ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.658.2003.1
sp. zn. 33 Odo 658/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce S. B., d., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 34.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 1/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2003, č. j. 26 Co 709/2002-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. září 2002, č. j. 48 C 1/99-58, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu částku 34.600,- Kč s 20% úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce půjčil žalovanému z fondu kulturních a sociálních potřeb (dále jen „FKSP“) na základě smlouvy z 30. 3. 1988 na vestavbu bytu částku 50.000,- Kč, z níž žalovaný dosud nesplatil 34.600,- Kč. Shledal však důvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku. Smlouva sice obsahuje prohlášení žalovaného, že uznává částku, jež byla předmětem smlouvy o půjčce, za svůj dluh, ale toto prohlášení nemá náležitosti uznání dluhu podle §558 občanského zákoníku a kromě toho bylo učiněno při podpisu smlouvy, t. j. předtím, než žalobce žalovanému plnění ze smlouvy poskytl, takže uznaný dluh ještě fakticky neexistoval. Nejedná se tedy o dluh řádně uznaný co do důvodu a výše, pro který platí desetiletá promlčecí doba, promlčení je třeba posoudit podle §101 občanského zákoníku a jelikož žaloba byla podána po uplynutí v něm uvedené tříleté promlčecí doby, nelze žalobci uplatněný nárok přiznat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. března 2003, č. j. 26 Co 709/2002-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že prohlášení žalovaného ve smlouvě o půjčce, že uznává tuto částku za svůj dluh, nelze považovat za uznání dluhu, které by mohlo vyvolat účinky předpokládané v §110 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Z dikce zákona totiž vyplývá, že uznání může následovat až po vzniku dluhu, ale v tomto případě v době podpisu smlouvy (a tudíž i uznání dluhu) dluh z titulu půjčky dosud neexistoval, existoval jen závazek žalobce půjčit žalovanému dohodnutou finanční částku. Za této situace je správný závěr soudu prvního stupně, že na věc dopadá §101 občanského zákoníku a že již došlo k marnému uplynutí tříleté promlčecí lhůty.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval – bez bližšího vysvětlení – z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že zákon nestanoví, ve kterém okamžiku lze uznat dluh co do důvodu a výše, a že v případě bezhotovostních půjček z FKSP uzavřených ve smyslu vyhlášky č. 21/1986 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb, tedy i v případě smlouvy uzavřené mezi účastníky 30. 3. 1988, mohlo uznání dluhu předcházet samotnému plnění. Dluh žalovaného ostatně vznikl již v den uzavření smlouvy, neboť již tohoto dne mohl žalovaný předložit peněžnímu ústavu doklady (faktury), na jejichž základě by tento ústav byl povinen plnit. Uznání dluhu splňovalo všechny formální předpoklady, t. j. jak specifikaci dluhu co do důvodu a výše, tak i písemnou formu, a tak je žalobce přesvědčen, že na uplatněný nárok dopadá desetiletá promlčecí doba. Dovolatel dále vyslovil a podrobně rozvedl názor, že s ohledem na to, že členství žalovaného u žalobce stále trvá, nezačala promlčecí doba u měsíčních splátek půjčky splatných po 31. 5. 1994 dosud ani běžet, a navrhl, aby byly rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle tohoto ustanovení ovšem dovolání žalobce přípustné být nemůže, neboť i když napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tímto rozsudkem bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozhodnutí, nestalo se tak z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Prvý rozsudek soudu prvního stupně v této věci ze dne 22. června 1999, č. j. 48 C 1/99-30, jímž bylo žalobě vyhověno, byl totiž zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 22. ledna 2002, č. j. 16 Co 186/2000-43, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení pouze pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, aniž by odvolací soud zavázal soud prvního stupně jakýmkoli právním názorem. Zbývá tedy pouze přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Už v usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Jelikož právní posouzení věci se v tomto případě odvíjí od zcela jedinečných skutkových okolností, vyplývajících z obsahu konkrétní smlouvy, nemůže mít posouzení této právní otázky v napadeném rozsudku obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Ostatně žalobce nic takového ani netvrdí, neboť, jak už bylo uvedeno, v dovolání není blíže specifikováno, v čem podle jeho názoru spočívají důvody přípustnosti jeho dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Posouzení otázky promlčení pak nikterak neodporuje ustanovení §110 odst. 1 a §101 občanského zákoníku, takže zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže být dán ani řešením právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Za této situace Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný prostředek nepřipouští.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. února 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu