ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.368.2005.1
sp. zn. 33 Odo 368/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců: a) M. H., b)A. H., c) V. P., d) MUDr. A. V., e) Ing. I. P., a f) E. N., proti žalovanému dr. A. B., o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 384/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č. j. 25 Co 329/2004-42, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. května 2004, č. j. 7 C 384/2003-29, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. května 2004, č. j. 7 C 384/2003-29, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004, č. j. 25 Co 329/2004-42, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. května 2004, č. j. 7 C 384/2003-29, zamítl návrh žalovaného a jeho manželky S. B. (dále jen „žalovaných“) na povolení obnovy řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 16 C 55/94, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl totiž k závěru, že znalecký posudek, který nyní žalovaní předkládají, není důkazem, který bez své viny nemohli použít v původním řízení nebo který nemohl být v původním řízení proveden z důvodu překážky objektivní povahy [§228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 – dále jen „OSŘ“], a proto nejsou zákonné podmínky pro povolení obnovy splněny.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. října 2004, č. j. 25 Co 329/2004-42, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se plně ztotožnil se závěry, které soud prvního stupně přijal. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti oběma těmto usnesením podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z přesvědčení, že tato rozhodnutí mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a v němž namítli, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, především na nesprávné aplikaci §228 odst. 1 písm. b) OSŘ. Navrhli, aby obě napadená usnesení byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení – dne 29. června 2005 – S. B. zemřela. Usnesením ze dne 19. října 2005, č. j. 33 Odo 368/2005-62, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) podle §107 OSŘ rozhodl, že v dovolacím řízení bude dále jako s procesním nástupcem zemřelé S. B. pokračováno s žalovaným, který je jediným jejím dědicem a dědictví neodmítl.
Návrh na povolení obnovy řízení směřoval proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. září 1999, č. j. 16 C 55/94-166, částečně potvrzenému a částečně změněnému rozsudkem odvolacího soudu ze dne 9. června 2000, č. j. 18 Co 171/2000-193. Proto byl podle části dvanácté, hlavy I, bodu 16. zákona č. 30/2000 Sb. projednán a rozhodnut podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „OSŘ“). Vzhledem k tomu muselo být i dovolání v této věci projednáno a rozhodnuto podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá, hlava I, bod 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu a že rozhodnutí soudu prvního stupně jím úspěšně napadnout nelze. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být dovolací řízení podle §104 odst. 1 OSŘ zastaveno [srovnej blíže usnesení ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1072/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 5, pod č. C 477]. Jestliže v dané věci směřuje dovolání žalovaného kromě usnesení odvolacího soudu výslovně i proti usnesení soudu prvního stupně, nezbylo dovolacímu soudu, než řízení o tomto dovolání ze shora uvedených důvodů zastavit.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu je upravena v §237 až 239 OSŘ. Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné (s výjimkou uvedenou v odst. 2) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže je dán některý z důvodů v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných. Žalovaný ovšem ve svém dovolání nic takového nenamítá a ani z obsahu spisu nevyplývá, že se v řízení některá z uvedených vad vyskytla. Přípustnost dovolání podle §238 a §239 OSŘ nepřipadá v této věci v úvahu, neboť tato ustanovení upravují přípustnost dovolání proti meritorním rozhodnutím, jímž rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení není (srov. usnesení dovolacího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2724/2000, publikované v Souboru, svazku 2, pod č. C 118). Přípustnost dovolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení pak nemůže být založena ani ustanovením §238a OSŘ, jelikož tato usnesení není uvedeno mezi případy v něm taxativně vyjmenovanými.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného, pokud napadá usnesení odvolacího soudu, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto je dovolací soud podle §243b odst. 4 věty prvé a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobcům, kteří by podle §243b odst. 4 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1, resp. §146 odst. 2 věty prvé OSŘ měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. listopadu 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu