrdí, že odměna byla splatná v okamžiku prodeje pozemku žalovanými, nejpozději však v okamžiku, kdy rozhodnutí o umístění stavby pozbude platnosti. Takovéto ujednání ovšem není určité, neboť splatnost odměny se váže k události, o níž není jisto, zda, případně kdy v budoucnosti nastane. Neurčitost tohoto ujednání má za následek absolutní neplatnost příkazní smlouvy v této části (§37 odst. 1, §41 ObčZ), a tak je při posouzení splatnosti odměny nutno vycházet z toho, že doba splnění nebyla dohodnuta (§563 ObčZ). Námitku promlčení pak je třeba posuzovat nikoli tak, jak to učinil soud prvního stupně, ale právě z pohledu §563 ObčZ.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 21. srpna 2003, č. j. 12 C 44/2002-133, žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 764.500,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 4. 4. 1999 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz opětovným výslechem svědků R. a Ing. arch. V. k otázce ujednání o splatnosti odměny s odůvodněním, že oba svědci se k ní již vyjadřovali a shodně uvedli, že splatnost odměny byla sjednána po prodeji pozemků, nejpozději do konce platnosti územního rozhodnutí, tedy dva roky od právní moci vydaného územního rozhodnutí. Jde tudíž o důkaz nadbytečný. Soud prvního stupně vzal za základ stejná skutková zjištění jako ve svém prvém rozhodnutí ve věci, ovšem konstatoval, že – vázán právním názorem odvolacího soudu – vychází ze závěru, že ujednání účastníků o splatnosti odměny je absolutně neplatné a že se proto má za to, že doba splatnosti nebyla mezi nimi dohodnuta. Promlčecí doba podle §101 ObčZ tedy počala běžet následujícího dne poté, co dluh žalovaných vznikl, neboť již tehdy mohla žalobkyně vyzvat žalované k zaplacení odměny a tím vyvolat její splatnost. Běh tříleté promlčecí doby je třeba počítat od 4. 4. 1997, a tak v době podání žaloby byl již nárok žalobkyně promlčen.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 20. ledna 2004, č. j. 19 Co 2559/2003-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že opětovný výslech shora uvedených svědků je nadbytečný, a uvedl, že byla-li splatnost odměny dohodnuta tak, že odměna bude splatná v okamžiku prodeje pozemku žalovanými, nejpozději však v okamžiku, kdy územní rozhodnutí pozbude platnosti, nemá důvodu odchýlit se od svého názoru vysloveného v předchozím zrušovacím usnesení, t. j. že jde o ujednání neurčité a neplatné. Splatnost totiž byla vázána k události, o níž nebylo jisto, že vůbec nastane, případně kdy nastane, neboť v době uzavření příkazní smlouvy nebylo jisté, zda a kdy dojde k prodeji pozemku, a nebyl znám ani termín, kdy územní rozhodnutí pozbude platnosti, tím spíše, že mohlo dojít k následnému prodloužení jeho platnosti, jak se též stalo. Neurčitost tohoto ujednání je pak dána i tím, že splatnost byla vázána na dvě různé okolnosti, tedy prodej pozemku a pozbytí platnosti územního rozhodnutí. Soud prvního stupně posoudil správně i otázku promlčení uplatněného nároku, neboť žalobkyně mohla splatnost odměny vyvolat už 4. 4. 1997 a od tohoto dne běží obecná tříletá promlčecí doba.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. V prvé řadě zpochybnila skutkový závěr odvolacího soudu, že splatnost odměny byla podle dohody účastníků vázána (kromě prodeje pozemku žalovaných) na pozbytí platnosti územního rozhodnutí, a s poukazem na obsah výpovědí svědků Ing. arch. V. a R. namítla, že ujednání znělo tak, že dohoda je splatná nejpozději do ukončení platnosti územního rozhodnutí, t. j. do dvou let. K tomuto závěru ostatně dospěl ve svém prvém rozsudku soud prvního stupně. Odvolací soud výpověď těchto svědků pominul a tím, že se soustředil pouze na tvrzení o splatnosti odměny k okamžiku, kdy rozhodnutí o umístění stavby pozbude platnosti, vykládal toto smluvní ujednání v rozporu s §35 odst. 2 ObčZ, tedy nikoli též podle vůle toho, kdo právní úkon činil. Navíc změnil hodnocení důkazů, pokud jde o vůli smluvních stran, aniž by opakoval zmíněné svědecké výpovědi a tím porušil zásadu přímosti soudního řízení. Odvolací soud tedy vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a současně zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem o neurčitosti ujednání o splatnosti odměny. Připustila, že neurčitým ujednáním je dohoda o splatnosti odměny ke dni prodeje pozemku, případně dohoda, která splatnost váže na pozbytí platnosti správního rozhodnutí, ale pokud bylo dohodnuto, že odměna bude splatná v konkrétní lhůtě počítané od události, o níž je jisté, že nastane, pouze není známo kdy (nejpozději do dvou let od vydání územního rozhodnutí), jde o ujednání, které neurčitostí netrpí. Jestliže odvolací soud dovozoval neurčitost dohody o splatnosti odměny z toho, že byla vázána na dvě různé okolnosti, přehlédl, že tyto okolnosti jsou k sobě v určitém přesně vymezeném vztahu: odměna měla být zaplacena nejpozději do dvou let od právní moci územního rozhodnutí, pouze v případě, že během těchto dvou let dojde k prodeji pozemků, měla být zaplacena dříve. V důsledku nesprávného posouzení ujednání o splatnosti odměny byla vadně posouzena i otázka promlčení, a tak rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní zpochybnili přípustnost dovolání žalobkyně podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ s tím, že odvolací soud zavázal soud prvního stupně svým právním názorem pouze ve vztahu ke splatnosti odměny, jež žalobkyni podle příkazní smlouvy náleží, nikoli však ve vztahu k otázce promlčení uplatněného nároku. Toto promlčení posuzoval soud prvního stupně zcela nezávisle, jelikož v tomto směru odvolací soud žádný právní názor nevyslovil. Dovolání není podle názoru žalovaných přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a tak by mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky se po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval (zejména s ohledem na námitku žalovaných v tomto směru) nejprve otázkou jeho přípustnosti a dospěl k názoru, že toto dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Není pochyb o tom, že pokud soud prvního stupně ve svém prvém rozhodnutí mezitímním rozsudkem vyslovil, že základ žalobního nároku je opodstatněný, zatímco druhým rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl, rozhodl tím jinak než v dřívějším rozhodnutí. Jeho prvý rozsudek byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá posoudit, zda odlišnost druhého rozhodnutí soudu prvního stupně byla důsledkem vázanosti tohoto soudu právním názorem, který odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí vyslovil. Soud prvního stupně se v mezitímním rozsudku zabýval otázkou splatnosti sjednané odměny i otázkou promlčení a dospěl k závěru, že splatnost odměny podle dohody účastníků nastala 3. 4. 1999 a že nárok není promlčen, neboť tříletá promlčecí doba začala běžet až následující den po splatnosti, tedy 4. 4. 1999. Odvolací soud dovodil, že ujednání účastníků o splatnosti odměny je pro svoji neurčitost neplatné, a proto jde o situaci předvídanou v §563 ObčZ, tedy že splatnost nebyla dohodnuta. V souladu s tím je též nutno posuzovat otázku promlčení nároku. Soud prvního stupně byl, jak též v odůvodnění svého rozsudku z 21. 8. 2003 zdůraznil, ve smyslu §226 odst. 1 OSŘ vázán jednak právním názorem odvolacího soudu o neplatnosti ujednání účastníků o splatnosti odměny, jednak pokynem, aby otázku promlčení zvažoval z hlediska §563 ObčZ. Nezávislé rozhodnutí soudu prvního stupně zde tedy bylo omezeno a usměrněno vázaností právním názorem odvolacího soudu nejen v úvahách o splatnosti odměny, ale zprostředkovaně i v úvahách o promlčení, což se nakonec projevilo v tom, že na rozdíl od svého prvého rozhodnutí ve věci soud prvního stupně shledal nárok žalobkyně promlčeným. Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ jsou tedy dány.
Proto dovolací soud poté, co konstatoval, že jsou splněny podmínky dovolacího řízení uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobkyně netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ či (s výjimkou poukazu na porušení zásady přímosti soudního řízení a na neprovedení navržených důkazů) jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud musí přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ), a ani z obsahu spisu se existence takových vad nepodává. Nejvyšší soud se tedy zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalobkyně výslovně vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Pro posouzení důvodnosti dovolacích námitek jsou zásadní tyto skutečnosti: Soud prvního stupně ve svém rozsudku z 8. 1. 2003 vycházel z toho, že mezi účastníky byla za obstarání územního rozhodnutí sjednána odměna splatná po prodeji pozemku žalovaných, nejpozději do dvou let od vydání územního rozhodnutí. Odvolací soud, aniž při jednání 13. 5. 2003 prováděl dokazování, ve svém zrušovacím usnesení z téhož dne vyslovil závěr, že účastníky sjednaná odměna byla splatná v okamžiku prodeje pozemku žalovanými, nejpozději však v okamžiku, kdy rozhodnutí o umístění stavby pozbude platnosti, přičemž tento závěr opřel jen o tvrzení žalobkyně. Vzhledem k tomuto rozporu žalobkyně navrhla, aby k otázce splatnosti odměny byli znovu slyšeni svědci Ing. arch. V. a R., s tím, že této otázce dosud nebyla „primárně“ věnována pozornost a v tomto směru nebyly jejich předchozí výpovědi dostatečně podrobné. Soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl, jelikož je považoval za nadbytečné, a vázán právním názorem odvolacího soudu shledal ujednání o splatnosti odměny neplatným pro neurčitost, vycházeje z jeho obsahu tak, jak je reprodukoval odvolací soud v usnesení z 13. 5. 2003. Odvolací soud pak v tomto postupu soudu prvního stupně neshledal žádné pochybení.
Podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení zakládající tento dovolací důvod je kromě jiného procesní postup odvolacího soudu, který vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by podle §213 odst. 2 OSŘ zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 61). Za vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ je nutno považovat i to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, nikoli ovšem za situace, kdy odvolací soud přijal skutkové závěry, na nichž založil své rozhodnutí. V takovém případě se totiž přesto, že jsou tyto závěry nesprávné, nejedná se o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132 OSŘ mimo jiné proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.
V této věci soud prvního stupně na základě výpovědí svědků V. a R. a výpovědi Ing. K., statutárního orgánu žalobkyně, které hodnotil jako přesvědčivé a bez rozporů, dospěl v mezitímním rozsudku ke skutkovému závěru, že podle ujednání účastníků byla odměna žalobkyně splatná (kromě případu, kdy dojde k prodeji pozemku žalovaných) nejpozději do dvou let od vydání rozhodnutí o umístění stavby. Naproti tomu odvolací soud vyšel ve svých skutkových závěrech pouze z tvrzení obsaženého v žalobě, že totiž odměna měla být splatná nejpozději v okamžiku, kdy územní rozhodnutí pozbude platnosti. Tím změnil (a to podstatným způsobem, jak bude dále uvedeno) skutkový základ pro právní posouzení věci (a následně i pro právní posouzení věci soudem prvního stupně, který na základě těchto skutkových zjištění zavázal právním názorem o neplatnosti ujednání o splatnosti odměny, a pro posouzení věci v napadeném potvrzujícím rozsudku), aniž by dodržel postup podle §213 odst. 2 OSŘ. Zatížil proto řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a naplnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Vadou ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být skutečnost, že nebyly provedeny navrhované důkazy opakovaným výslechem svědků, jelikož odvolací soud založil své rozhodnutí na zcela konkrétním skutkovém stavu a jak už bylo uvedeno, správnost těchto skutkových závěrů lze zpochybnit jen uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ.
Podle názoru Nejvyššího soudu ČR pak je dán i tento dovolací důvod. Odvolací soud totiž v odůvodnění svého rozsudku, který vychází z předchozího zrušovacího usnesení, nikterak nevysvětlil, co ho vedlo ke změně skutkových zjištění, obsah shora uvedených výpovědí vůbec nehodnotil a navíc pominul i dodatek k žalobnímu tvrzení o splatnosti odměny k okamžiku pozbytí platnosti územního rozhodnutí, jímž bylo vysvětleno, že tím byla míněna doba dvou let od právní moci územního rozhodnutí (strana 2, bod I., odst. 2 žaloby). Jeho rozhodnutí tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a dochází k němu za situace, kdy soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo kdy sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě kdy ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Podle §37 odst. 1 ObčZ musí být právní úkon učiněn (mimo jiné) určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle §35 odst. 2 ObčZ je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněném v časopisu Právní rozhledy č. 7/1998, vyslovil názor, že právní úkon je neurčitý, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem. Obdobně Vrchní soud v Praze judikoval, že jen právní úkony, které nelze vyložit podle stanovených interpretačních pravidel, jsou neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 30. září 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 8/1998). Odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení přesto, že v řízení byla provedena řada důkazů, ze kterých by bylo možno dovodit, jaká byla vůle účastníků při jednání o splatnosti dohodnuté odměny, k těmto důkazům nepřihlédl, při úvahách o určitosti tohoto ujednání vůli jednajících stran pominul a na takto přijatém závěru o neplatnosti dohody o splatnosti odměny vybudoval i právní posouzení otázky promlčení uplatněného nároku v napadeném rozsudku. Lze tedy konstatovat, že posouzení otázky platnosti tohoto právního úkonu spočívá na výkladu jinak správně použitého ustanovení §37 odst. 1 ObčZ, který odporuje §35 odst. 2 téhož předpisu; jde tudíž o právní posouzení nesprávné ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a také tento dovolací důvod je v této věci dán.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ zrušit. Jelikož důvody zrušení tohoto rozsudku se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl podle §243b odst. 3 OSŘ zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jakkoli je s ohledem na shora konstatovaná pochybení při zjišťování skutkového stavu věci zatím předčasné přijímat právní závěry, považuje Nejvyšší soud ČR vzhledem k výslovné dovolací námitce za nutné vyjádřit se stručně i k otázce platnosti ujednání o splatnosti odměny pro případ, že bude prokázáno, že znělo právě tak jak tvrdí žalobkyně. Jestliže vznik nároku na odměnu byl podmíněn tím, že žalobkyně pro žalované obstará vydání územního rozhodnutí, bylo (pro účely splatnosti odměny) jisté, že tato událost nastane. Pak by ovšem dohoda v tom smyslu, že odměna bude splatná nejpozději uplynutím dvou let od vydání územního rozhodnutí, byť nebylo jisté, kdy k němu dojde, byla ujednáním zcela určitým a srozumitelným, jehož výklad nečiní žádné problémy. Na tom by neměnilo nic ani to, že současně bylo dohodnuto, že splatnost odměny nastává též okamžikem prodeje pozemku žalovaných, pokud by skutečně, jak žalobkyně tvrdí, tato dohoda zněla tak, že nedojde-li k prodeji do dvou let od vydání územního rozhodnutí, nastává splatnost odměny uplynutím této lhůty.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. února 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu