ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.505.2005.1
sp. zn. 33 Odo 505/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce MVDr. V. D., proti žalované Mgr. Z. M., o zaplacení částky 3.866,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 120/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2004, č. j. 11 C 120/2004-34, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 40 Co 1259/2004-57, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2004, č. j. 11 C 120/2004-34, se zastavuje.
II. Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 40 Co 1259/2004-57, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. června 2004, č. j. 11 C 120/2004-34, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3.866,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 3.866,- Kč od 7. 4. 2004 do zaplacení (výrok III.), zastavil řízení o zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 3.866,- Kč od 20. 3. do 6. 4. 2004 (výrok I.) a uložil žalované, aby zaplatila žalobci náklady řízení ve výši 5.325,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok IV.).
V řízení o odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 40 Co 1259/2004-57, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, t. j. ve výrocích II. a IV. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 5.325,- Kč a náklady řízení odvolacího ve výši 4.650,- Kč, vždy k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení odůvodnil odvolací soud tím, že žalobce vzal v průběhu odvolacího řízení žalobu v části domáhající se zaplacení částky 3.866,- Kč zpět, a to proto, že žalovaná poté, co podala odvolání, tuto částku zaplatila. Žalovaná připustila, že uvedenou částku zaplatila, ale přesto se zpětvzetím žaloby nesouhlasila s odůvodněním, že má pochybnosti o tom, že žalobce zmocnil JUDr. V. k zastupování v tomto řízení, a proto považuje veškeré úkony tohoto advokáta za nicotné. Navzdory tomu odvolací soud postupem podle §222a odst. 1 OSŘ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, přičemž vyšel z toho, že pokud byla v této věci důvodem zpětvzetí skutečnost, že žalovaná pohledávka splněním zanikla, nelze považovat důvody, které uvedla žalovaná pro svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby, za vážné ve smyslu §222a odst. 2 OSŘ.
Proti oběma těmto rozhodnutím podala žalovaná dovolání s tím, že je přípustné jednak podle §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), jednak podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, když podle jejího přesvědčení má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Poukázala na to, že JUDr. L. V. nebyl od počátku zmocněn k zastupování žalobce v tomto řízení, neboť je zřejmé, že plnou moc podepsala jiná osoba než žalobce. Tuto námitku vznesla už v odvolání, ale odvolací soud se jí nikterak nezabýval a zatížil tak řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí. Za této situace odporuje Ústavě České republiky i Listině základních práv a svobod, aby byla zavázána k náhradě nákladů řízení, které představují právě náklady právního zastoupení žalobce advokátem. Žalovaná navrhla, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena a aby věc byla vrácena „soudu k dalšímu řízení“.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání především ubezpečil žalovanou, že v tomto řízení, stejně jako v dalších, které proti ní vedl, řádně zmocnil JUDr. V. k zastupování. S poukazem na §237 odst. 2 písm. a) OSŘ pak namítl, že dovolání žalované není přípustné, neboť předmětem sporu je peněžité plnění nepřevyšující 20.000,- Kč. Dovolání pak nemůže být přípustné ani podle §239 odst. 1 písm. a) OSŘ, jelikož toto ustanovení zakládá přípustnost dovolání pouze proti usnesením odvolacího soudu, která jsou procesní povahy, a takovým napadené usnesení není. Odvolací soud totiž v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil řízení ve věci samé. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu a že rozhodnutí soudu prvního stupně jím úspěšně napadnout nelze. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být dovolací řízení podle §104 odst. 1 OSŘ zastaveno [srovnej blíže usnesení ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1072/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 5, pod č. C 477]. Jestliže v dané věci směřuje dovolání žalované kromě usnesení odvolacího soudu výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně, nezbylo dovolacímu soudu, než řízení o tomto dovolání ze shora uvedených důvodů zastavit.
Pokud jde o dovolání žalované směřující proti usnesení odvolacího soudu, s ohledem na znění citovaného §236 odst. 1 OSŘ se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání mimo jiné z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť má za to, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam. Přehlíží však, že v §237 OSŘ je upravena přípustnost dovolání pouze proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé, jímž usnesení o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení vydané podle §222a OSŘ není. Věcí samou se rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé pak takové rozhodnutí soudu, jímž v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srov. usnesení dovolacího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 3, pod č. C 264). Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ by tedy dovolání žalované nemohlo být přípustné ani v případě, že by v napadeném usnesení byla řešena právní otázka, která by z hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 OSŘ mohla zakládat jeho zásadní právní význam.
Podle §239 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Právě tak bylo rozhodnuto usnesením, které žalovaná dovoláním napadá. Jak už bylo shora vysvětleno, nejde o meritorní rozhodnutí, a proto námitka žalobce, že přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 písm. a) OSŘ nepřipadá v úvahu, jelikož byla vzata zpět žaloba ve věci samé, neobstojí. Stejně tak není případný jeho poukaz na §237 odst. 2 písm. a) OSŘ, neboť omezení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení se týká jen dovolání přípustných podle §237 odst. 1 a §238 odst. 1 OSŘ a na dovolání proti nemeritorním usnesením (§239 OSŘ) nedopadá. Dovolání žalované proti výroku o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení tedy objektivně přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) OSŘ je.
Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, však Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 2, pod č. C 154. V této věci byl napadeným usnesením odstraněn rozsudek, kterým byla žalované uložena platební povinnost. Žalované tedy tímto postupem odvolacího soudu nevznikla žádná újma odstranitelná zrušením napadeného usnesení, naopak pokud by se tak stalo, nastala by opět situace, kdy je podle rozsudku soudu prvního stupně povinna zaplatit žalobci částku 3.866,- Kč, kterou již, jak sama připustila, zaplatila. Z uvedeného vyplývá, že i když je dovolání proti výroku o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení objektivně přípustné, není na straně žalované dána subjektivní přípustnost dovolání.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že je motivováno především nesouhlasem žalované s výroky, jimiž jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů. Proti nákladovým výrokům však zákon dovolání nepřipouští. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to dokonce i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 OSŘ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat výlučně z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 OSŘ. Přípustnost podle §237 OSŘ dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 OSŘ, jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z toho, co bylo shora uvedeno, plyne, že dovolání žalované není přípustné. Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. b) a c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady, které by bylo možno považovat za účelně vynaložené, nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za takové považovat, neboť i když v něm žalobce popíral přípustnost dovolání, činil tak pomocí argumentů, které byly pro rozhodování dovolacího soudu irelevantní.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu